Karol Žižkovský

* 1938

  • „Samozřejmě že si mě pozvali na ministerstvo kultury. Seděli tam dva páni. Na kanceláři bylo napsáno, že jsou to dva právníci, ale určitě to byli dva zaměstnanci ministerstva vnitra. Když jsme začali vydávat bibliofilie – to znamená první soubory Biblosu a později i bibliofilie – pozvali si mě a vysvětlili mi, že zatím o mně vědí, a jakmile nás někdo práskne nebo šlápneme moc hluboko do světa, který je v této republice zakázaný, máme to s kolegou spočítané. Dělal jsem ze sebe hlupáka, ale oni zas tak hloupí nebyli. Lidi, kteří dělají tohle, mají určité vzdělání a nejsou to žádní tupci. Ukázali mi Biblosy, které jsme zatím udělali, a říkali mi: ‚My tady všechny máme. On je od vás někdo koupí a nám to přijde okamžitě sem ukázat a tady si to uložíme. Takže všechno se o vás ví.‘ Najednou máte pocit, že se kolem vás něco děje, a musíte být lehce opatrný. Ale protože jsem byl mladý, byl jsem málo opatrný. Nebo jsem, lépe řečeno, nebyl tak moc opatrný. Nepodléhal jsem strachu zbytečně dopředu.“

  • „Když jsme pak dělali tutéž výstavu s Pavlem Roučkou a Oldřichem Kulhánkem v Českých Budějovicích v Klubu kultury (byl tam obrovský sál, tam se konal koncert, my jsme tam pověsili výstavu a ta tam měla viset asi tři týdny), přišli tam dva páni [od StB] a už to vypadalo, že to bude vyšetřováno, protože tam visel grafický list Oldřicha Kulhánka a na něm byli to takoví nazí atleti, ale byli to vojáci. Pochopitelně byli ozbrojení. Bylo to pět postav jako pět armád, to bylo první upozornění. A jeden měl na noze hodinky. A jak bylo známo, po válce ruští vojáci kradli hodinky a kola. To bylo takové jejich hobby. Já se jim nedivím – neměli to, tak to chtěli… A válečná kořist je, to bylo vždycky, že se smělo brát. [Jeden z těch atletů] si to dal takhle na nohy. Olda udělal hodinky na noze na nahatého chlapa a [ti estébáci] říkali: ‚My moc dobře víme, jak to je! Teď to budeme vyšetřovat.‘ A teď si představte – já to považuju za zázrak! –, že tam byl pán, který mluvil dobře rusky, přišel k nám a řekl jednomu [z těch estébáků] a řediteli, který u toho musel být přítomen, že se mu to velmi líbí a že by tu výstavu chtěl udělat v Moskvě. To je nepochopitelné! A je to pravda. A když toto řekl, [estébáci] otevřeli huby, koukali jako blázni a pak mně řekli do ucha: ‚Tak aspoň toho chlapa s těmi hodinkami sundejte, rozumíte? Dejte tam něco jiného.‘“

  • Full recordings
  • 1

    C. de Gaulla 13, Praha 6, 16.12.2021

    (audio)
    duration: 02:25:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    C. de Gaulla 13, Praha 6, 06.01.2022

    (audio)
    duration: 02:24:42
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    C. de Gaulla 13, Praha 6, 20.01.2022

    (audio)
    duration: 02:01:20
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 4

    C. de Gaulla 13, Praha 6, 01.03.2022

    (audio)
    duration: 02:38:30
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 5

    C. de Gaulla 13, Praha 6, 22.03.2022

    (audio)
    duration: 02:37:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdo neprodělal svůj přerod, neumí upřímně vyprávět o věcech, které se tu děly

Karol Žižkovský na vojně (1957 až 1959)
Karol Žižkovský na vojně (1957 až 1959)
photo: archiv pamětníka

Karol Žižkovský (nar. 12. července 1938 v Levoči) vystudoval geologii a geologií se také až do roku 1998 živil. Prakticky celý život se zároveň věnoval sbírání grafiky, publicistice a organizaci kulturního života. V roce 1963 vstoupil do Spolku sběratelů a přátel exlibris. Postupem času začal pořádat přednášky o vybraných výtvarnících, psát články o umělcích do různých periodik (mj. Čtenář, Sítotisk a serigrafie, Panorama, Typografie či Nové knihy), organizovat a zahajovat výstavy v Praze i v regionech. V roce 1972 začal vydávat s Josefem Runštukem bibliofilskou edici Biblos. Jeho vydavatelskou činnost sledovala Státní bezpečnost, navzdory varování však v této aktivitě pokračoval. Při pořádání výstav se snažil podpořit i umělce, kteří nebyli u úřadů dobře zapsáni. Jako nestraník byl nucen ke vstupu do KSČ, což vyřešil vstupem do České strany lidové. Po revoluci navázal úzkou a dlouhodobou spolupráci s obnoveným Sdružením českých umělců grafiků Hollar, v jehož galerii zahajoval až sedm výstav ročně, a později jako kurátor pravidelných výstav grafiky s hotelem Villa. Vedle publicistických a beletristických textů (např. souboru povídek Elixír života a memoárů nazvaných Ztráta paměti? Nevšední i všední paměti sběratele) se stal i autorem monografií o Daniele a Karlu Benešových, Evě Haškové a Janu Magetovi, Petru Melanovi či Jindřichu Pilečkovi.