The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Horáček (* 1946)

Téma ekologie a lidských práv ho přivedlo do Bundestagu

  • narozen v roce 1946 ve Velkých Losinách

  • otec Alexandr Horáček byl Čech, matka Emilie, rozená Sieber, byla Němka

  • vyučil se elektromontérem

  • absolvoval vojenskou službu u silničářů, bývalých PTP

  • po srpnové invazi roku 1968 ilegálně přešel hranici do Rakouska

  • usadil se ve Frankfurtu nad Mohanem

  • byl aktivní ve veřejném životě československého exilu

  • podílel se na pašování exilové literatury do Československa

  • v roce 1981 byl za německé Zelené zvolen do frankfurtského zastupitelstva, o dva roky později poslancem Bundestagu

  • v druhé polovině 80. let několikrát navštívil Československo a setkal se s disidenty

  • v roce 1990 působil jako poradce prezidenta Václava Havla

  • mezi lety 1990 a 2004 vedl pražskou kancelář Nadace Heinricha Bölla

  • podílel se na přípravě Česko-německé deklarace (1997)

  • ovlivnil směřování české Strany zelených

  • 2004–2009 byl poslancem Evropského parlamentu za německé Zelené

Milan Horáček po roce 1968 odešel za hranice a jako exulant ve Frankfurtu zasvětil svůj život veřejnému a politickému životu. Organizoval kulturní a spolkové dění mezi československými emigranty, jako aktivista a později jako politik poukazoval na limity konzumního způsobu života, aktivně se zasazoval o dodržování lidských práv, byl jedním z prvních cizinců, kteří usedli jako poslanci v německém Bundestagu a posléze se stal i europoslancem. 

Narodil se 30. října 1946 ve Velkých Losinách v česko-německé rodině. Oba rodiče pocházeli z rodin domkářů z okolí Šumperka, otec Alexandr Horáček z Dolních Studének, matka Emilie Sieberová z Plechů u Nového Malína. Matčina německá rodina nebyla po válce odsunuta zřejmě proto, že jejího otce, dělníka v cihelně, se zastali jeho přátelé z české sociální demokracie. 

Elektrikář, který pořád mudruje

V době Milanova narození Alexandr Horáček ještě provozoval soukromé zahradnictví, které však bylo po převzetí moci komunisty v únoru 1948 znárodněno. Otec později pracoval v Šumperku v Závodě První pětiletky, později přejmenovaném na Pramet. Záliba v zahradničení ho ale neopustila a na zahradě pěstoval mnoho druhů ovocných stromů, rozmanitou zeleninu i exotické kaktusy. Matka pracovala u dráhy a později v šumperské textilce Hedva. 

Milan vyrůstal se dvěma mladšími sestrami, Annou a Soňou. Rodiče s nimi mluvili česky, rodnou němčinu používala maminka jen občas, když si povídala se svými přítelkyněmi. V Šumperku a okolí totiž bylo podle slov pamětníka mnoho lidí s německými kořeny, kteří po válce měli příbuzné odsunuté do Západního Německa nebo do Rakouska. 

Milan byl v dětství svědkem toho, jak se jeho otec nechal pokřtít v baptistické církvi. Obřad zahrnoval ponoření celého těla do studené vody, a tak se chlapec rozhodl, že „baptistou rozhodně nebude“. Maminka byla katolička, v rodinném životě se však náboženství nijak výrazně neodráželo. Rodina byla však podle jeho slov antikomunisticky orientovaná, i díky tomu, že od příbuzných měli informace o životě na Západě. V době krvavého potlačení maďarského protikomunistického povstání roku 1956 Milanův otec se synem otevřeně hovořil o aktuálních událostech a poukazoval na nespravedlnost komunistického režimu. Podporoval chlapce i v tom, že nikdy nevstoupil do Pionýra ani Československého svazu mládeže (ČSM). 

