Jiří Bárta

* 1934  

  • "Co nám vzali? Tak především zkrátili život otci i bratrovi. Nám přisoudili strašné příkoří, smutek, a nepohodu. Vzali nám kus života. Otec musel zemřít v 53 letech, protože byl obyčejný sedlák. Taková ideologie tady tenkrát panovala."

  • "Otec jako hospodář měl v době předepsaných kontingentů velké starosti. Nebyl schopný je plnit, protože byly přehnané. Bývala taky období, kdy se neurodilo. To ale nebyla žádná omluva. Přicházely protokoly ze zasedání komise, která rozhodovala o pokutách. Mám některé ty výměny schované. Buďto podmínky splní a zaplatí 50 tisíc, anebo půjde na půl roku do vězení. A i u těch 50 tisíc pokuty bylo devět dnů vězení. V případě nedobytnosti pak půl roku vězení. Tak nesmyslné a kruté byly podmínky."

  • "Byl jsem přijat na vysokou školu. Dostal jsem doporučení z maturitní komise. Prospěch průměrný. Přijali mě a dostal jsem pozvánku k nástupu. Přišel jsem, zařadil se mezi budoucí studenty a absolvoval jsem slavnostní zahájení školního roku. A když jsme se rozcházeli, tak pán, jehož jméno si nepamatuji, vím ale, že to byl kádrový pracovník, mě zavolal, odvedl do kanceláře a tam mi řekl: 'Vy máte z obce posudek, že si nepřejí, abyste studoval na vysoké škole. A proto nemůžete studovat.' Nevím přesně, co mi tenkrát řekl, ale později mi ten posudek z obce přinesli, a bylo tam uvedeno, že není zájem, aby syn venkovského boháče studoval na vysoké škole."

  • "V rámci poválečné stavební obnovy jsme dostali jako anuitu půjčku zaručenou státem. Stát ty splátky platil. Jedno z prvních opatření bylo, že nám jako kulakům ty anuity zrušili. Jako kulakům také sebrali stroje. A jako kulakům stroje nevypláceli. Byl seznam zemědělců, kteří dostali za odebrané stroje zaplaceno, a potom byl seznam kulaků, kteří stroje zaplacené nedostali, protože byli kulaci. To byla Bártová Bohumila, protože tenkrát už byl statek napsaný na ni.“

  • „Naše hospodářství bylo na úrovni. Otec navštěvoval dvouletou zemědělskou školu. Tenkrát to bylo vzácné, zemědělská škola byla až v Rožnově, to je asi padesát kilometrů. Otec tam většinou jezdil na kole. Děda měl zájem o vzdělání. Generacemi naší rodiny se to táhne jako červená nit, že naši rodičové mají zájem o to, aby jejich potomci dostali maximální vzdělání. A stalo se, že se vyskytla v roce 1926 možnost, a děda Adolf poslal svého syna, mého otce Bohuše, na dvouletou praxi do Dánska. Otec tam získal nejen zkušenosti, poznal nové metody hospodaření a technologie, ale také se tam naučil dobře německy."

  • „Bombardování začalo ve čtvrtek odpoledne, a protože byla fáma, že Němci odvádějí koně a dobytek, tak jsme měli zájem ušetřit koně, zabezpečit je proti odsunu. Nevím přesně kolik, ale zřejmě dva jsme odvedli do lesíku vedle. Byl tam důl, kde se těžil štěrk, taková jáma zarostlá křovím. V té muldě jsme měli ty koně. Asi sto metrů od nás na poli shodili bombu. Ta nevybuchla, ale ty vzdušné souboje, to bylo hrozné. Byla to hrůza. Leželi jsme v té jámě a drželi se kořenů. To bylo ve čtvrtek. A v pátek bylo také bombardování. To jsme byli ve sklepě. Asi padesát šedesát metrů od nás vybuchla opravdu velká bomba. Spadla na cestu vedoucí k sokolovně, vznikl tam obrovský kráter. A cítil jsem, jakoby popojížděla zem. Teď nedávno bylo u nás slabé zemětřesení. Vybavil jsem si, že jsem ten pocit už zažil."

