Jiří Bárta

"Otec jako hospodář měl v době předepsaných kontingentů velké starosti. Nebyl schopný je plnit, protože byly přehnané. Bývala taky období, kdy se neurodilo. To ale nebyla žádná omluva. Přicházely protokoly ze zasedání komise, která rozhodovala o pokutách. Mám některé ty výměny schované. Buďto podmínky splní a zaplatí 50 tisíc, anebo půjde na půl roku do vězení. A i u těch 50 tisíc pokuty bylo devět dnů vězení. V případě nedobytnosti pak půl roku vězení. Tak nesmyslné a kruté byly podmínky."

"Byl jsem přijat na vysokou školu. Dostal jsem doporučení z maturitní komise. Prospěch průměrný. Přijali mě a dostal jsem pozvánku k nástupu. Přišel jsem, zařadil se mezi budoucí studenty a absolvoval jsem slavnostní zahájení školního roku. A když jsme se rozcházeli, tak pán, jehož jméno si nepamatuji, vím ale, že to byl kádrový pracovník, mě zavolal, odvedl do kanceláře a tam mi řekl: 'Vy máte z obce posudek, že si nepřejí, abyste studoval na vysoké škole. A proto nemůžete studovat.' Nevím přesně, co mi tenkrát řekl, ale později mi ten posudek z obce přinesli, a bylo tam uvedeno, že není zájem, aby syn venkovského boháče studoval na vysoké škole."

"V rámci poválečné stavební obnovy jsme dostali jako anuitu půjčku zaručenou státem. Stát ty splátky platil. Jedno z prvních opatření bylo, že nám jako kulakům ty anuity zrušili. Jako kulakům také sebrali stroje. A jako kulakům stroje nevypláceli. Byl seznam zemědělců, kteří dostali za odebrané stroje zaplaceno, a potom byl seznam kulaků, kteří stroje zaplacené nedostali, protože byli kulaci. To byla Bártová Bohumila, protože tenkrát už byl statek napsaný na ni.“

„Naše hospodářství bylo na úrovni. Otec navštěvoval dvouletou zemědělskou školu. Tenkrát to bylo vzácné, zemědělská škola byla až v Rožnově, to je asi padesát kilometrů. Otec tam většinou jezdil na kole. Děda měl zájem o vzdělání. Generacemi naší rodiny se to táhne jako červená nit, že naši rodičové mají zájem o to, aby jejich potomci dostali maximální vzdělání. A stalo se, že se vyskytla v roce 1926 možnost, a děda Adolf poslal svého syna, mého otce Bohuše, na dvouletou praxi do Dánska. Otec tam získal nejen zkušenosti, poznal nové metody hospodaření a technologie, ale také se tam naučil dobře německy."

„Bombardování začalo ve čtvrtek odpoledne, a protože byla fáma, že Němci odvádějí koně a dobytek, tak jsme měli zájem ušetřit koně, zabezpečit je proti odsunu. Nevím přesně kolik, ale zřejmě dva jsme odvedli do lesíku vedle. Byl tam důl, kde se těžil štěrk, taková jáma zarostlá křovím. V té muldě jsme měli ty koně. Asi sto metrů od nás na poli shodili bombu. Ta nevybuchla, ale ty vzdušné souboje, to bylo hrozné. Byla to hrůza. Leželi jsme v té jámě a drželi se kořenů. To bylo ve čtvrtek. A v pátek bylo také bombardování. To jsme byli ve sklepě. Asi padesát šedesát metrů od nás vybuchla opravdu velká bomba. Spadla na cestu vedoucí k sokolovně, vznikl tam obrovský kráter. A cítil jsem, jakoby popojížděla zem. Teď nedávno bylo u nás slabé zemětřesení. Vybavil jsem si, že jsem ten pocit už zažil."

“I applied to study at the university. I changed the school, because due to the circumstances in my family I decided to let go of my original plan to study forest management. Therefore I applied to the College of Mining in Ostrava. I was admitted. But when I enrolled, some gentleman, I don’t know whether he was the head of the personal department or who he was, came to me and informed me that I would not be allowed to study due to my negative personal political profile. He said that I didn’t have a recommendation from my village’s administration office and that they were not interested in allowing me to study. And so I found a job and my mom and I focused mainly on earning a living for us. We were gradually getting ready to move. In the following year I applied to study at the university again. The outcome was the same and I thus had no other option but to start the compulsory military service.”

“The Russians behaved in their own way. At first they asked us whether we had vodka. We offered them vodka. But then they asked what time it was. My dad pulled out his watch. They told him to give them the watch. Dad did not want to. He said: ‘That’s a keepsake from my mother who had bought it for me.’ But they forced him in quite a harsh way to surrender it, and dad had to give the watch to them. The front passed through here on Friday, and on Saturday the army continued in a skirmish line towards Klimkovice. I could see that the line was spreading apart as the soldiers were advancing, because our field slopes down from north to south in the direction of our village. I could thus see the soldiers spreading on that slope all the way to the horizon, which is about one kilometre. I saw them advancing, but we did not witness any more fighting.”

“At that time it was already somehow obvious, and it was getting worse when they were confiscating our machinery and ordering delivery quotas which were impossible to meet. This led to an increase in agricultural tax. Our situation was complicated by the fact that our cowshed building was not completed yet. The constructor who was building it for us withdrew from the project, because his business became nationalized, and the construction was taken over by a state-owned construction company. This company had different standards and our parents therefore had to take other loans for that. They got into an even greater debt and the situation became critical. On top of that, they confiscated our machinery, and then there were penalties and imprisonment for not being able to pay these penalties, and so on. It was such a burden for my father that in 1953 he died. What made matters even worse was that my older brother Otakar, who was drafted to the Auxiliary Technical Battalions at that time, had to stay there for an extended service period and father thus remained alone for all the work on the building, which was an extremely demanding task. People who were helping us were drafted to the military service. It was intentional to bring my dad to a situation like this. This caused him a lot of stress and eventually it led to a heart attack, which was the cause of his death. The funeral of my dad was a kind of protest, because about four thousand people attended. We have photographs. Since the Poruba housing estate was being constructed at that time, it was no longer allowed to bury people in the cemetery in Poruba. The funeral procession thus walked to the neighbouring village. The procession stretched from the cemetery at the outskirts of Vřesina all the way to the Poruba city limits. It was a massive event, there so many people. As our fellow citizens later told us, plain clothes StB officers attended the funeral as well.”