Ve škole byl Milan dobrým žákem, aktivním zejména v dějepisu a zeměpisu. Na konci základní školy roku 1961 ředitel rodiče přesvědčoval, aby syna přihlásili na jedenáctiletku, tehdejší gymnázium. Z důvodů, které mohly mít i politické souvislosti, se však nakonec šel učit na elektrikáře do Závodu První pětiletky, kde pracoval jeho otec. 

Učiliště ho příliš nebavilo, v jednom směru však pro něj bylo důležité: jako spolužáka tu poznal Františka Dražného, který se stal jeho celoživotním přítelem a parťákem, s nímž později odešel do emigrace. 

Své intelektuální zájmy v té době Milan Horáček sytil bohatou četbou, včetně antických filozofů. Dokonce i vedoucí učiliště si povšiml, že netypický učeň „pořád mudruje“, což bylo považováno za negativní rys. Po roce 1989 se Milan ve svých kádrových materiálech z té doby dočetl, že se prý často hádá se spolužáky, mluví o nespravedlivém vyhnání Němců a říká, že „žijeme v jednom velkém vězení“. 

V čele vojenské vzpoury                                                                           

Učiliště dokončil v roce 1964 a s kamarádem Františkem nastoupil jako elektrikář ve Vítkovických železárnách. Práce byla sice na tu dobu dobře placená, neuspokojovala však Milanovy rozmanité zájmy. Ve volném čase se věnoval hraní v beatové skupině Carmen, která vystupovala na ostravských čajích a hrála repertoár inspirovaný písněmi Elvise Presleyho a Beatles. 

O rok později byl Milan Horáček odveden na základní vojenskou službu. Jako „politicky nespolehlivého“ ho zařadili do pracovní jednotky, která sloužila beze zbraní. Útvary Pomocných technických praporů (PTP) už sice v té době oficiálně neexistovaly, náplň činnosti jeho útvaru se však velmi podobala dřívějším „pétépákům“. Pracovali jako dělníci na stavbách a podobně. Kromě politicky stigmatizovaných vojínů tu sloužili také mladíci s kriminální minulostí, kteří měli za sebou často i léta ve vězení: bývalí zloději, vrazi a pachatelé znásilnění. 

S kriminalitou, ovšem v trochu jiné podobě, se ale Milan Horáček setkával i v rámci výkonu svých povinností. Když například jako závozník doprovázel nákladní auto převážející pytle cementu, byl svědkem toho, že řidič za jízdy záměrně shodil dva pytle s cementem do příkopu, kde si je vyzvedl jeho společník. Řidič i závozník pak byli odměněni lahví slivovice nebo kusem masa. 

Přestože práce vojínů u jeho útvaru byla velmi fyzicky náročná, strava tomu neodpovídala. Často dostávali mnoho dní po sobě pouze luštěniny a jinou bezmasou stravu. Milan Horáček se na začátku roku 1967 stal organizátorem protestu, kdy vojáci pod jeho vedením odmítli jít do práce. Záhy se dostavila skupina vyšších důstojníků a začalo vyšetřování. „Staří mazáci, kteří byli předtím roky zavření, samozřejmě neřekli ani slovo, jenom koukali před sebe,“ konstatuje Milan Horáček. Protest byl úspěšný v tom smyslu, že vojáci skutečně dostali ještě téhož dne dobře najíst. Druhý den však Milana Horáčka předvolali do kanceláře a odvezli do vojenského vězení, kde jako organizátor „vzpoury“ strávil několik týdnů. Před vojenským soudem ho zachránil velitel, který při vyšetřování potvrdil, že strava přidělovaná vojákům skutečně neodpovídala požadovaným výkonům. 

Během vojenské služby byl Milan Horáček vyšetřován kontrarozvědkou. Ta učinila 31. května 1967 záznam o jeho „politické neuvědomělosti“: „...při různých příležitostech u své jednotky a v Příbrami před příslušníky jednotky zastával názor, že fašismus byl pokrokem a přínosem pro vývoj lidstva. Při dalších příležitostech ojedinělými výroky projevoval sympatie k fašismu a obdiv ke kapitalistické cizině.“ (Archiv bezpečnostních složek, karta Vojenské kontrarozvědky Skr-89/141-67)

V roce 1966, v době, kdy byl Milan Horáček na vojně, došlo v jeho rodině ještě k jedné významné události. Jeho matka s oběma mladšími sestrami odjela na návštěvu k příbuzným do Západního Německa a na místě se rozhodly k emigraci. Rodiče v té době žili odděleně, takže otec Alexandr Horáček zůstal v Československu. 

