The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Hein (* 1929)

• narozen 29. ledna 1929 v Krnově (Jägerndorf)

• rodiče německého původu, Ida Heinová, rozená Stephanová, otec Julius Hein

• oba rodiče zaměstnáni v textilních továrnách

• otec byl před válkou v Sociálnědemokratické straně Německa, antifašista

• od útlého dětství vychováván přes týden pěstounskými rodiči

• v šestnácti letech odveden do pracovního tábora v Hejnově, kde působil jako zdravotník

• po válce pracoval v Krnově na odstraňování barikád

• přežil výbuch miny

• 28. června 1945 vyhnán z domova českými partyzány a internován ve dvou táborech pro Němce

• před transportem 1. dubna 1946 strávil týden v táboře v Civilíně (Burgberger Lager)

• odsunut do bavorského města Pegnitz

• usadil se v nedaleké obci Bronn

• roku 1953 se oženil a osvojili si se ženou dvě děti

• poprvé navštívil rodné město 32 let po odsunu

• po roce 1997 poskytl drobnou finanční pomoc na odstranění následků povodní

Nejvíc mě ovlivnili pěstouni

Kurt Hein se narodil 29. ledna 1929 v Krnově (německy Jägerndorf) jako jedináček. Matka Ida, rozená Stephanová, pocházela od Bruntálu a otec Julius Hein, jehož prababička se jmenovala Doláková, byl z rodu punčochářů od Moravské Třebové. V Krnově otec pracoval v továrně na výrobu tkalcovských stavů. Matka byla zaměstnána v textilní továrně a o malého Kurta se kvůli pracovním směnám nemohli přes týden starat. Od šestého měsíce věku trávil proto celý pracovní týden u bezdětných manželů Krauseových. Dům rodiny Heinových ležel směrem na Lázně Jeseník, asi půl kilometru od polské hranice. Pěstouni měli dům ve Vrbně v Hrubém Jeseníku a celé rané dětství až do svých devíti let strávil Kurt víceméně na horách. V roce 1938 utrpěla Kurtova matka pracovní úraz ruky a zůstala v domácnosti. V té době také zamřel pěstounský otec a Kurt zůstal již plně v péči své matky. Dodnes je vděčný za výchovu, které se mu dostalo od pěstounů, byla založena na altruismu a lásce k lidem i přírodě.

Předválečný Krnov byl téměř čistě německým městem, česky se mluvilo jen na úřadech a u policie. „Ve svém dětství jsem téměř neslyšel české slovo,“ vzpomíná Kurt Hein. „Žili jsme a pěstovali jsme naše němectví.“ Ve třídě měli před válkou i židovského spolužáka, ale měli prý tehdy dobrý kolektiv bez známek nesnášenlivosti. (Když potom v roce 1943 viděl poprvé na ulici Žida se žlutou hvězdou, nechápal prý souvislosti, ale vyděsilo ho to.) Od třetí třídy měli mít povinnou výuku českého jazyka, ale v říjnu 1938 došlo k připojení Sudet k Německu a několikatýdenní výuka už nebyla nikdy obnovena. Kurtovy znalosti češtiny zůstaly proto omezeny pouze na vojenské povely. V Krnově totiž sídlila česká posádka a jako malý kluk chodil kolem českých kasáren, odkud si dodnes pamatuje povely jako: „Čelem vzad! Vlevo v bok! Pozor!“

Ve dnech mnichovské krize hrozily v Krnově nepokoje, a matka proto s Kurtem raději na pár týdnů odjela za hranice. Když se vrátili, zažil pamětník příjezd německých tanků do Krnova. Viděl vojáka, jak se cpe chlebem s máslem, a byl překvapený, jaký měli ti vojáci hlad.

Sociální demokraté a Hitlerjugend

„V deseti letech jsem se o politiku nezajímal,“ říká pamětník. Zato jeho otec se politicky vymezoval. I když o ní se synem za války přímo nediskutoval, Kurt díky němu v podstatě vyrůstal v antifašistickém prostředí. Otec byl přesvědčený sociální demokrat a ještě za války si schovával stranickou legitimaci. Kurt Hein vzpomíná, jak otec denně poslouchal rozhlasové vysílání BBC a zaznamenával si do mapy úspěchy sovětských vojsk.

