The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Brack (* 1949)

• narodil se v březnu 1949 v poválečném západním Berlíně

• dětství prožil navzdory ruinám a traumatizované generaci svých rodičů spokojeně

• přestěhoval se s rodiči do východního Berlína, přejezdy k babičce byly ale možné

• nevstoupil do východoněmecké pionýrské organizace

• po vybudování Berlínské zdi v srpnu 1961návštěvy v západním Berlíně skončily

• postupně zažíval nesoulad s diktaturou v NDR, jezdil na koncerty rockové hudby a nosil dlouhé vlasy

• na jaře a v létě 1968 jel několikrát do Prahy, zažil uvolněnou atmosféru a doufal, že se přenese i do NDR

• v srpnu 1968 byl šokován vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa natolik, že musel jednat

• v noci s kamarádem napsali barvou na zdi poblíž nejfrekventovanějšího nádraží ve východním Berlíně nápisy: Es lebe Dubček! Freiheit für die ČSSR!

• zatčen až na podzim roku 1969 po udání

• několik měsíců byl vězněn a vyslýchán v různých východoněmeckých věznicích

• po propuštění se ho ujal disident Gerd Poppe a seznámil ho s dalšími disidenty

• seznámil se s budoucí manželkou a po svatbě se odstěhovali na statek u Berlína, kde choval ovce

• po pádu Berlínské zdi založil lokální buňku Nového fóra

• v roce 1990 byl v komunálních volbách zvolen starostou Hartmannsdorfu

• svědkem a průvodcem ve věznici Stasi v Hohenschönhausenu

• na pozvání ministra zahraničí cestoval do Koreje, kde i přednášel na lidskoprávní konferenci

Berlíňan tělem i duší Michael Brack protestoval proti okupaci Československa nápisy na zdech, ani pobyt ve vězení ho neodradil od další „protistátní činnosti“. Po sjednocení Německa se stal starostou. Dnes je vděčný Československu a Alexandru Dubčekovi za správné životní nasměrování.

Traumatizovaná generace, dětství v poválečném Berlíně

Michael Brack se narodil v březnu 1949 v západní části Berlína ve čtvrti Neukölln. Jeho matka Rosel si z války odnesla otřesné zážitky. Její otec Fritz Bauchwitz byl v roce 1938 zatčen a téměř rok strávil v koncentračním táboře Buchenwald. Odtamtud ho propustili pod podmínkou, že do dvou týdnů z nacistického Německa odjede. Emigroval do Číny, vrátit už se nestihl – v roce 1946 zemřel se zpáteční jízdenkou v kapse. Manželka s dcerou zůstaly v Berlíně, po bombardování jejich domova se musely odstěhovat do jiné části města. Michaelův otec zase přežil Stalingrad, o válce pak doma nikdy nikdo moc nemluvil. 

Když se malý Michael narodil, Berlín ještě stále zdobily ruiny, které děti využívaly ke hrám. Ztratit potravinový lístek znamenalo hlad a bylo to horší než ztratit peníze. Později rodiče koupili dům ve východní části Berlína, do školy tak malý Michael nastoupil tam. Učitelé ve východním Berlíně hlásali komunistickou ideologii, do Pionýra však nemusely povinně vstoupit všechny děti, takže ani Michael Brack se pionýrem nestal. Dlouho pak bylo možné bez potíží přejíždět či přecházet mezi východní a západní částí města, kde Michael s mladší sestrou obvykle trávil prázdniny u babičky.

Babička za zdí

Vše se změnilo v srpnu 1961 vybudováním Berlínské zdi. Babičku Michael Brack neviděl dva roky, posílala jim sice balíčky a dopisy, ale velmi mu scházela. Když od roku 1963 bylo možné s propustkou přijet ze Západního Berlína do východního, babička k nim pravidelně jezdívala. Pro pamětníka však postavení zdi znamenalo první trhlinu ve vztahu k NDR. Už tehdy mu bylo jasné, že tato zeď není obranným valem proti fašistům, jak tvrdila východoněmecká propaganda, nýbrž že má zabránit útěkům východních Němců na Západ. Stále ale bylo ve východním Berlíně možné poslouchat západoněmecký rozhlas a sledovat televizi. Díky tomu mládež poznala hudební skupiny jako Beatles či Rolling Stones, které vyjadřovaly pocity mladých lidí té doby. Hudba byla důležitou součástí kulturní revoluce. 

Somráci

Poslouchali západní hudební skupiny, nosili dlouhé vlasy. Vyjadřovali tak životní pocit i nesouhlas s režimem v NDR. Ten tyhle mladé lidi označoval za somráky, běžně se stávalo, že na mladíka s dlouhými vlasy někdo plivl na ulici nebo ho policie odvezla na stanici, kde ho ostříhali. Něco takového nebylo na Západě myslitelné. Když se potkali dva dlouhovlasí mladíci někde na ulici, hned věděli, že je spojuje odpor k režimu. Některé kavárny a restaurace umožňovaly těmto mladým vstup, takže se tam mládež scházela třeba i ke koncertům rockové hudby. Obvykle se podobné akce konaly v menších obcích za Berlínem, například v Oranienburgu či Rangsdorfu. I takové akce však doprovázely policejní hlídky a kontroly účastníků. Koupit si desku Beatles či Rolling Stones nebylo v NDR možné, proto lidé ve východním Berlíně nahrávali ze západního rozhlasu písně na magnetofonové pásky a ty si pak předávali.