Jestli chceš, převedu tě přes hranice

Po vojně Milan Horáček ještě krátce pracoval v Závodě První pětiletky. Zároveň měl díky příbuzným v Německu k dispozici tuzexové bony, a tak podle svých slov několik měsíců na začátku roku 1968 nepracoval vůbec. 

Politické uvolňování pražského jara ho podle jeho slov příliš neoslovilo. Na jaře 1968 nastoupil do šumperského podniku Stavby silnic a pracoval jako elektrikář s četou, která rozšiřovala silnici přes Červenohorské sedlo. Na stavbě bylo zaměstnáno několik bývalých inženýrů a vzdělanců, kteří museli v padesátých letech odejít do výroby. Ubytováni byli v maringotkách v kamenolomu u Písečné, kde je zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968. Dělníci vstávali brzo, už v půl páté ráno Milana Horáčka vzbudil topič, aby mu připravil první nálož do kotle. „V tom okamžiku přišel náš mistr, bývalý profesor techniky z Brna. Hrozně nadával, do té doby jsem ho nikdy neslyšel mluvit takhle vulgárně, a brečel přitom.“ 

Dělníci telefonovali do Šumperka a zjišťovali podrobnosti. Silnice, kterou spravovali, byla rozježděna tanky postupujícími od polských hranic. Když posléze dorazili do Šumperka, uviděli tanky obklopené shlukem lidí, kteří se snažili s vojáky diskutovat. 

Ještě téhož dne oslovil Milana jeho kamarád František Dražný: „Jestli chceš, převedu tě přes hranice,“ navrhl. Na rozdíl od Milana byl totiž na vojně u pohraničníků na česko-rakouské hranici a znal místa a způsoby, jak překonat pohraniční nástrahy. I když v roce 1968 se režim cestování na Západ v Československu značně uvolnil, mladí muži vůbec neuvažovali o tom, že by za hranice zkusili odejít legálně. Podle slov Milana Horáčka jako čerství absolventi vojenské základní služby neměli šanci získat cestovní pas. 

Běh mezi rakouskými vinicemi

Definitivní rozhodnutí emigrovat padlo poté, co se z Moskvy vrátila československá delegace v čele s Alexandrem Dubčekem a podvolila se okupaci Československa podpisem tzv. moskevských protokolů. 

Mladí muži řekli svým známým, že jedou do moravských vinných sklípků poblíž Hatí nakoupit víno na svatbu a ještě předtím se zastaví na místním hřbitově. „To byla všechno pravda,“ vysvětluje Milan Horáček. „František pocházel z početné rodiny a měl v tom regionu příbuzné.“ Sbalili si oblečení na jednu noc, oblékli si dvoje kalhoty. Ze Šumperka cestovali do Brna a pak do jedné z příhraničních vesnic. Po příjezdu do blízkosti hranic se museli pohybovat opatrně, protože věděli, že v okolních vsích jsou donašeči Státní bezpečnosti. 

Ukrývali se u hřbitova až do jedné hodiny po půlnoci, teprve potom vyrazili směrem k hranici. Určitou část cesty se museli plazit. Když dorazili k vrátkům v pohraničním plotě, František Milanovi ukázal, jak se přes ně má přehoupnout a potom je přelezl sám. 

Milana Horáčka poněkud zaskočilo, že po překonání pohraničních plotů je potřeba běžet několik kilometrů do rakouského vnitrozemí. „Nevěděli jsme, jestli jsme při přelézání plotu nespustili nějaký alarm. František tvrdil, že kdyby za námi poslali psovody, mohou nás vytáhnout i kilometr z rakouského území. On běžel jako stroj, ale nepočítal s tím, že já nemám tak dobrou kondici.“ Utíkali poli, loukami a vinicemi podél hlavní silnice a nad ránem se schovali do přístřešku ve vinici. 