Kurt věděl, že je otec sociální demokrat, ale přirozeně svou rodinu chránil. „Nikomu jsem o tom neřekl ani slovo, byl to přece můj táta.“ Mimo rodinu se tak pamětník snažil nedávat otcovo sociálnědemokratické přesvědčení najevo. Do armády otec nemusel – pracoval jako specializovaný dělník ve zbrojovce, kde se vyrábělo důležité zařízení sloužící k odposlechu ponorek. Až v posledních dnech války byl povolán do jednotek domobrany Volksturm.

Sám Kurt byl již na základní škole členem Deutsches Jungvolk, předstupně Hitlerjugend pro děti ve věku 10–14 let. Absolvoval tedy celou řadu školení, mimo jiné v Tachově zdravotnický kurz. Ředitel na střední škole byl zapálený straník NSDAP a žáky k účasti v Hitlerjugend nutil násilím. Aktivní členy organizace vždy ochotně omlouval z vyučování, když museli místo školy jezdit na školení. [Zde není výpověď Kurta Heina konzistentní. Jednou tvrdí, že v Hitlerjugend nebyl, ovšem když vzpomíná, jak ředitel nutil nečleny ke členství, sám se mezi ně neřadí. Na konci válku mu nadto bylo šestnáct let, tedy více než členům Deutsches Jungvolk. Jinde konstatuje: „Otec věděl, že jsem v Hitlerjugend.“]

Říkali mi: Pane doktore

Velký vliv v dospívání měl na Kurta učitel na střední škole, který byl duší pacifista. Jednalo se o bývalého vojáka, který se roku 1942 vrátil od Stalingradu. Musel sice být zadobře s vedením školy, ale jednal s žáky naprosto jiným způsobem než ostatní učitelé a vedl je k úvahám o nesmyslnosti válek a zabíjení. Pamětník s ním i s jeho ženou udržoval kontakt později v Německu a vzpomíná na jeho pohřeb: „Na svém náhrobním kameni si nechal vytesat v šestnácti světových jazycích: Všichni lidé jsou bratři.“ Podobných přátelství překlenutých do doby po odsunu si Kurt nesmírně váží. „To byly kontakty, které nás spojovaly se starou vlastí a o které jsme pečovali.“ 

Dne 29. ledna 1945, v den svých šestnáctých narozenin, byl Kurt jako školený zdravotník povolán do tábora pro pracovně nasazené (tzv. válečně nasazení, Kriegseingesetzte), který se nacházel v Nízkém Jeseníku (Heindorf – dnes Hejnov-Holčovice, okres Bruntál) a bylo v něm asi sto šedesát mladíků a chlapců. Kromě nasazených v táboře se staral i o uprchlíky z východu, kteří našli útočiště v místním hospodském sále. „Nejbližší doktor byl jedenáct kilometrů daleko a já se měl starat o tyhle uprchlíky místo doktora. Nechával jsem si oslovení pane doktore líbit,“ vzpomíná s úsměvem Kurt a dodává, že pomoc lidem začal vnímat jako své základní životní poslání. Konec války ho zastihl právě tam: „V úterý ráno v osm hodin jsem viděl svého prvního Rusa.“ V té době byl už pamětník ke svému štěstí převlečen do civilu a na vlastní pěst se, podobně jako všichni ostatní, vydal na cestu zpět ke své rodině. Cestou se zdržel dva týdny u své pěstounské matky ve Vrbně a poté šel pěšky pětatřicet kilometrů do rodného domu v Krnově. Tam zastihl jen svého strýce. Otec byl v té době evakuován s celou zbrojovkou do vnitrozemí.

Výbuch a potupa

Jakmile se vrátil do města, musel se Kurt ihned nahlásit u národního výboru, který Němce přiděloval na práce. Mladí muži jako on byli posláni na odklízení protitankových zábran, kterých bylo plné město. Kvůli nedalekým hranicím sídlila v Krnově tradičně vojenská posádka, tu československou za války vystřídala 38. německá tanková divize. Při odklízení zátarasů došlo začátkem června 1945 nečekaně k výbuchu miny, který zabil a zranil před Kurtovýma očima několik jeho spolužáků. Jemu samotnému, ač stál u výbuchu nejblíž, se nestalo nic. „Dodnes to nechápu. V tom musel mít prsty náš milý Pánbůh.“

Za práci ve městě dostávali kluci půl kila chleba na den a naběračku polévky. Poté, co se vrátili oba rodiče domů, přestal Kurt pracovat, protože rodiče měli ještě nějaké zásoby jídla. Situace v Krnově byla v té době jiná než v okolních obcích. Město obsadili čeští „partyzáni“, kteří  v něm podle pamětníkova soudu způsobili chaos. Během června a července byli Němci hromadně vyháněni z domů a přemisťováni do místních internačních táborů. Rodina Heinových musela opustit dům 28. června 1945 a již nikdy se tam nevrátila. Rychle si sbalili jen nejnutnější doklady a cennosti, ovšem o cennosti po příchodu do tábora vzápětí přišli. Kurt vzpomíná, jak mu sebrali jeho vkladní knížku s prvními úsporami v hodnotě 105 říšských marek za roznášení novin, svoji první brigádu. Jako šestnáctiletý chlapec to pokládal za obrovské příkoří.

Celé město bylo brzy prázdné a docházelo k rabování ze strany Čechů, Romů, Sovětů, ale i samotných Němců, kteří také prohledávali domy a hledali základní potřeby a něco k jídlu. I Kurt objevil v  jednom domě na parapetu krabici s hroznovým cukrem, který asi nikdo z předchozích neznal, a proto tam zůstala. „Při odsunu jsme už zase něco měli, ale byly to věci po Němcích,“ vysvětluje Kurt Hein původ majetku, který si s sebou jeho rodina později vzala do odsunu. Bezprostředně po vyhnání z domu se pamětník musel připojit ke shromáždění na náměstí před Opavským hotelem, dnešním hotelem Slezský domov, a spolu s ostatními provolávat větu: „Hitler je svině!“ Potom šli v zástupu asi dva kilometry do prvního internačního tábora v Opavské ulici a museli celou cestu zpívat tehdejší německou hymnu. „To byly takové výstřelky, které se holt děly. Ještě žijeme a já jsem vděčný za svůj život. Ostatní možná zažili horší věci,“ glosuje to dnes Kurt Hein.      

Krnovské lágry

Internační tábory pro Němce z Krnova a okolí byly tři. Nejhorší pověsti se těšil právě tábor v Opavské ulici (Lager Trappauer Strasse), mírnější podmínky vládly zejména v táboře pro německé antifašisty v Hlubčické, dříve Trmantické ulici (Lager Türmitzer Viertel), ale i v táboře sloužícím později k odbavování transportů v Civilíně (Burgberg Lager). Navzdory otcově sociálnědemokratické legitimaci se pamětník s rodiči dostal nejdříve do opavského tábora, který byl zřízen z bývalých kasáren a kde byly ostnaté dráty a se všemi Němci jednali jako s politickými vězni. Uprostřed tábora stál trestanecký barák, kde mučili politické vězně, tedy členy nacistických organizací nebo vojáky s hodnostmi. „Když měl český personál chuť, zašli dovnitř a mlátili je.“ Kurt vzpomíná na jednoho spolužáka, který za války v táboře pro pracovně nasazené zastával vyšší pozici, a někdo ho proto po válce udal. Přežil mučení, po odsunu vstoupil do mnišského řádu a do smrti pracoval na misiích v Japonsku.

Z tohoto tábora Kurta s rodiči po nějaké době přesunuli do tábora v Hlubčické ulici, kde se koncentrovali němečtí sociální demokraté. Domy byly zděné, lidé měli volnost pohybu, právo pracovat za mzdu a nakupovat po páté hodině odpolední. Jídlo si tedy obstarávali sami. Jednou Kurtova matka porušila tuto vyhlášku o pár minut a byla z obchodu vyhnána. Pro otce brzy přišli z bývalé zbrojovky a začal i se synem opět pracovat v někdejší továrně Hohlbaum, tentokrát na výrobě náhradních dílů do tkalcovských stavů.

Pamětník posléze přešel do kamnářské firmy Musil, kde pracoval až do odsunu. Při každodenním opouštění tábora dostávali propustku s poznávacím číslem, kterou při příchodu vraceli. V té době měli povinnost nosit na šatech černé N na bílém poli. „Ne že bych byl na to N hrdý, ale nebránil jsem se tomu označení. Byl jsem Němec a tomu jsem dostál. Neměl jsem si co vyčítat. Snažil jsem se pomáhat. Večer jsme chodili na nádraží pomáhat lidem se zavazadly, aby se mohli dostat z východu. Hitler kázal o národním společenství. Ale co to je? Až v téhle situaci člověk zažil, co to je národní pospolitost. Jeden druhému jsme pomáhali.“  

Odsun z hor do hor

Od ledna 1946 se totiž začaly organizovat transporty směrem do americké zóny, tedy převážně do Bavorska. Týden před datem transportu se rodina Heinových dostavila do internačního tábora v Civilíně, který byl uzpůsoben k odbavování transportů. Po týdenním pobytu dostali číslo vagonu, kterým si označili i svá zavazadla. Kurtův vlak opustil Krnov 1. dubna 1946 v 17 hodin. V každém vagonu jelo třicet lidí a při každém transportu se odbavilo 1200 lidí. Na záchod se chodilo na hrnec a cesta trvala tři dny. Zastávku měli ve Furth im Wald, kde je odvšivovali dezinfekčním práškem DDT, a po třech dnech vystoupili v Bayreuthu. Tam strávili osm dní a potom je dalším vlakem odvezli do města Pegnitz.

Kurt, který vyrostl v horách Hrubého a Nízkého Jeseníku, vzpomíná: „Celý transport jsem se modlil: Milý Bože, hlavně do žádné nížiny.“ A měl štěstí, neboť Pegnitz leží na východní hranici franckého Švýcarska, „jedné z nejkrásnějších částí Bavorska“. Rodina se usadila sedm kilometrů od Pegnitzu, ve vesnici Bronn. Nejdřív dostali bydlení u jednoho starého pána. Hned druhý den začal pamětník pracovat u sedláka. Poté získal učňovské místo na uměleckého zámečníka a pracoval v továrně na výrobu hraček. V roce 1952 změnil z finančních důvodů zaměstnání a dvanáct a půl roku byl zaměstnán v továrně na výrobu koberců. V té době se oženil a mohl si dovolit postavit dům. Se ženou adoptovali dvě děti. Velmi se také angažoval v odborech podniků ve svých zaměstnáních. S odboráři jezdili na zájezdy do Prahy, a to ještě před rokem 1989. První cestu do svého rodného města podnikl pamětník totiž „již“ dvaatřicet let po odsunu.   

Dítě štěstěny

Asi čtyři roky po první cestě do Československa byl pamětník  s otcem na návštěvě Krnova a zašli si spolu na nedělní bohoslužbu. Místní okamžitě poznali, že jde o Němce, ale ve chvíli podávání rukou na znamení pokoje je všichni obklopili a podávali jim ruce. „Byl jsem pohnut a téměř jsem se rozplakal.“ Kurt sice vnímá odsun jako nespravedlivý a zároveň nevyhnutelný, ale nedívá se na Čechy prizmatem kolektivní viny. „Copak může dnešní šedesátník za náš odsun?“ ptal se již před dvaceti lety. Stejně tak ale odmítá kolektivní vinu u Němců. „Nepopírám hanebné činy, ale jako desetiletý kluk, který neměl co do činění s politikou, se necítím za tyhle věci zodpovědný.“

Ačkoliv se již rok po skončení války setkal i mezi Čechy s názory, aby zůstal a neodcházel, a že není rozdílná národnost problém, věděl, že by v Československu neměl jako Němec šanci. „Za celé téhle situace jsem musel být vyhoštěn. Taková byla doba po válce.“ Zároveň pokládá za škodu hlavně pro Čechy, že ze Sudet zmizelo německé know-how. To jediné jim Češi vzít nemohli, jejich schopnosti, díky kterým se v Bavorsku vypracovali. „Mohli jsme tu společně něco dokázat,“ přemítá Kurt Hein, co mohlo být, kdyby nebylo špatné politiky.

Nicméně k Čechům ho pojí mnoho přátelských vztahů, díky kterým dnes žádnou trpkost nepociťuje. „Měl jsem tu tak dobré a krásné vztahy, že pro mne samotné vyhnání nic neznamená.“ Často spolupracoval s krnovským děkanem Ludvíkem Kusem, Lobkowiczem a dalšími a v roce 1997 přispěl 1000 markami na odstranění následků povodní. Opakovaně zmiňuje, že ho celý život provázelo velké štěstí na situace i na lidi. „Ještě žijeme a já jsem vděčný za svůj život.“