The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Andělová (* 1941  †︎ 2021)

V den, kdy se všichni radovali, jí zemřel otec v koncentračním táboře

  • narozena 19. prosince 1941 ve Vsetíně
  • členka Sokola
  • otec Ladislav Prokeš za války organizoval převádění lidí za hranice státu
  • otec spolupracoval s odbojovými organizacemi Josefa Sousedíka nebo Clay-Eva
  • otec spolupracoval s 1. čs. partyzánskou brigádou Jan Žižka
  • 5. ledna 1945 Ladislav Prokeš zatčen
  • Ladislav Prokeš zemřel v noci z 3. na 4. května 1945 v koncentračním táboře v Plattlingu
  • komunistický režim otce neuznal jako odbojáře
  • Blanka Andělová shromažďuje informace kolem odboje na Vsetínsku
  • dnes žije pamětnice ve Vsetíně

Ačkoli Blanka Andělová zažila válečné období ještě v předškolním věku, velmi tvrdě jí zasáhlo do života. Její otec Ladislav Prokeš totiž 4. května 1945 zemřel v koncentračním táboře v Plattlingu, právě v den, kdy rodné město pamětnice Vsetín osvobodila 4. brigáda 1. československého armádního sboru. Pomoc mu tehdy poskytl partyzánský odboj, s nímž před zatčením aktivně spolupracoval právě Ladislav Prokeš.

Než jsem se narodila

Blanka Andělová, rodným příjmením Prokešová, se narodila 19. prosince 1941 ve Vsetíně rodičům Ladislavovi a Karolíně. Zatímco matka pocházela z Valašska, otec se narodil ve Znojmě. V letech 1934 až 1936 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a svou aktivní činnost v armádě zahájil jako poručík dělostřelectva. V roce 1938 ho převeleli k 19. hraničnímu pluku. V rozestavěné pevnosti Adam vykonával funkci pozorovatele. Po mnichovské dohodě a následném obsazení pohraničí nacistickým Německem byl stažen do vnitrozemí a poté převeden do civilní služby.

„Otec byl od počátku rozhodnut, že bude bojovat, ale jeho krédo bylo, že vlast se v ohrožení neopouští,“ vypráví Blanka Andělová. Otec získal místo cestmistra a pro vykonávání tohoto povolání si sám vybral Vsetín. V den, kdy vypukla druhá světová válka, nastoupil v tomto městě jako zaměstnanec okresního úřadu. Nikoho neznal, a protože vyrostl v sokolské rodině, své první přátele získal právě v tomto prostředí. V Sokole se také seznámil se svou budoucí manželkou, se kterou se oženil 26. října 1940 poté, co jim úřady zakázaly datum svatby v den výročí vzniku republiky. V prosinci následujícího roku se manželům narodilo první a jediné dítě Blanka.

První vzpomínky

Ladislav Prokeš se mohl díky zaměstnání volně pohybovat po okolí, a to i v době stanného práva. Měl na starost opravy a stavby horských silnic v okolí. Díky tomu se setkával s mnoha pasekáři, kteří si přivydělávali při stavbách silnic. Využil své styky a znalost několika jazyků a začal organizovat pomoc lidem přecházejícím přes hranice na Slovensko nebo do Polska. Pro svou činnost využíval cestářský domek pod Dušnou. Měl strategickou polohu s přístupem od Vsetína, Valašského Meziříčí i Rožnova pod Radhoštěm. V domku bydlela cestářská rodina Škrabalových a podkrovní prostory Ladislav Prokeš oficiálně využíval jako letní byt pro sebe a svou rodinu. Pod podlahou stodoly měl úkryt s kavalci a zásobou léků a obvazů. V roce 1943 nechal poblíž vystavět bunkr, který často využívali partyzáni a lidé ukrývající se v lesích před gestapem. Rodina těmto lidem také dodávala potraviny. Malá Blanka tehdy nosila partyzánům jídlo, ale přitom vůbec netušila, že se vlastně stala malou odbojářkou. „Děda nám vyrobil nádherné loutkové divadlo. Hrával nám tam pohádky a my jsme seděli jak žížaly. Já, dcera cestářů Škrabalových Liduška, můj bratranec Karlík, další bratranec Eda a sestřenka Ola. Vždycky vymyslel pohádku a řekl, že si na ni budeme druhý den hrát. Takže my jsme například dostaly s Liduškou a s mou o dvanáct let starší sestřenicí každá do ruky košík. V košíku jsme měly jídlo a měly jsme za úkol ho donést někde kousek k potoku a tam ho položit. Přinesly jsme to tam, třeba aby vlk nesežral karkulku. Až potom jsem se dozvěděla, že jsme to nosily partyzánům, kteří si to večer vyzvedli. Jako děcka jsme nic nevěděly. Holt jsme si hrály na pohádku. Člověku tyhle věci sepnou až v dospělosti.“