Po rozednění se vydali dál již po silnici, poněkud uklidněni, protože nyní už věřili, že je nikdo nepronásleduje. Mířili na Vídeň a zkoušeli stopovat auta. Po nějakém čase je nabral český řidič, který také cestoval do Vídně, a odvezl je na vídeňský zimní stadion, kde byly pro uprchlíky připraveny stovky rozkládacích lůžek. Zde padli únavou a spali až do rána následujícího dne. 

Milan Horáček měl adresu šumperského barmana, který ve Vídni pracoval. Ten je vybavil trochou peněz a ukázal jim cestu na dálnici mířící na Salcburk a dál do Německa. Zde se opět pokoušeli o autostop, k německým hranicím je svezl maďarský pár ze Slovenska. 

Na německých hranicích ovšem byli zadrženi, protože neměli cestovní pasy. Celníci je nechali přenocovat v otevřené cele a kromě jídla a pití jim nabídli i v Československu nedostupný časopis Playboy. Druhý den mohli pokračovat dál. Celníci jim dokonce domluvili další odvoz v autě jistého Američana. Měl je sice zavézt do utečeneckého tábora v Zirndorfu, ale oba mladí muži se rozhodli pokračovat do Steinau nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, kde žila Milanova matka. 

„Přijeli jsme v noci, byla už tma. Maminka vyšla v nějakém županu. Byla tak překvapená, že se úplně roztřásla.“ 

Díky matčině německému původu získal Milan Horáček brzy německé občanství a stanul na prahu nového života. 

Práci pro exil považoval za samozřejmost

Společně s Františkem Dražným začal v Německu pracovat jako elektrikář v továrně na čalouněný nábytek. Už v roce 1969 nastoupil do jazykové školy pro imigranty na intenzivní výuku němčiny a brzy poté byl přijat jako elektromontér ve velké chemické továrně ve Frankfurtu. 

Brzy nato ovšem začal studovat večerní gymnázium, a tak hledal zaměstnání na půl úvazku, které by se dalo skloubit se studiem. Příležitost našel v redakci časopisu odborové organizace KoWo. „Díky tomu jsem se dostával do zajímavých diskusí, které se na pracovišti vedly,“ konstatuje. 

Po roce studia na gymnáziu přešel do více univerzitně orientovaného semináře pro politiku a v roce 1976 složil zkoušky odpovídající maturitě, které ho opravňovaly ucházet se o studium na jakékoli univerzitě. Vybral si obor politologie na frankfurtské Univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho, kde studoval zejména u profesora Jiřího Kosty. Během studia na univerzitě si přivydělával jako elektrikář, příležitostně také pracoval v bufetu provozovaném českými emigranty. 

Záhy po příchodu do Frankfurtu se začal angažovat ve spolkovém životě místních Čechoslováků. Již začátkem sedmdesátých let se stal jednatelem krajanského Klubu Cesty 68. 

S Václavem Horou založil knihkupectví Dialog, orientované na exilovou literaturu. Byly zde zastoupeny knihy z mnoha exilových nakladatelství z různých východoevropských zemí. „On má skutečně veliké zásluhy a já ho velice ctím, i když některým lidem byl až nepříjemný tím, jak je stále nabádal k činnosti a vyžadoval hodně spolupráce,“ říká Milan Horáček o Václavu Horovi. „Já jsem pomoc politickému exilu bral jako samozřejmost a do jisté míry povinnost.“

Společně s Václavem Horou pořádali řadu společenských akcí: taneční večery, vánoční besídky a další. „To byly události, během nichž se dávali dohromady lidé z velmi širokého okruhu. Od katolíků a evangelíků přes Židy až po sociálně demokraticky orientované lidi a vyhnané sudetské Němce.“ Podílel se na vydávání měsíčníku Frankfurtský kurýr a spravoval adresář osmi set jeho odběratelů z řad českých emigrantů. 

