Lyudmila Deyneka

* 1952

  • „Nedovedeš si představit, co je to nepřítel lidu. V Čechách mi říkají, že u nich to taky bylo. Ne. Nebylo to tak. Otec se tenkrát vrátil na západní Ukrajinu a půl roku chodil a hledal práci, a nic. Začínal už z toho bláznit. Potřeboval peníze, děcka byly malé, ale nic nepořídil. I příbuzní, které jsme měli, se od nás odvrátili, protože se báli o sebe a o své děti. Byl to tak strašný režim! A nedalo se s tím hnout. Ale někde jsme museli bydlet. Je to nepopsatelné. Všechno bylo zařízeno tak, aby se tam musel vrátit. A vrátil se, protože tam měl práci. Nebyl tak úplně svobodný, protože měl nařízeno, kam může, a kam ne. Do Lvova nemohl až do nezávislosti Ukrajiny.“

  • „Bydleli tam bývalí političtí vězni, ale žili tam i několikanásobní vrazi, kteří si opakovaně odpykali tresty v táborech. A to byl problém. Ti lidé se ničeho nebáli, nevadilo jim vraždit. A pilo se hodně, hodně vodky. Pracovali a potom, když dostali koncem měsíce výplatu, tak nešli do práce a pili, dokud nepropili všechny peníze. Kupovali alkohol a pili. Až když všechno utratili, tak šli zase do práce. Ale ve dnech, když se hodně pilo, se stávalo každý večer, že někdo na někoho střílel. Museli jsme být schovaní doma a nemohli jsme ani stát u okna, protože mohli střílet i do oken. Běžný způsob vraždy byl nožem. Mohli tě zaříznout jako prase. Bylo to strašné. A také bylo mezi vrahy velice populární, že hráli karty o člověka. Kdo prohrál, musel toho člověka zabít.“

  • „Velice dobře si pamatuji, jak jsme tam [na Ural] jeli a jak to bylo hrozné. Nevím ani, jak to vypovědět, ale přijeli jsme za tatínkem. Jeli jsme nejprve vlakem. Čekal nás v Uchtě. Potom jsme jeli autobusem do Trojicko-Pečorska v Komi ASSSR [Komiská autonomní sovětská socialistická republika] a odtamtud jsme se ještě museli dostat do vesnice Komsomolsk na Pečoře. Tam to bylo ještě 300 kilometrů a nefungovala tam žádná doprava. Byl konec března, a to je v Komi ještě strašně zima, sněhy, mrazy. Přijeli jsme ze západní Ukrajiny a vůbec jsme na to nebyli připraveni. Měli jsme jarní střevíce, jarní oděv. Tatínek lítal a sháněl nějaké nákladní auto, abychom do toho Komsomolsku na Pečoře nějak dojeli. A podařilo se mu to a jeli jsme náklaďákem. Bylo strašné se dívat kolem sebe, protože napravo byla tajga, nalevo tajga, vepředu tajga a všude sníh, sníh, sníh. Říkáš si: ‚Kam to jedeme?‘ Ale co, byly jsme děcka, ale maminka brečela. Z očí se jí lily slzy. Potom jsme přijeli do Komsomolsku na Pečoře, a to byla vesnice v tajze.“

  • „Lvov, ale nejen Lvov, celá západní Ukrajina chápala, že pokud má Majdan vydržet, potřebuje peníze. A všichni dávali peníze. Já osobně, jenom co jsem dostala důchod, už jsem nesla dvě stě hřiven do chrámu svatých apoštolů Petra a Pavla. Byla tam velká krabice s razítkem a tam lidé dávali peníze. Byla to obrovská krabice, která byla skoro pořád plná. V tom kostele se kromě peněz shromažďovaly i potraviny. Nosili jsme tam med, ořechy, rozinky, kdo měl sádlo, solené nebo uzené. Potom také potřebovali oblečení. Všechno, co jsem měla, bundy, svetry, nějakou deku, teplé pletené šály, všechno jsem to vyprala, usušila a odnesla tam. Dobrovolníci to třídili, dávali na auta a vozili do Kyjeva. Hodně peněz dávali lidé z byznysu. Byznys vůbec byl na straně Majdanu. Podnikatelé, milionáři, bankéři, všichni dávali. Oni ještě lépe věděli, co znamená Janukovyč a jeho režim. Taková byla podpora.“

  • „To jsem ještě sloužila v armádě, měla jsem po službě a jako vždycky jsem šla pěšky kolem operního divadla. A před operním divadlem byla velká socha Vladimira Iljiče Lenina, velká až do nebe. A najednou vidím, jak jdou lidi a jdou. Neměla jsem tenkrát foťák, byla jsem ještě úplně chudá a na takové věci jsem neměla peníze. A lidé jdou a já se ptám: ‚Co bude? Co bude?‘ A oni: ‚Dáme pryč Lenina! Dáme do prdele Lenina!‘ Tak jsem se zastavila, že to musím vidět. Byl to historický akt. Byl to první Lenin na Ukrajině, kterého zrušili. Lidé se na to dívali s otevřenou pusou. A bylo to tak rychlé. Přišli aktivisté, přinesli červenou barvu, nějaký žebřík přistavili a zalili Lenina barvou. A Lenin tam stál krvavý. A pak přijela technika, dali mu na krk železný řetěz a šup. Ale nešlo to tak lehce, protože byl z kvalitní žuly, ale spadl a rozpadl se na kousky. Kdo mohl, fotil. A lidé stáli a plakali štěstím, že se dožili toho okamžiku.“