Ladislav Prokeš také působil jako spojka karlovských partyzánů a stal se blízkým spolupracovníkem Josefa Sousedíka, který na Vsetínsku vybudoval rozsáhlou odbojovou organizaci. Od léta roku 1944 spolupracoval Ladislav Prokeš také s odbojovou organizací parašutistické skupiny Clay-Eva. Svou činností velmi riskoval, o čemž také svědčí další vzpomínka jeho dcery o zátahu na partyzány v Dušné. „Byl možná říjen, protože vím, že se už brzo stmívalo a bylo spadané listí. My jsme byli nahoře na Dušné a vždycky, když tam přišli ti strýci, jak jsme jim říkali, což byli páni v hubertusech, dlouhých kabátech a většinou měli ještě brašnu, tak jsme holt museli ven. Venku nás hlídala babička. Jak si s náma venku hrála, tak zjistila, že po táhlé dlouhé cestě, která vede k naší chalupě, se přibližuje na kolech jednotka schutzpolizei se psy. Babička věděla, že je zle, tak jen hvízdla. Ti pánové, mám pocit, že byli tři nebo čtyři, vletěli do bunkru, který je tam ještě dodnes vykopaný v takovém ostrohu. Svrchu tam byla roura, kterou byl dovnitř přiváděn vzduch. Neměl dveře, jen dekl. Vletěli tam a babička za nimi dekl zaklapla. Schutzpolizei a Němci s přesností sobě vlastní si na ten dekl naskládali kola. Psi se mohli zbláznit, jenomže venku už byla teta, pan Škrabal, paní Škrabalová, babička, prostě spousta lidí. Ptali se, jestli jsme někoho neviděli. Pochopitelně jsme nikoho neviděli. Tak oni kola nechali u nás a rozběhli se po okolí. Všechno se psy prohledali a večer se vrátili zpět. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi bylo nanic, když mě ten jeden Němec vzal do náruče a říkal mně, že má taky takovou holčičku. Říkal to německy a babička to překládala. Vytáhl pak z kapsy krabičku čokolády. Tehdy jsem poprvé v životě viděla čokoládu. Vzali si pak kola a odjeli. Mohli jsme být všichni na místě mrtví.“ Celý ten dlouhý čas strávili partyzáni bez hnutí v bunkru.

Trvalo více než dvacet let, než dostali úmrtní list

Odbojová organizace vedená Josefem Sousedíkem nabývala na síle a v září roku 1944 měla asi 2000 členů. Stala se tak ústředním orgánem odboje na Vsetínsku. Josef Sousedík také přes Clay-Eva podával zprávy do Londýna a spolupracoval s partyzány brigády Jana Žižky. Hlavním cílem byla organizace ozbrojeného povstání, které mělo proběhnout ve vhodnou chvíli v celém okrese Vsetín. Jeho střediskem se měla stát Zbrojovka Vsetín. Aby se celá akce zdařila, muselo se naplánovat převzetí a zajištění zbraní. K jejich dodání mělo dojít leteckým výsadkem z Velké Británie v říjnu 1944. Zajištění tohoto výsadku dostal na starost Ladislav Prokeš a mělo k němu dojít v prostoru Vsackého Cábu. Akce se ale nakonec neuskutečnila a po nečekané zradě konfidenta Františka Bednáře, který velmi dobře znal Josefa Sousedíka, gestapo postupně rozkrývalo členy odbojové organizace. Dne 15. prosince 1944 byl již potřetí zatčen Josef Sousedík a při potyčce s důstojníkem gestapa ještě ten den zastřelen. Gestapo rozjelo rozsáhlou akci, při níž zatklo desítky odbojářů Sousedíkovy skupiny včetně vedení Zbrojovky Vsetín.