Od roku 1974 navíc spolupracoval s Jiřím Pelikánem, vydavatelem římského exilového časopisu Listy, a publikoval texty z Listů v němčině. 

Auta, která pašovala knihy

Od poloviny sedmdesátých let se Milan Horáček účastnil také přípravy pašování zahraniční a exilové literatury zpoza železné opony do Československa. S kamarádem Františkem Dražným upravovali interiéry automobilů VW Bus nebo Ford, aby se do nich dalo ukrýt co nejvíce písemností. „Byly tam tajné prostory, do kterých se dal uložit jeden velký kufr nebo dva menší.“ 

Protože auta putovala přes hranice i několikrát za rok, Milan Horáček s Františkem Dražným je přestříkávali novými barvami a měnili jejich poznávací značky, takže auta v očích československých pohraničníků měnila identitu. S těmito auty potom cestovaly do Československa dvojice zahraničních kurýrů. Vydávali se za turisty, přijíždějící kempovat. Někdy šlo o lidi, kteří v době Frankovy diktatury pašovali materiály do Španělska, takže byli zvyklí vystavovat se nebezpečí. „Dělali to z přesvědčení, ale museli vědět, do čeho jdou.” 

Jednou z kurýrek byla i budoucí politoložka Ulrike Ackermann. Cestu do Československa absolvovala dvakrát v letech 1977 a 1978, podruhé však byla se svým partnerem zatčena. „Na Václavském náměstí se setkali s člověkem, který měl zásilku přebrat. Měl v ruce jablko a oslovili ho domluveným heslem. Předali mu lístek s popisem, kde je zásilka deponovaná. A když potom odjížděli z Prahy, byli zatčeni.“ Ukázalo se, že spojkou na Václavském náměstí byl člověk nastrčený Státní bezpečností. Ulrike a její partner skončili ve vazbě a propuštění se dočkali až po měsíci na intervenci osobností, jako byl spisovatel Heinrich Böll nebo bývalý kancléř Willy Brandt. 

Exilové materiály posílal Milan Horáček do Československa i jinými způsoby. O letních prázdninách například jezdil do Jugoslávie, kde je rozdával Čechoslovákům na dovolené. Později, když vstoupil do německé politiky, s nimi na jeho popud za železnou oponu cestovali lidé vybavení diplomatickým pasem a předávali je československému disentu. 

Ani nalevo, ani napravo, ale vpředu

V roce 1972 se Milan Horáček seznámil se zprávou Římského klubu „Meze růstu“, která poprvé v celosvětovém měřítku upozornila na nebezpečí konzumního způsobu života a nekonečného zvyšování průmyslové výroby i ekologická ohrožení, která z toho vyplývají. Zpráva pro něj byla iniciačním momentem, který odstartoval jeho soustavný zájem o politiku: „Uvědomil jsem si, že je špatně, jakým způsobem produkujeme a konzumujeme.“ Převážné části německé společnosti však podle něho v této době byly ekologické otázky lhostejné: „Většina lidí se starala jenom o to, aby se měli nějak dobře. Takový ten plytký konzumerismus kapitalistického systému.“ 

Současně ovšem doznívaly levicové bouře konce šedesátých let a německá levice se podle Milana Horáčka začínala tříštit a diferencovat. Vedle trockistických, maoistických a anarchistických skupin vznikala i feministická, antiatomová a již i ekologicky orientovaná hnutí. „Vyústilo to v to, že v roce 1979 jsme jako konglomerace několika malých stran a hnutí kandidovali do Evropského parlamentu.“

Milan Horáček tehdy kandidoval ve dvojici se sochařem, performerem a konceptuálním umělcem Josephem Beuysem, s nímž se seznámil v roce 1973 na konferenci k pátému výročí pražského jara u Bodamského jezera. O čtyři roky později se na jeho pozvání zúčastnil výstavy moderního umění Documenta v Kasselu, kde probíhala diskuse o Chartě 77. 

Jejich společná kandidatura do Evropského parlamentu v roce 1979 nebyla úspěšná, uskupení nicméně získalo dostatečný počet hlasů na to, aby od státu obdrželo příspěvek na další činnost. V roce 1980 potom vznikla celoněmecká strana Zelených, která již předtím měla v Německu své zemské a městské organizace: „Svou pozici jsme formulovali tak, že nejsme ani nalevo, ani napravo, ale vpředu.“ 

První poslanec s cizím přízvukem

Roku 1981 byl Milan Horáček zvolen za Zelené do městského parlamentu ve Frankfurtu. Zkušenosti, které tam nasbíral, mu podle jeho slov byly k užitku později, když se stal poslancem Bundestagu: „Například jsem se naučil číst rozpočet. Rozpočet města Frankfurt činil pět miliard marek, a když mu člověk trochu porozuměl, dokázal si udělat představu o ekonomické situaci celé země.“ Když v roce 1983 usedl v celoněmeckém Bundestagu, stal se prvním poslancem, který teprve nedávno získal německé občanství a mluvil s nepřeslechnutelným cizím přízvukem. 

Důležitým tématem, kterým se zabýval v průběhu celé své politické dráhy, pro něj byla lidská práva. S delegací německých politiků cestoval do Moskvy, kde se dostal do konfliktu s Borisem Ponomarjovem, tajemníkem ÚV KSSS pro styky se zahraničím, ohledně okupace Československa a Afghánistánu. Jako poslanec upozorňoval na dění v Polsku a dění kolem odborového hnutí Solidarita. V roce 1984 odjel do Afghánistánu, kde dokumentoval následky sovětské invaze. 

Angažoval se také v případu Jaroslava Javorského, politického vězně, který byl v Československu odsouzen na 13 let za údajnou špionáž. Právě kvůli tomuto případu Milan Horáček na přelomu let 1985 a 1986 poprvé od své emigrace přicestoval do Československa. I když v očích československé justice byl pachatelem trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, věřil, že postavení německého poslance je pro něj dostatečnou ochranou. Jeho návštěva byla úspěšná: došlo k dohodě, že Jaroslav Javorský bude vyměněn a poslán na Západ ve skupině celkem čtyř osob, k nimž patřil i bojovník za lidská práva Anatolij Ščaranskij, za jiných pět lidí zadržených naopak na Západě, mezi nimiž byl i známý československý špion Karel Köcher. Výměna se uskutečnila v únoru 1986 na Glienicker Brücke, slavném „mostě špionů“. 

U příležitosti této návštěvy Československa se Milan Horáček setkal také s předními disidenty: Václavem Havlem, Evou Kantůrkovou, Ludvíkem Vaculíkem, Annou Šabatovou, Petrem Uhlem, Václavem Bendou a dalšími. Jeho pohyb mezi byty disidentů byl samozřejmě sledován Státní bezpečností: „Oni to sledovali přes svoje konfidenty, o tom všem jsou záznamy. Všude mě doprovázeli. Malou pojistku jsem však měl v tom, že se mnou cestoval ještě jeden poslanec německých Zelených, Axel Vogel. Kdyby mě zatkli, jeho by museli zatknout také.“ 

Oslavy pádu Berlínské zdi

Roku 1985 v Sovětském svazu nastoupil do čela KSSS Michail Gorbačov. S myšlenkami perestrojky a glasnosti přicházely ke slovu i úvahy o možných reformách v totalitním sovětském systému. „Část politického exilu byla natolik antikomunistická, že si nemohli vůbec připustit, že by perestrojka a glasnosť mohly být něco jiného než slovíčkaření,“ říká Milan Horáček. Němečtí politici podle něj nicméně už od dob Willyho Brandta chápali, že by mohlo dojít k opatrnému přibližování mezi Východem a Západem. 

Další cestu do Československa podnikl Milan Horáček v lednu 1988 jako doprovod kancléře Helmuta Kohla během jeho státní návštěvy. V té době už nebyl poslancem Bundestagu, a tak se pokusil získat československé vízum jako novinář. Nebylo mu však uděleno, takže za něj intervenoval sám Helmut Kohl: „Zeptejte se československého velvyslance, jestli mají zájem, abych přijel. A pokud ano, to vízum musí dostat.“ Během návštěvy měl Milan Horáček opět možnost sejít se s československými disidenty. 