  • „Když byl rozpad Sovětského svazu, ještě jsem sloužila v armádě. A tři dny to tam bylo strašné. Všichni jsme nocovali v budově štábu. Byla pohotovost prvního stupně. I mně, obyčejné bábě, dali pistoli a tři náboje. Nepustili mě nikam. Přivezli mi železné vojenské lůžko, dostala jsem matraci, polštář a nějakou deku a byla jsem tam. Nemohli jsme nikomu telefonovat. Ani ještě nebyly mobily. Tři dny jsem neměla žádné informace. Když jsem šla na WC, já seděla ve třetím patře a záchod byl v prvním patře, tak kluci z oddělení šli se mnou, abych se vrátila, aby se nic nestalo. Bylo to jak na divadle anebo se podle toho mohl točit film. Během těch tří dnů jsme mohli maximálně kouknout z okna, ale venku stejně nikdo nebyl. Až vrcholná rada [Nejvyšší sovět] nepodepsala tu nezávislost [Ukrajiny], všechno se očekávalo. Ale vyšší ruští oficíři začali balit kufry. A nejen kufry. Bylo tam hodně vojenských skaldů, ve kterých bylo plno dobrot. Vysoce postavené osoby si to dávaly do letadel. A své kufry, své ženy, své nádobí, koberce a všechno a odlétaly do Moskvy.“

  • „Byla tam spousta lidí z řeckokatolické církve, spisovatelé, ale byli tam i Němci, Češi, pobaltské národy. Byli tam i Rusové, hudebníci z Petrohradu, malíři z Petrohradu. Táta velice dobře maloval, to se naučil právě v lágru.“

  • Full recordings
  • 1

    Lvov, v bytě pamětnice, 17.12.2017

    (audio)
    duration: 01:26:28
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 21.03.2022

    (audio)
    duration: 03:52:54
    media recorded in project Paměť Ukrajiny
  • 3

    Ostrava, 22.03.2022

    (audio)
    duration: 03:47:45
    media recorded in project Paměť Ukrajiny
Full recordings are available only for logged users.

Ukrajina i má rodina zažila od Rusů hodně zla, ale válku jsem nečekala

Lyudmila Deyneka v sovětské armádě
Lyudmila Deyneka v sovětské armádě
photo: archiv pamětnice

Lyudmila Deyneka se narodila 17. února 1952 jako Topinková v městě Korec na západní Ukrajině, v tehdejším Sovětském svazu. Otec Václav Topinka byl Čech z Volyně, matka pocházela z ukrajinské rodiny. Rodiče zažili v dětství hladomor, válku a stalinské represe. Novináře Václava Topinku sovětská moc v roce 1947 odsoudila k smrti. Před popravou mu trest změnili na dvacet pět let v gulagu. Většinu trestu si odpykal v Uchtě v tehdejší Komiské autonomní sovětské socialistické republice v severozápadním Rusku. Asi po deseti letech ho propustili, ale jako „nepřítel lidu“ nemohl nikde sehnat práci, a tak byl donucen vrátit se na Ural. Ve vesnici Komsomolsk na Pečore s ním jedenáct let žila celá rodina. Lyudmila měla pět roků, když se tam s matkou a sourozenci přistěhovala. Dětství prožila uprostřed tajgy, kde v zimě klesaly teploty na minus padesát šest stupňů. Jejich sousedé byli bývalí političtí vězni i několikanásobní vrazi. V roce 1968 se rodina přestěhovala do Novohradu Volyňského na západní Ukrajině. Lyudmila vystudovala chemii na polytechnické univerzitě ve Lvově. Jako chemická inženýrka pracovala ve vojenském podniku a pak v sovětské, později ukrajinské armádě. Posledních patnáct let před důchodem dělala metodičku na polytechnické univerzitě ve Lvově. Provdala za geodeta Jurije Deyneku, se kterým měla dceru. Pamatuje rozpad Sovětského svazu, vznik samostatné Ukrajiny a všechny boje o její nezávislost na Rusku, které podporovala. Na začátku devadesátých let se stala členkou České besedy ve Lvově, o jejíž obnovení se zasloužil její starší bratr Evžen Topinka. Od roku 2011 je předsedkyní českého spolku ve Lvově. Díky otci se od dětství hlásila k českým kořenům, naučila se česky a pečovala o odkaz Čechů na Ukrajině. Bratr Evžen vypátral v archivech doklady o perzekucích stovek Čechů v Sovětském svazu. Po invazi Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 Lyudmila Deyneka utekla ze Lvova do České republiky.