Většina lidí z vedení této odbojové organizace, kteří nebyli ještě zatčeni, přešla do ilegality. Ladislav Prokeš ale zůstal doma. „Těsně před jeho zatčením, kdy už to věděl, jsme o Vánocích roku 1944 spolu sáňkovali z břehu Bečvy do Bečvy. Tehdy byla velká zima a spousta sněhu. Táta tam stál, měl na hlavě klobouk a na sobě dlouhý kožený kabát a černé papuče. Vždycky když jsem sjela, tak jsem ty papuče viděla. Pro mě vypadal hrozně vysoký. No byla jsem malé dítě. Nikdy si nevzpomínám, že by na mě zakřičel, a mám ho v paměti, že se se mnou vždycky smál, vozil mě na koni, na motorce s maminkou,“ vypráví jednu z posledních vzpomínek na otce Blanka Andělová. Krátce poté onemocněla spálou, což v té době byla velmi vážná nemoc a podle ní také jeden z důvodů, proč otec nepřešel do ilegality.

Ve čtyři hodiny ráno 5. ledna 1945 zatkli Ladislava Prokeše v jeho domě a po tvrdých výsleších ve Vsetíně převezli do Kounicových kolejí v Brně. V polovině ledna přišel rodině tužkou psaný dopis, v němž otec prosí tchána, aby předal výkaz práce a výpočet mezd na okresní úřad, aby dělníci nepřišli o své mzdy. Pak ještě manželce povolili jednu návštěvu v Kounicových kolejích a následně 20. února 1945 Ladislava Prokeše převezli do koncentračního tábora v Plattlingu.

Poté o něm již rodina neměla žádné zprávy, a když 4. května 1945 osvobodila vojska 1. československého armádního sboru Vsetín, převládal u ní žal nad radostí. To však ještě nevěděli, že právě ten den otec zemřel. „To byl obrovský rozdíl v tom, že na jedné straně venku jásot, radost a zpěv, a doma u stolu seděla maminka, babička a děda a brečeli. Já jsem nevěděla, co se děje. Pak mě děda vzal ke gymnáziu, kde ležel zastřelený Němec. Dodneška ho vidím, jak měl zkroucenou helmu hozenou přes obličej. Dědeček říká: ,Pamatuj si, tady tihle ti zabili tatínka.‘“

Když se pak otec nevrátil ani několik měsíců po skončení válečného konfliktu, matka se zhroutila a na několik měsíců onemocněla. Blanka Andělová vzpomíná, že to pro ně byla těžká doba. Chyběl živitel rodiny, a protože otce vedli jako nezvěstného, nedostali na něj žádné peníze. Malá Blanka prý s babičkou chodila pomáhat na hospodářství, aby si přivydělaly nějakou korunu na jídlo. V roce 1948 otce úřady prohlásily za mrtvého. V té době však již moc ve státě převzal komunistický režim, který veřejně proklamoval jen komunistický odboj. Otce sice uznali jako politického vězně, ale nikoli jako odbojáře.

Matka se snažila zjistit co nejvíce informací o osudu svého manžela. Přes Červený kříž získala adresy vězňů z Plattlingu a rozeslala jim dopisy. Bývalí vězni jí potvrdili, že manžel se v Plattlingu nacházel a že byl v zoufalém zdravotním stavu. Nikdo z nich ho však na vlastní oči neviděl zemřít. Protože otec spolupracoval s odbojovými organizacemi, které se za komunistického režimu dostaly na černou listinu, nebylo pak možné po jeho osudu dále pátrat. Až v roce 1967 se rodině podařilo doručit žádost na Mezinárodní červený kříž o obnovení pátrání. O rok později došlo k definitivnímu potvrzení otcova úmrtí, podle kterého se tak stalo v noci z 3. na 4. května 1945 v Plattlingu.

