Jana Chvojková

* 1937  

  • „Přišla jsem si pro razítko k soudruhovi řediteli okresního národního výboru a ten mi řekl: ‚To by bylo, aby se tady takoví rozlejzali‘. Tak jsem ho za to nemohla milovat. Byla jsme naštvaná. Chtěla jsem se dostat do školy, abych měla aspoň maturitu. Bylo mi jedno, kam se dostanu, na jakou školu. Hlavně aby mě někam vzali, ale já jsem nesměla nikde studovat. Až když tátu umučili, tak mě vzali na zubní laborantku. Dělala jsem i talentovky, vyřezávali jsme zub a podle toho poznali, jestli se na to hodím nebo ne. Takže mě přijali a život šel dál. Dřív jsem ale měla školu zakázanou… ‚To by bylo, aby se tady takoví rozlejzali‘ – tu větu si pamatuji dodnes a je ve mně pořád. Ten ředitel mě vůbec neznal, jen jsem si tam přišla pro razítko, a tohle si dovolil říct...“

  • „Nenáviděla jsem je, že jim to prošlo, že si dovolili dělat takové věci. Nebyli jsme jediní, takových lidí bylo... Když jsem byla jednou s důchodci v Jáchymově v muzeu, viděli jsme tam fotografie vězňů a jak to tam v té době vypadalo a bylo to hrozné, jak ti lidé byli zubožení, jak vypadali. Je hrozné, že se někdo propůjčil k takovému mučení lidí a věznění.“

  • „Pěkné vzpomínky na něj mám. Hrál na kytaru, tak někdy zahrál nějakou písničku a já si zazpívala. Nevím, jestli se dověděl, že mě kvůli němu nevzali do školy. On si vzal život. Nevím, jestli se oběsil, nebo jak. Asi ho k tomu dohnali. Třeba si myslel, že mě tím zachrání a že budu moct do školy. To je také možné. My jsme s ním nebyli vůbec ve styku. Návštěvy musely být povolené, my jsme ale neznamenali nic, byli jsme obyčejní... Někde v nějakém dopise, který psala maminka je, že jsem hodně a nahlas brečela. Tak jsem to asi těžce nesla. Na pohřbu jsme nebyli a ani žádný pohřeb nebyl. Ale vím, že tátu někam pochovali, pak ho zase vyhrabávali, bylo to složité, ale v tom věku jsem tomu nerozuměla. Maminka to nakonec nějak zařídila a máme ho v Benešově. Tam jezdím na dušičky.“

  • „Nejhorší vzpomínky mám na to, když přišli zatknout mého otce. Přišli v noci, asi v půl jedné a mě s bráchou, kterému byly asi dva roky a mně dvanáct, vyhnali z postele a prohrabávali nám postýlky. Hrabali se nám i ve skříni. Nevím, co tam hledali, asi nějaké kompromitující materiály. Nenašli tam nic, ale tátu si odvezli do toho nejhoršího vězení – do Leopoldova. Různě ho přesouvali, až nakonec byl v Opavě. Tam jsme ho byli navštívit. Jelikož brácha byl malý, celou návštěvu probrečel. Pro mě bylo hrozné, jak tam chodili ti strážci a rachotili s klíči, pořád zamykali a odmykali nějaké mříže. Ještě jsem nebyla dospělá, tak jsem se tam bála.“

  • “It was unpleasant, as they came at night, so my brother and I, we were already sleeping in our beds. But all of a sudden, my brother and me... We had to get up and they would even search our bed, so that´s the thing I remember as it was quite unpleasant. And they would get my father who I didn´t have a chance to see after that as he was under arrest. At the beginning, he was in Leopoldov, which was this worst possible prison where political prisoners were being held. After that, he was in Klatovy, and then, he ended up in Opava.”

  • „They came on August 21st 1968, while we were in Krkonoše, as my husband would borrow this cottage from a company he was working for. My father-in-law and my husband would look after our childer. And me and my mother, we went to climb the Sněžka mountain, and as we didn´t know we were being occupied, we were told in the first house on the mountain slope, so my mother – as she lived trhough the war – hurried in fear to buy some noodles and rice, so we would have food after it would begin. But we wouldn´t need it in the end, as we would go home.“

  • “It was quite suspicious, as they would arrest all his co-workers from Jáchymov. Back then, we already left Jáchymov, so we weren´t in contact with them. And I would hear my parents considering the possibility of leaving the country, but my mother didn´t want to go, so we would stay and this was how it ended.”

  • Full recordings
  • 1

    Kutná Hora, 02.12.2019

    (audio)
    duration: 48:39
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Kutná Hora, 18.10.2021

    (audio)
    duration: 01:05:18
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

They would even search our baby beds

Jana Chvojková, roz. Žaludová, za války
Jana Chvojková, roz. Žaludová, za války
photo: pamětnice

Jana Chvojková, née Žaludová, was born on November 21st 1937 in Benešov near Prague (Praha). She grew up in Slovakia, the country her family had to leave in 1939 following the breakup of Czehcolsovakia and establishment of the fascist Slovak State. During the war, the family had been living in Kasejovice and later in Prague (Praha); the witness recalls the February 1945 air raids. In 1946, the family moved to Jáchymov, where her father got a job as the deputy director at the local mines. Two years later, they moved to Kutná Hora. Her father, Antonín Žalud, had been arrested by the Secret Police (StB) and sentenced due to his acctivites in Jáchymov. He had been imprisoned in Leopoldov, Klatovy and in Opava where he got seriously ill. Later, he took his own life. After that, his wife wasn´t allow to collect his remains. Due to her father´s imprisonment, Jana wasn´t allowed to study. Since 1949, she was a Scot troop member, but soon after she joined, the Scouting movement had been banned by the Communist government. She has been meeting her firends from the troop ever since.