Praha jako magnet

V létě 1968 se Michael Brack vydal do Prahy, kde panovala uvolněná atmosféra, bylo možné koupit desky západních hudebních skupin a setkávat se s podobně smýšlejícími lidmi. Po první návštěvě ho Praha přitahovala jako magnet, proto se tam vracel. S přáteli se domníval, že by se něco z uvolněné atmosféry mohlo přenést i do východního Německa. Tam byl zakázaný třeba i Kafka, jehož Proměna Michaela velmi oslovila. O Praze předtím nic moc nevěděl, znal jen matně některé významné mezníky české historie. Když se pak ráno 21. srpna 1968 ze západoněmeckého rozhlasu dozvěděl o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, zažil naprostý šok, nechápal, jak je něco takového možné. Zároveň Walter Ulbricht vypustil fámy, že na území ČSSR vstoupila i armáda NDR. To se později ukázalo jako lež, ovšem 16 000 východoněmeckých vojáků stálo skutečně v pohotovosti podél státní hranice s Československem. 

Es lebe Dubček!

Když se Michael Brack vzpamatoval z prvního šoku, okamžitě se rozhodl, že musí jednat, že prostě musí něco udělat – projevit nějakým způsobem svůj nesouhlas s okupací Československa. Vnímal to podobně jako smrt blízké osoby. Někteří přátelé se rozhodli vyrobit letáky, kde citovali písničkáře Wolfa Biermanna nebo uváděli jiná hesla, třeba „Russen raus aus Prag!“ Michael Brack se svým kamarádem Wolfgangem Püschelem si však říkali, že letáky si nepřečte tolik lidí, proto se rozhodli sehnat barvu a štětce a napsat nesouhlasné nápisy na zdi poblíž nejfrekventovanějšího berlínského nádraží Ostkreuz. Barvu i štětce měli jeho rodiče ve sklepě rodinného domu, takže hned v noci se oba přátelé vydali vykonat svůj protestní čin. Během té noci stihli napsat na pěti místech nápisy „Es lebe Dubček!“ a „Freiheit für die ČSSR!“ Naštěstí je nikdo nepřistihl, když pak ale v následujících dnech vypukla vlna zatýkání, rozhodl se Michael ukrýt na tři týdny u příbuzných na venkově. Pomáhal při sklizni brambor, a když se nic nedělo, vrátil se v klidu domů k rodičům. Našel si práci u německých drah, kde zůstal až do podzimu 1969.

Jestli se pokusíte utéct, budeme střílet

Zničehonic se pak jednoho dne objevilo před jejich domem auto, právě když se Michael vracel domů. Z auta vystoupili dva tajní policisté a sdělili mu, že musí jet s nimi a vysvětlit jistou záležitost. Hned mu bylo jasné, o co jde, protože kromě nápisů na zdech nikdy nic neprovedl, jen netušil, kdo ho mohl udat. Byl velmi vyděšený, přesto na něj policisté zahartusili: ‘Jestli se pokusíte o útěk, budeme střílet!’ Odvezli ho nejprve na policejní stanici v ulici Schönhauser Allee, pak do vězení v ulici Keibelstrasse nedaleko náměstí Alexanderplatz a následně do vězení v Hohenschönhausenu. Zde byla vazební věznice Stasi, ale nepobyl zde dlouho. Zažil tam však nečekaný příliv zatčených po 7. říjnu 1969, kdy v západoněmeckém rozhlase kolovala mylná zpráva, že v tento výroční den bude hrát skupina Rolling Stones u zdi v Západním Berlíně. Sešly se tam velké davy, které po zatčení putovaly alespoň na pár hodin do věznic. 

Později byl Michael Brack převezen do věznice v ulici Lindenstrasse v Postupimi. Jak tam na něj vězení působilo, popsal následujícími slovy: „Vězení bylo postaveno ještě za vlády císaře a od těch dob sloužilo stále jako vězení, i v období nacismu. Například tam byly výhradně cely pro jednoho vězně. Dále tam umístili červené semafory na zdech, takže člověk se nikdy nesetkal s jiným vězněm. Když se rozsvítilo červené světlo na semaforu, znamenalo to, že chodbou je veden jiný vězeň, takže zazněl pokyn: ‚Obličejem ke zdi! Ruce za záda!‘ Nevím, proč to tak dělali, pravděpodobně to byl druh bílého mučení, tedy psychického mučení, aby člověk nikdy nezahlédl nikoho jiného, aby si vězni nemohli vyměnit povzbudivý či soucitný pohled. Tomu chtěli bachaři zabránit.“

