Blanka Andělová

* 1941  

  • “Granddad made us a wonderful puppet theatre. He was an incredibly talented story-teller, and he came up with amazing fairy tales. He would play us fairy tales there, and we would sit transfixed. Me, the pathmasters Škrábals’ daughter Liduška, my cousin Karlík, another cousin Eda, and cousin Ola. He would always think up a fairy tale and tell us that we’d play it as a game the next day. So for example Liduška and I and my twelve-year-older cousin were each given a basket to carry. We had food in the basket, and our task was to take it down somewhere to the stream and leave it there. We did as we were told - so that the wolf wouldn’t eat Red Riding Hood, for example. It wasn’t until later that I found out we’d been taking food to the partisans, who picked it up later on in the evening. As children we knew nothing about it. We just played fairy-tale games. You don’t realise things like that until you grow up.”

  • “Another memory of something that I witnessed and that I can still see in front of me: It was perhaps October because I know that the day’s were getting short and the leaves had fallen. We were up on Dušná, and always when the uncles, as we called them - they were men in ‘hubertuses’, long trench coats, and usually with satchels - when they came there, we had to go outside. Grandma looked after us there. As she was playing with us outside, she noticed a unit of schutzpolizei on bikes with dogs coming up the long winding road to our cottage. Grandma knew that meant trouble, so she whistled. The men, I think there were three or four of them, rushed into the bunker that is still dug into a slope there. There was a tube which brought air in from the top. There was no door, just a hatch. So they rushed inside and Grandma closed the hatch behind them. The schutzpolizei and the Germans, with typical precision, stacked all their bikes up on the hatch. The dogs were getting frantic, but by that time Auntie had come outside, Mr Škrábal, Mrs Škrábalová, Grandma - simply, a lot of people. They asked if we had seen someone. Of course we hadn’t. So they left the bikes with us and set off to search the surrounding area. They searched everything with the dogs and came back in the evening. I still remember how awful I felt when one of the Germans took me into his arms and told me he had a little girl just like me. He said it in German and Grandma translated it. Then he took a box of chocolates out of his pocket. That was the first time ever I saw chocolate. Then they took their bikes and left. We could’ve all been dead on the spot.”

  • „Víte, to, těžko dneska k těm věcem něco říct. To bylo stejně jako za války, tak tady v tyto roky. Ti lidi museli žít. Ti lidi se museli, museli chodit do práce a ti lidi potřebovali se třeba i odreagovat, potřebovali prostě nějakým způsobem najít tu životní sílu. A, a v takové době nejistoty, tak se spousta lidí uzavírala do sebe a víceméně se tvořily jenom takové skupinky lidí, kteří si věřili a kteří třeba v té době chodili hlavně na turistické výlety, prostě setkávali se někde úplně jinde než v nějakých hospodách nebo někde na nějakých slavnostech.“

  • „Víte, to je, to je jako velmi, velmi těžko. Rodiče se nás všechny jako děti snažili vždycky chránit před nějakými takovými stresy, stejně, my jsme tomu jednak nerozuměli a jednak jsme, děti byly naučeni říct: ,Náš tatínek se o politiku nestará.´“ Takže o tom se více méně doma nemluvilo.Jedině v případě, když se skutečně stalo, že někdo byl zatčen z rodiny nebo někdo z jako z blízkých známých, tak toto se pochopitelně probíralo.“

  • „Nemohli jsme přemýšlet o emigraci, protože manžel měl v té době už hodně staré rodiče a já jsem měla jenom maminku. A pocit, my jsme je prostě nemohli tady, to nešlo. My jsme je nemohli tady... A kromě toho jsem měla v náručí dvouměsíčního chlapce, že, takže. A kromě toho to bylo zase to krédo prostě, když se něco ve vlasti stane, tak se neutíká.“

  • „Já jsem byla sama. Zůstala jsem s maminkou. A maminka najednou se musela starat o mě, protože babička neměla žádný důchod, babička měla šest dětí a byla celý život doma. A děda byl invalidní důchodce a měl sto padesát korun měsíčně. A moje maminka, když se vlastně až do toho roku čtyřicet osm snažila pátrat po tom tátovi, tak ona onemocněla. Měla velké zdravotní problémy, to není čemu se co divit, že. A my jsme v podstatě neměli co, z čeho, co jíst. Protože ona neměla ani sirotčí důchod, já jsem neměla sirotčí důchod, ona neměla vdovský důchod, protože táta nebyl.“

  • „No... Tady nešli lidi daleko pro vidle nebo, jo, to jako bylo, bylo velice složité. Trvalo to poměrně dost dlouho. Ono, zase na druhé straně, tady se první zabíraly pole dolů kolem Bečvy a tam, kde to bylo v rovinách, jo. Ono na ty paseky se nikomu moc nechtělo, tam se s traktorem nedostali, tam to nikoho moc nezajímalo, že. Takže oni ti staříčci tam v podstatě nějakým způsobem dožívali, i když je mučily dodávky a já nevím, co všecko. Ale v té době se stalo, že ty děcka začaly z těch usedlostí utíkat.“

  • „... a venku nás hlídala babička. A babička pohlédla dolů, a ten cestářský stojí, on je tam dodneška, stojí v takové prudké zatáčce a dolů pod tou zatáčkou je poměrně dlouhá, táhlá cesta, která poměrně strmě stoupá. A na dohled na té cestě jsme uviděli, že se tam blíží nějaké družstvo Němců na kolech a se psy. A babička jenom hvízdla a já jsem teda postřehla, že z toho domku vyběhli asi tři nebo čtyři lidi, to prostě jsem jako dítě, ale vím, že to prostě nebyl velký počet, a zmizeli v tom bunkru. To byl, on byl vlastně vykopaný do takového ostrohu, ukrytý ve stromech. No a on neměl ani dveře. Babička za nimi, to mělo jenom takové desky, které zakrývaly ten vchod. Babička to přiklopila a teď když ti Němci přišli, tak s ukázněností německým jednotkám vlastní naskládali kola o ten poklop."

  • “I can see him, and that was just before his arrest, when he knew it was coming. During Christmas 1944, we were sledging together from the bank of the Bečva [River] down into the Bečva. It was a very cold winter with lots of snow. Dad was standing there, he had a hat on his head and a long leather coat and black shoes. Whenever I slid down, I would see the shoes. He seemed awfully tall to me. I was still a small child. I can’t remember him ever shouting at me, and I remember him always laughing with me, taking me piggyback, or on the motorbike with Mum.”

  • Full recordings
  • 10

    Prlov, 05.07.2019

    (audio)
    duration: 51:14
    media recorded in project Příběhy regionu - STM REG ED
  • 11

    Prlov, 04.07.2019

    (audio)
    duration: 01:57:01
    media recorded in project Příběhy regionu - STM REG ED
  • 12

    Vsetín, 03.02.2015

    (audio)
    duration: 03:18:29
    media recorded in project Stories of 20th Century
Full recordings are available only for logged users.

The day when everyone was celebrating, her father died in a concentration camp

Blanka Andělová
Blanka Andělová
photo: archiv pamětnice

Blanka Andělová, née Prokešová, was born 19 December 1941 in Vsetín. Her father Ladislav Prokeš, a pathmaster, joined the resistance. He organised fugitives’ escapes over the border and closely cooperated with local resistance groups. Among other things he was responsible for securing a weapons air drop in the vicinity of Vsácký Cáb. On 5 January 1945 her father was arrested by the Gestapo, and in the night from 3 to 4 May 1945 he died in the concentration camp in Plattling. But his family did receive his death certificate until in 1968. This was because her father had worked with resistance groups that the Communist regime decided to blacklist, and for many years it was not possible to inquire about his fate. The family could not visit the place of his death until after the fall of the Communist regime. Blanka Andělová remembers her father only vaguely, nonetheless, his bravery greatly influenced the way she sees the world. As she herself says, she always tried to tell the truth, and she never joined the Communist Party. She says this caused her many a problem in her life.