Jan Bubeník

* 1968

  • „Já jsem měl pocit, že to štěstí, které my jsme měli v té šťastné souhře okolností – že jsme si mohli připadat jako proaktivní elementy té pozitivní změny u nás, kdy jsme se z totality snažili vybudovat demokratický stát s tržním hospodářstvím, –, že bychom tuto naději měli podat dál tak, jako lidi ze Západu jezdili sem do Prahy. Jako si Mitterrand dělal snídani s disidenty, aby jim dodal odvahu, že oni nejsou ti blázni. Ale to byla spousta bezejmenných lidí, kteří sem vozili knížky, kteří se snažili dovézt léky nebo peníze. Tu solidaritu toho, že si s nimi dali kafe a že někoho zajímají na té druhé straně opony – tak já jsem se tohleto snažil podat dál. Proto jsem jel do Bulharska po prvních volbách, kde to komunisti zastrašováním ještě vyhráli, nebo do jižní Afriky, kde končil apartheid, nebo do Zimbabwe, když tam Mugabe poprvé připustil, že by mohly být svobodné volby – a já jsem tam jel přes americké neziskovky podat svědectví o té změně u nás.“

  • „Mně to [účast v politice] určitě dalo expozici k chytrým, vlivným lidem skoro celého světa. Potkal jsem jich spoustu, s některými mám doteď vztah. Myslím si, že jsem měl štěstí, že jsem měl od takhle mladého věku možnost bavit se s kompetentními, chytrými lidmi s integritou, dostat nějaké vzory do svého života a mít chuť a ambici se jim jednou vyrovnat a jít jednou po jejich šlépějích. Když člověk potká někoho, jak je Václav Havel nebo Nelson Mandela, lidi, kteří hájili lidská práva třeba v Americe nebo jinde na světě – v Zimbabwe, v Jižní Africe–, tak prostě vidí, že ta svoboda vždycky něco stojí a že jsou lidé, kteří měli tu odvahu jít o krok dál než jejich spoluobčané, nést za to zodpovědnost, být třeba zavření, nemít možnost vykonávat profesi, která je bavila, nemít rodinu – tedy že svoboda má vždycky nějaké náklady pro lidi, kteří se ji snaží hájit, ale že to furt stojí za to. Já považuju za ohromné štěstí a velký dar, že jsem měl možnost poznat různé prezidenty, ale i lidi, kteří celý život neměli žádnou funkci a obětovali kus svého života pro nějaké hodnoty, kterým věřili.“

  • „Já jsem tenkrát cítil, že ten svět asi nemůže být černobílejší než byl. Přesvědčení o tom, že my jsme v právu a že bychom si zasloužili svobodnější a lepší společnost, než kterou organizovali ti komunisti, a hlad lidí v republice po normálnějším, svobodnějším a férovějším životě a po nějaké lepší společnosti, bylo to, co mě vedlo k tomu strach překonávat nebo na něj nemyslet a zaměstnat se natolik věcmi pro to, abychom vyhráli, že k případným perzekucím potom už nedojde.“

  • „Když jsem asi po dvou – třech dnech volal domů rodičům, kterým jsem chtěl jenom říct, že jsem v pořádku, tak mi máma říkala: ‚ Hele, ty jsi tam určitě zapletenej – my jsme slyšeli někde na Hlasu Ameriky, že je tam nějaká stávka nebo něco takového. Ty jsi v tom určitě zapojenej, že jo?‘ Já jsem říkal: ‚No, jsem.‘ Ona říká: ‚Já ti nařizuju, abys všeho nechal a odjel domů. Nebuď blbej jako ten tvůj táta!‘ Táta v 68. se odmítl zapojit do podpisů různých dokumentů a pak ho vyhodili z vysoké školy. Já jsem říkal: ‚Mámo, já nemůžu přijet, to se omlouvám, já tady musím zůstat.‘ A ona říká: ‚Josef, pojď sem, řekni mu něco, ať okamžitě přijede.‘ Táta vzal ten telefon a říkel: ‚Kdybys byl tady, tak ti dám takovou facku, ale já jsem na tebe tak pyšnej!‘ A to pro mě bylo takové to ultimátní požehnání od člověka, který za to, že projevil nějakou svou integritu a názor, nesl po zbytek svého života nějaké následky a strašně ho trápilo to, že nemohl učit mladé, chytré lidi. Tohleto jsem potřeboval, abych do toho šel s otevřeným čelem nehrál na neprohru, ale hrál na výhru.“

  • „Každá revoluce působí další nespravedlivosti v tom smyslu, že lidé třeba jako moji rodiče po 30 nebo 50 letech profesního života odešli do důchodu s malou penzí socialistického učitele – a tenkrát se uvolnily ceny. Takže tihle lidé dostali nabančeno ještě jednou. A řada lidí jako komunističtí estébáci nebo funkcionáři odcházeli s penzí, která byla třikrát tak velká, než měli lidé, kteří pracovali v dole nebo jako učitelé či lékaři. Takže ten systém nebo ta změna byla daleko výhodnější pro tu nastupující generaci, jako jsme byli my nebo lidi mladší, kde rovnost příležitostí byla daleko vetší než pro tu generaci našich rodičů, ve které řada těch lidí, kteří rozuměli, jak se vyznat v tlačenici, jak funguje ekonomika, a rozuměli trochu financím, mohla využít té příležitosti, a řada lidí, kteří celý život poctivě pracovali, neměla takové vzdělání a informace, aby pro ně ta změna ještě znamenala nějakou příležitost – mimo to, že se mohli jet podívat do Vídně nebo do Londýna.“

  • „Pro mě jeden z těch formujících momentů byla schůze u svazáků na Praze 5, kdy jsem tam v podstatě říkal, co se stalo na Národní, pouštěl jsem tam tu kazetu (se zmláceným studentem) a najednou tam vešel šéf KSČ Prahy 5 a už od dveří tam něco pokřikoval. Já musím říct, že se mi tím reflexem a ze strachu z autorit, jak jsme byli naučení, sevřely půlky, ale jak jsem tam vášnivě a přesvědčivě povídal o tom, co se na Národní stalo a co chceme, tak jsem na něj křiknul, že tohle není jeho schůze a že až domluvím, tak mu dáme slovo. A on byl tak překvapený, že si tam sednul na zadek a ztichnul. A já, když jsem domluvil, tak jsem říkal, že jestli mu ti svazáci z Prahy 5, na jejichž půdě jsme, dají slovo, tak že teď jsem domluvil a jako demokrati bychom si měli vyměnit informace a názory. Tak si tam stoupnul a začal povídat, že my studenti studujeme za peníze dělníků – takové to rozdělit nás „pracující inteligenci“ versus „pracující“ – a že vlastně nikoho nezajímá nějaká stávka, že lidi chtějí mít klid na práci a být schopni svým dětem koupit pod stromeček rozinky a oříšky. Když ten komunista mluvil, tak ti lidé tam sklopili hlavy a zajeli dolů. A v tu chvíli se najednou vztyčil chlap v montérkách – na Praze 5 byla Tatrovka a ČKD – a říkal: ‚Já už vás nemůžu poslouchat, mně je úplně jedno, jestli budu mít oříšky nebo rozinky, já na to úplně peču, protože já chci, aby moje děti měly víc svobody a měly se líp než já.‘ A to musím říct, že pro mě byl takový zlomový moment, kdy jsem měl pocit, že jsem někomu pomohl. Já jsem se sám docela bál a nebyl jsem si vůbec jistý, jak to celé dopadne, a tenhle člověk úplně selským rozumem vlastně řekl, že císař je nahatý. A to pro mě byl moment, kdy jsme si navzájem začali dodávat odvahu nazývat věci pravými jmény. A viděl jsem, jak po tomto všichni ti lidé ty hlavy zase zvedli, začali po sobě koukat a jak ta odvaha k té svobodě mezi námi začala běhat.“

  • “I think that I was fortunate not to get mad because it was just crazy at times. There were all sorts of strange people approaching me with proposals to help them privatize this or that company for a huge share of the loot. They were offering us ten, twenty or thirty percent. I must have been totally naïve but I’m glad that I kept my naivety and quit politics. Being out of politics, I wasn't exposed to temptation. I noticed how this changed a lot of people who failed to control their temptation. Some of the former dissidents stepped out of the isolation of being a dissent and right into the isolation of the ministries and the top brass. Most of them were totally unsuited for this and crash landed badly – some of them for good.”

  • “Suddenly, I learned that I had been appointed to a strike committee. By then it was already clear that we wouldn't go to school the next day, but instead call on the students to assemble in the auditorium in Motol and that I’d be presenting our demands. The fact of the matter was that for an instant I realized that I was endangering my studies at the faculty. Later, I learned that maybe over half of my colleagues who were attending that school at the moment, had their parents write them a sick note for that day just to stay on the safe side. That was just so typical for socialism, this schizophrenic thinking.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.11.2011

    (audio)
    duration: 48:07
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Praha, 27.08.2019

    (audio)
    duration: 01:04:54
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 3

    Praha, 24.09.2019

    (audio)
    duration: 01:26:24
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

We were naïve kids who said that the emperor was naked and helped the adults, who could see it, but were afraid to say it.

Bubenik orez.jpg (historic)
Jan Bubeník
photo: archiv pamětníka

Jan Bubeník was born on April 4, 1968, and 21 years later he became one of the student leaders of the Velvet revolution. He actually likes to remember the end of the 1980s: he only had to worry about himself, he played basketball and studied at the Faculty of medicine that had been affected very little by Communist ideology. At the Faculty, he became part of a group of students who exchanged black-listed books and organized poetry readings and wild birthday parties. Before they realized it, they became the organizational student body of the dorms and of social life at the Faculty. On November 17, 1989, it was them who hung posters on the walls of the dorms and the faculty. The next day, Jan Bubeník articulated the demands of the striking students who filled the auditorium of the Motol University hospital. Shortly afterwards, Jan Bubeník became a member of a committee of the Federal Assembly of Czechoslovakia that was charged with clarifying the events of November 17. On December 28, 1989, he became the youngest member of the Federal Assembly, where he stayed till the first free elections. During the elections, he helped the Civic Forum with the election campaign and in the summer of 1990 he went to the United States to learn English. He came back and resumed his medicine studies. Today, he’s a headhunter (recruiting managers for top positions).