Nezemřel zbytečně

Po válce měla matka velmi těžký život, přesto neslevovala ze svých zásad. Odboj kolem Josefa Sousedíka se stal trnem v oku místním komunistům a jeho jméno se pokusili vymazat z povědomí lidí. Jeho rodinu různě perzekvovali a nakonec v roce 1955 vystěhovali. „Moje maminka a babička byly jediné, kdo se nebál jít k nim na návštěvu a kdo se s nimi stýkal.“

Karolína Prokešová prý také pomohla matce Luďka Fajkuse, kterého komunistická justice nechala 16. června 1953 popravit v Praze na Pankráci. Nesouhlasil totiž s praktikami komunistického režimu a se skupinou lidí proti němu aktivně bojoval špionážní a sabotážní činností. „Teď si představte, že za paní Fajkusovou přijeli až dopoledne, kdy už věděli, že všechny vlaky do Prahy jsou pryč, s tím, že její syn bude ve dvě hodiny odpoledne popraven a ona s ním ještě může mluvit. Tehdy paní Fajkusová přišla za mojí maminkou, protože věděla, že maminka má známé, a jestli neví, kdo by ji mohl odvézt do Prahy. Všichni se báli, nicméně se podařilo sehnat jednoho pána, který ji tam dovezl. Takže paní Fajkusová se svým synem ještě před smrtí mluvila a dovezla mu žluté růže, které měl velice rád,“ vzpomíná Blanka Andělová a dodává, že matka s babičkou pak vyšívaly a prodávaly krajky a peníze předávaly paní Fajkusové, která po synově smrti zůstala zcela bez prostředků. „V takové atmosféře jsem žila. Ty roky byly hrozné. Ne že by nás od toho chtěl někdo odstavit. Prostě jsme v tom žili a viděli jsme to. Jenomže když máte deset dvanáct roků, tak to berete jako život, že je to prostě tak.“

Přestože Blanka Andělová má na otce jen mlhavé vzpomínky, silně ovlivnil její životní cestu. „Byla jsem vychována, že je to můj vzor a podle něho se musím chovat. Pravda je na prvním místě. Taky jsem na to doplatila, protože jsem si nikdy nedávala pozor na pusu. Nicméně jsem se v tom naučila chodit a mně se podařilo celou tu hroznou dobu projít, aniž bych byla donucena vstoupit do kterékoli organizace, kromě odborů, kam jsme museli všichni. Věděla jsem, že otec něco dokázal, a bylo mně řečeno, že když něco chci, tak to dokážu a nikdo to za mě neudělá,“ vypráví pamětnice, která po studiích na průmyslové škole zdárně absolvovala stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. V roce 1962 se provdala za Ing. Dušana Anděla. Společně pak vychovali dvě děti a Blanka Andělová prošla několika zaměstnáními. Nejdéle pracovala jako vedoucí investičního odboru ve Vsetíně.

Do míst posledních dnů jejího otce v Plattlingu se mohla podívat až po pádu komunistického režimu. V roce 1990 tam jela s matkou a se svou rodinou. „Já jsem pořádně pochopila, co otec dokázal, až v okamžiku, když jsem stála v místech, kde má otec možná hrob. Došlo mi, že o tom moc nevím a že si vůbec nedovedu představit, co to muselo být za hrůzu, za odvahu a respektování životního kréda, protože bez toho se prostě žít nedá. Uvědomila jsem si, že to musím dát najevo, že se s tím musím dostatečně seznámit a že musím hledat pravdu. A ta je nesmírně složitá.“ Od té doby se Blanka Andělová snaží shromažďovat informace kolem odboje na Vsetínsku a doma má desítky svědectví odbojářů, písemně zaznamenaných v uvolněných letech kolem roku 1968.

Autor textu Vít Lucuk

KOPEČKOVÁ, V., Osobnost Josefa Sousedíka (1894–1944). Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, 2012.

http://www.mestovsetin.cz/tatinek-blanky-andelove-zemrel-v-den-osvobozeni-vsetina/d-494357

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava