Lyudmila Deyneka

* 1952  

  • „Lvov, ale nejen Lvov, celá západní Ukrajina chápala, že pokud má Majdan vydržet, potřebuje peníze. A všichni dávali peníze. Já osobně, jenom co jsem dostala důchod, už jsem nesla dvě stě hřiven do chrámu svatých apoštolů Petra a Pavla. Byla tam velká krabice s razítkem, a tam lidé dávali peníze. Byla to obrovská krabice, která byla skoro pořád plná. V tom kostele se kromě peněz shromažďovaly i potraviny. Nosili jsme tam med, ořechy, rozinky, kdo měl sádlo, solené nebo uzené. Potom také potřebovali oblečení. Všechno co jsem měla, bundy, svetry, nějakou deku, teplé pletené šály, všechno jsem to vyprala, usušila a odnesla tam. Dobrovolníci to třídili, dávali na auta a vozili do Kyjeva. Hodně peněz dávali lidé z byznysu. Byznys vůbec byl na straně Majdanu. Podnikatelé, milionáři, bankéři, všichni, dávali. Oni ještě lépe věděli, co znamená Janukovyč a jeho režim. Taková byla podpora.“

  • „To jsem ještě sloužila v armádě, měla jsem po službě a jako vždycky jsem šla pěšky kolem operního divadla. A před operním divadlem byla velká socha Vladimíra Iljiče Lenina, velká až do nebe. A najednou vidím, jak jdou lidi a jdou. Neměla jsem tenkrát foťák, byla jsem ještě úplně chudá a na takové věci jsem neměla peníze. A lidé jdou a já se ptám: 'Co bude? Co bude?' A oni: 'Dáme pryč Lenina. Dáme do prdele Lenina.' Tak jsem se zastavila, že to musím vidět. Byl to historický akt. Byl to první Lenin na Ukrajině, kterého zrušili. Lidé se na to dívali s otevřenou pusou. A bylo to tak rychlé. Přišli aktivisté, přinesli červenou barvu, nějaký žebřík přistavili, a zalili Lenina barvou. A Lenin tam stál krvavý. A pak přijela technika, dali mu na krk železný provaz a šup. Ale nešlo to tak lehce, protože byl z kvalitní žuly, ale spadl a rozpadl se na kousky. Kdo mohl fotil. A lidé stáli a plakali štěstím, že se dožili toho okamžiku.“

  • „Když byl rozpad Sovětského svazu, ještě jsem sloužila v armádě. A tři dny to tam bylo strašné. Všichni jsme nocovali v budově štábu. Byla pohotovost prvního stupně. I mě, obyčejné bábě, dali pistoli a tři náboje. Nepustili mě nikam. Přivezli mi železné vojenské lůžko, dostala jsem matraci, polštář a nějakou deku a byla jsem tam. Nemohli jsme nikomu telefonovat. Ani ještě nebyly mobily. Tři dny jsem neměla žádné informace. Když jsem šla na WC, já seděla ve třetím patře a záchod byl v prvním patře, tak kluci z oddělení šli se mnou, abych se vrátila, aby se nic nestalo. Bylo to jak na divadle, anebo se podle toho mohl točit film. Během těch tří dnů jsme mohli maximálně kouknout z okna, ale venku stejně nikdo nebyl. Až vrcholná rada (Nejvyšší sovět) nepodepsala tu nezávislost (Ukrajiny), všechno se očekávalo. Ale vyšší ruští oficíři začali balit kufry. A nejen kufry. Bylo tam hodně vojenských skaldů, ve kterých bylo plno dobrot. Vysoce postavené osoby si to dávaly do letadel. A své kury, své ženy, své nádobí, koberce a všechno, a odlétali do Moskvy.“

  • „Nedovedeš si představit, co je to nepřítel lidu. V Čechách mi říkají, že u nich to taky bylo. Ne. Nebylo to tak. Otec se tenkrát vrátil na západní Ukrajinu a půl roku chodil a hledal práci, a nic. Začínal už z toho bláznit. Potřeboval peníze, děcka byly malé, ale nic nepořídil. I příbuzní, které jsme měli, se od nás odvrátili, protože se báli o sebe a o své děti. Bylo to tak strašný režim! A nedalo se s tím hnout. Ale někde jsme museli bydlet. Je to nepopsatelné. Všechno bylo zařízeno tak, aby se tam musel vrátit. A vrátil se, protože tam měl práci. Nebyl tak úplně svobodný, protože měl nařízeno, kam může, a kam ne. Do lvova nemohl až do nezávislosti Ukrajiny.“