  • „Rusové se chovali po svém. První se nás zeptali, jestli máme vodku. Tak jsme jim nabídli. Ale pak se zeptali, kolik je hodin. A táta vytáhl hodinky. Oni mu řekli, ať ty hodinky jim dá. On nechtěl. Říkal: ,To mám památku, to mně koupila maminka.‘ Ale oni si prostě vynutili takovým dost tvrdým způsobem, že jim otec musel ty hodinky odevzdat. Takže fronta přešla pátkem a v sobotu v průběhu dne vojska postupovala v rojnici směrem na Klimkovice. To jsem viděl, jak se rojnice rozvíjí a jak vojáci postupují, protože naše pole se svažuje od jihu k severu k nám do vesnice. Takže bylo vidět, jak se vojáci rozcházejí po tom svahu až na horizont, což je tak kilometr. Jak postupují, ale další boje už jsme nezažili. Takže jsme to vcelku šťastně přežili.“

  • „Už to bylo tak nějak patrné, to se potom zhoršovalo, jak nám zabírali stroje a předepisovali nesplnitelné kontingenty. Tím se zvyšovaly zemědělské daně. U nás byla komplikace v tom, že jsme neměli úplně dostavěný objekt chléva. Ten stavitel, který nám to stavěl, byl odvolán, protože byl znárodněn, a převzaly ho stavební závody, národní podnik. A ty měly jiné normy. Takže naši si museli pořídit další půjčky. Tím se zadlužili ještě více a tím se dostali do prekérní situace. K tomu přibylo zabavení strojů, potom pokuty a náhradní vězení za nesplnění těch předepsaných pokut a tak dále. To na otce dolehlo, že v roce 1953 zemřel. Strašně mu přitížilo to, že starší bratr Otakar, který byl v tu dobu povolán k PTP, přesluhoval, a tím pádem otec zůstal sám na ten objekt, což byl strašný úkol. Lidi, kteří nám pomáhali, byli odvedeni. To byl záměr, prostě ho přivést do takové situace. Tím ho přivedli do stresového stavu a infarktového stavu, který vyvrcholil smrtí. Ten pohřeb našeho táty, to byla manifestace, protože se ho zúčastnilo asi čtyři tisíce lidí. Máme fotografie. Tenkrát už s ohledem na výstavbu Poruby bylo zakázáno ukládat ostatky do hřbitova v Porubě. Tak ten pohřeb šel do sousední vesnice. Průvod byl od hřbitova na kraji Vřesiny až do konce Poruby. Byla to obrovská záležitost, spousta lidí. Skutečně se ho účastnili zástupci estébáků v civilu, jak nám pak řekli naši spoluobčané.“

  • „Na vysokou školu jsem se přihlásil, změnil jsem jen školu, protože původní záměr lesní hospodářství v Brně jsem zavrhl s ohledem na poměry v rodině. Přihlásil jsem se na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Byl jsem přijat. Ale když jsem nastoupil, tak přišel, nevím, jestli to byl vedoucí kádrového oddělení, nevím, co to bylo za pána, a ten řekl, že nemohu studovat, protože mám špatný posudek. Že nemám doporučení obce a že není zájem, abych studoval. Tak jsem si našel zaměstnání a s maminkou jsme zajišťovali především vlastní obživu. A pomalu jsme se připravovali na stěhování. Po roce jsem se opět hlásil na vysokou školu. Dopadlo to stejně a nezbývalo mi nic jiného než nastoupit na vojnu.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava-Poruba, 18.05.2016

    (audio)
    duration: 02:01:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 17.09.2020

    (audio)
    duration: 02:55:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Ostrava, 20.09.2020

    (audio)
    duration: 01:01:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Komunisté zničili naši rodinu a nechápu, jak může KSČ stále ještě existovat

Jiří Bárta / 80. léta
Jiří Bárta / 80. léta
photo: archiv Jiřího Bárty

Jiří Bárta se narodil 9. ledna 1934 jako prostřední ze tří synů Bohuše Bárty, váženého a úspěšného sedláka, který hospodařil na území ostravské části Poruba. Při osvobozování Ostravy v roce 1945 bylo jejich hospodářství poničeno, ale rodině se je podařilo brzy dostat do stavu, kdy opět prosperovalo. Tím se však Bártovi zadlužili. Toho využili po roce 1948 komunisté. Rozhodli, že Bártovi nejsou schopni odvádět státu povinné dávky, a označili je za kulaky. Majetek převzalo JZD. Rodina byla vystěhována do malé chalupy bez vody a sociálního zařízení. Bohuš Bárta na následky stresu s tím spojeného v roce 1953 zemřel, bylo mu padesát tři let. Nejstarší syn Otakar musel narukovat na vojnu k Pomocným technickým praporům a pamětník opakovaně nebyl přijat na vysokou školu. V kádrovém posudku měl uvedeno, že je synem kulaka. Celý život pracoval jako řadový stavební technik. Po roce 1989 trvalo pět let, než se Bártovým podařilo vyřídit restituci.