Bausoldat aneb studium v troskách

Po několikaměsíčním vězení byl Michael Brack v lednu 1970 propuštěn. Ujal se ho disident Gerd Poppe s manželkou Ulrikou. Pobyt ve vězení pamětníka hodně zdrtil, na druhou stranu ho též hodně utužil v odporu vůči režimu, který si tak vlastně sám vytvářel nepřátele. V bytě Poppeových se seznámil s dalšími disidenty, například s písničkářem Wolfem Biermannem či malířkou Bärbel Bohley. Také se snažil studovat a číst literaturu, kromě manifestu Dva tisíce slov přečetl například knihy filozofa Herberta Marcuseho či Wolfganga Leonharda. Díky přátelům se dokonce dostal ke studiu herectví a divadelní vědy, což ho velmi bavilo. 

Po roce studia však dostal povolávací rozkaz, čímž se sen o studiu rozplynul. Sloužil v Sassnitz na ostrově Rujána jako tzv. Bausoldat ve stavební jednotce, tedy beze zbraně. Jako výhoda se ukázalo, že vlastnil průkaz na promítání filmů. Velkou část vojenské služby tedy strávil promítáním filmů vojákům ve své jednotce i v dalších útvarech. Ve stavební jednotce převažovali lidé věřící, kteří nechtěli sloužit v armádě se zbraní v ruce. On sám jako agnostik byl ve velmi zvláštní pozici, ale nakonec ostatní přesvědčil, že není špicl tajné policie. 

Po návratu z vojny pracoval například na evangelickém hřbitově a uvažoval o emigraci na Západ, protože pro sebe neviděl v NDR žádnou budoucnost. V té době se ale seznámil se svou budoucí manželkou, která emigrovat nechtěla. 

Vnitřní emigrace a podpora Solidarity

Po svatbě jim rodiče koupili statek v obci Hartmannsdorf nedaleko Berlína, kde se manželka věnovala umělecké tvorbě jako sochařka a Michael choval ovce. Dalo se tím v té době docela dobře uživit, protože vlna byla subvencována státem. Na statku žili vlastně ve vnitřní emigraci. Protože tam nebyly odposlechy, jezdili k nim mnozí disidenti a přátelé s odporem vůči režimu NDR. Michael Brack se mylně domníval, že je pro tajnou policii a pro systém již nezajímavý a nedůležitý člověk. V roce 1995 pak zpětně zjistil, že jeho rodinu sledovali až do roku 1983. Po celou dobu však působil proti režimu, například aktivně podporoval polské hnutí Solidarita. Jezdil přímo do Polska, uspořádal sbírku psacích strojů a dalších potřeb, které pak aktérům osobně předal. 

Příchod svobody

Když se v roce 1989 mnoho východoněmeckých občanů rozhodlo k útěku na Západ přes velvyslanectví NSR v Praze, Michael tušil, že se blíží zlom. Ve zprávách s manželkou viděli situaci na nádraží v Drážďanech, když tudy projížděly vlaky s uprchlíky na Západ. Také se účastnili demonstrací v Lipsku a jinde. Pád Berlínské zdi přímo 9. listopadu 1989 večer promeškal kvůli tomu, že se snažil s několika známými založit místní buňku Nového fóra. „Hned druhý den ráno jsem se vydal s tehdy čtrnáctiletou dcerou do Západního Berlína. Potěšilo mě, že ji nezajímaly obchody, ale ta atmosféra,“ vzpomínal na tento den pamětník.

Starosta a vděk Alexandru Dubčekovi

V prvních komunálních volbách v květnu 1990 byl Michael Brack zvolen starostou Hartmannsdorfu. Tuto náročnou funkci vykonával osm let, od roku 1998 byl již jen zastupitelem. Vedle starostování vystudoval správní právo. Velmi se angažoval jako pamětník věznice Hohenschönhausen, kde provázel také jihokorejskou delegaci. Ministr zahraničí byl jeho výkladem nadšen, takže ho pozval na konferenci o lidských právech přímo v Koreji. Na konferenci ve svém příspěvku zmiňoval rozdíly i podobnosti rozdělení Německa a Koreje, čímž si vysloužil velký potlesk. Při návštěvě hranice mezi Severní a Jižní Koreou ho mrazilo, protože viděl výraznou podobnost s Berlínskou zdí. 

Když se ohlížel za svým životem, shrnul jej těmito slovy: „Jsem vděčný Československu a Alexandru Dubčekovi, protože dal mému životu směr, díky němuž se dnes cítím spokojeně a mohu si říct: ‘Dobře, neudělal jsi vždycky všechno správně, ale ani jsi toho moc nepokazil.’ Prožil jsem život tak, že dnes mohu s relativní spokojeností zpětně pohlédnout na tu dobu se všemi jejími složitostmi a nedorozuměními, jakým byl mladý člověk vystavován. A vlastně za to vděčím Alexandru Dubčekovi a Československu.“