  • „Bydleli tam bývalí političtí vězni, ale žili tam i několikanásobní vrazi, kteří si opakovaně odpykali tresty v táborech. A to byl problém. Ti lidé se ničeho nebáli, nevadilo jim vraždit. A pilo se hodně, hodně vodky. Pracovali a potom, když dostali koncem měsíce výplatu, tak nešli do práce a pili, dokud nepropili všechny peníze. Kupovali alkohol a pili. Až když všechno utratili, tak šli zase do práce. Ale ve dnech, když se hodně pilo, se stávalo každý večer, že někdo na někoho střílel. Museli jsme být schovaní doma a nemohli jsme ani stát u okna, protože mohli střílet i do oken. Běžný způsob vraždy byl nožem. Mohli tě zaříznout jako prase. Bylo to strašné. A také bylo mezi vrahy velice populární, že hráli karty o člověka. Kdo prohrál, musel toho člověka zabít.“

  • „Velice dobře si pamatuji, jak jsme tam (na Ural) jeli, a jak to bylo hrozné. Nevím ani, jak to vypovědět, ale přijeli jsme za tatínkem. Jeli jsme nejprve vlakem. Čekal nás v Uchtě. Potom jsme jeli autobusem do Trojicko-Pečorska v Komi ASSSR (Komiská autonomní sovětská socialistická republika) a odtamtud jsme se ještě museli dostat do vesnice Komsomolsk na Pěčore. Tam to bylo ještě 300 kilometrů a nefungovala tam žádná doprava. Byl konec března, a to je v Komi ještě strašně zima, sněhy, mrazy. Přijeli jsme ze západní Ukrajiny a vůbec jsme na to nebyli připraveni. Měli jsme jarní střevíce, jarní oděv. Tatínek lítal a sháněl nějaké nákladní auto, abychom do toho Komsomolsku na Pěčore nějak dojeli. A podařilo se mu to a jeli jsme náklaďákem. Bylo strašně se dívat kolem sebe, protože napravo byla tajga, nalevo tajga, vepředu tajga a všude sníh, sníh, sníh. Říkáš si: ‚Kam to jedeme?‘ Ale co, byly jsme děcka, ale maminka brečela. Z očí se jí lily slzy. Potom jsme přijeli do Komsomolsku na Pečorě, a to byla vesnice v tajze.“

  • “There were lots of people from the Greek Catholic Church there, writers, but also Germans, Czechs, and Baltic nationals. There were Russians as well, musicians from St Petersburg, painters from St Petersburg. Dad was very good at painting - he learnt that in the labour camp.”

  • Full recordings
  • 1

    Lvov, v bytě pamětnice, 17.12.2017

    (audio)
    duration: 01:26:28
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Ostrava, 21.03.2022

    (audio)
    duration: 03:52:54
    media recorded in project Memory of Ukraine
  • 3

    Ostrava, 22.03.2022

    (audio)
    duration: 03:47:45
    media recorded in project Memory of Ukraine
Full recordings are available only for logged users.

Don’t envy others and don’t take from others for yourself

Ludmila Dejneka in soviet army
Ludmila Dejneka in soviet army
photo: archiv pamětnice

Ludmila Dejneka was born on 17 February 1952 into the family of an ethnic Czech journalist and a Ukrainian shop assistant. In 1947 her father, Václav Topinka, was condemned as a Ukrainian nationalist and sentenced to death; his sentence was later reduced to 25 years of prison. In the end he spent more than 11 years in Soviet labour camps. After his release, he was barred from returning home to his family, and so his family moved to reunite with him in the Komi Autonomous Soviet Socialist Republic. They lived there until 1968, when they were finally allowed to move to western Ukraine. Ludmila Dejneka studied chemical engineering at the Lviv Polytechnic Institute, where she also met her future husband. Upon graduating in 1974, she spent ten years as a laboratory assistant at a military ceramic factory. Starting in 1983 she served in the Soviet - later Ukrainian - army for fourteen years. As an expert in technical security, she achieved the rank of sergeant major. After leaving the army she worked as a children’s nurse and then as a methodologist at the Polytechnic Institute. She retired in 2012. She currently chairs the Czech expatriate association Česká beseda in Lviv. Ludmila Dejneka is a widow, she has one daughter and lives in Lviv.