Potřetí přicestoval na jaře 1989, tentokrát již na oficiální pozvání. Jako politik za stranu Zelených se účastnil setkání mládeže na Šumavě, pořádaného hnutím Brontosaurus. 

Postupné uvolňování ve východním bloku vyvrcholilo 9. listopadu 1989 večer pádem Berlínské zdi. Předcházela mu tisková konference, na níž se mluvčí východoněmeckých komunistů Günter Schabowski spletl a oznámil, že neprodleně vstupuje v platnost nařízení, podle něhož smějí východní Němci volně cestovat do SRN i Západního Berlína. Lidé se ihned začali hrnout přes všechny hraniční přechody. „My jsme okamžitě objednali letadlo a letěli jsme z Bonnu do Berlína,“ vypráví Milan Horáček. „Celou noc jsme nespali, byli jsme na Kurfürstendammu, kde oslavovaly desetitisíce Berlíňanů. Člověk ani nerozeznal, jestli jsou z Východu, nebo ze Západu. Slavilo se několik nocí.“ 

Několik dnů po pádu Berlínské zdi se začal komunistický režim hroutit také v Československu. Milan Horáček přicestoval již koncem listopadu, tentokrát bez víza, a díky svým kontaktům měl volný přístup do Špalíčku, kde sídlilo Občanské fórum. Občanskému fóru přivážel z Německa technickou pomoc, kopírky a další přístroje. 

Velmi brzy se začalo hovořit o znovusjednocení Německa, které bylo završeno v říjnu 1990. „Viděno z dnešní doby, je to do určité míry katastrofa,“ uvažuje Milan Horáček. „Každá strana o tom měla trochu jinou představu. Začaly se dít věci, kterým normální občan ve Východním Německu moc nerozuměl. Velké propouštění, devastace ekonomického a tím pádem i mezilidského soužití. Západní Německo byla vysoce vyvinutá země, která Východní Německo převálcovala.“ Výsledkem sjednocení Německa však podle něj bylo i to, že se sjednocené Německo jako největší země v EU stalo stabilizátorem Evropské unie. 

Mezi Českem a Německem

Začátek devadesátých let byl pro Milana Horáčka obdobím osobního bilancování. „Do svých 44 let jsem žil vlastně jenom politicky a velice málo privátně. Uvažoval jsem o tom, jestli mám založit rodinu a žít normálním občanským životem.“ Krátce poté se oženil a narodila se mu dcera. 

Jeho politická činnost tím však neskončila. Podílel se na přípravě Česko-německé deklarace, podepsané v roce 1997, v níž obě strany přiznaly svou odpovědnost, Německo za zločiny nacismu, Česko za utrpení způsobené vysídlením sudetských Němců, a prohlásily tyto křivdy za otázku minulosti. Od té doby se Milan Horáček vždy účastnil konferencí Česko-německého diskusního fóra. 

V Německu podle jeho slov nebyly česko-německé vztahy tak důležitým tématem jako v Čechách: „Celoněmecké politické strany se na to dodneška dívají tak trochu shovívavě až přezíravě, protože Česko nehraje žádnou roli. Většinu společnosti to vůbec nezajímalo.“ 

V letech 2004–2009 byl Milan Horáček poslancem Evropského parlamentu (EP), do něhož poprvé kandidoval už v roce 1979. Opět se zde věnoval zejména tématu lidských práv. V budově EP například uspořádal velkou výstavu o koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku, věnoval se také případu Michaila Chodorkovského. 

Milan Horáček říká, že se cítí jako Středoevropan. Češi podle něj přeceňují svůj význam v evropském i světovém měřítku: „Oni si o sobě myslí, že udělali díru do světa. Neudělali. Jsou takovým konglomerátem veškeré velikosti a malosti, která ve středoevropském prostoru existuje.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV