The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Lenka Žižková (* 1947)

• narodila se 26. února 1947 v Krnově

• v 60. letech studovala sociologii v Brně

• v roce 1968 nastoupila do Útvaru hlavního architekta města Brna

• v 70. letech začala pracovat ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury

• v roce 1978 se vdala za spolužáka Jiřího a přestěhovala se do Prahy

• v roce 1986 skončila ve Výzkumném ústavu a nastoupila do redakce časopisu Domov

• po sametové revoluci pracovala jako designérka na volné noze a vyučovala na několika univerzitách

Lenka Žižková vystudovala v 60. letech nově otevřený obor sociologie na filozofické fakultě brněnské univerzity. Táhlo ji to k architektuře a později se jí podařilo obě tyto oblasti propojit. Po okupaci v roce 1968 se začala věnovat teorii socialistického konceptu bydlení. To bylo v té době velké téma, normalizační režim řešil masivní panelákovou výstavbu, vznikala první sídliště a odborníci, mezi něž Lenka Žižková bezpochyby patřila, začali debatovat o tom, jak více přizpůsobit bydlení životnímu stylu.

Tohle si nepískej

Lenka Žižková se narodila v únoru 1947 v Krnově. Oba její rodiče pocházeli z Ostravy, otec František vedl krnovskou základní školu, matka Anna pracovala jako vychovatelka a učitelka. Žižkovi bydleli ve vilové čtvrti na okraji města. Po skončení války se rodina jako většina lidí v tehdejší době potýkala s nedostatkem potravin a spotřebního zboží. To poznamenalo i dětství pamětnice, podle svých vzpomínek se naučila, že nemůže mít vše, co by si přála. 

V roce 1953 nastoupila do první třídy, do školy jezdila na kole nebo autobusem. Politika se podle Lenky Žižkové doma příliš neřešila. „Oba dva rodiče byli zaměstnáni, my jsme byly tři holčičky, oni ráno odcházeli do školy a pozdě večer se vraceli.“ Podprahově však pamětnice vnímala všechno, o čem se doma mluvilo. „Jednou jsem přišla včas na autobus a pískala jsem si melodii, která je znělkou Hlasu Ameriky, což jsem nevěděla.“ S touhle písničkou na rtech nastoupila do vozu. „Ten autobus byl plný dělníků, kteří jeli do práce. Pan řidič, který bydlel nedaleko od nás, si mě zavolal a řekl: ‚Leničko, tohle to si nepískej.‘“ Když se nad takovou radou Lenka Žižková podivila, poradil jí řidič, aby se na důvod pro jistotu zeptala doma. 

Od sociologie k architektuře

Na střední školu Lenka Žižková nastoupila v roce 1961. Na středoškolská studia vzpomíná velmi ráda. „Měli jsme výborného fyzikáře a matematikáře, Bendřich Rutar se jmenoval a on byl pilot.“ Brával své studenty na letiště a ukazoval jim větroně. „Vedl nás k technice, matematice a fyzice a my jsme byli úplně zamilovaní do těchto předmětů.“ Svou lásku k exaktním oborům mohla Lenka Žižková rozvíjet i v Pionýru díky své vedoucí Magdě Dokoupilové. „Ona měla manžela a ten byl vynálezce.“ Zapojila ho tedy do programu s dětmi. „Koukali jsme na pana inženýra a on tak zajímavě vyprávěl o první a druhé průmyslové revoluci, o století páry a o tom, jak se co vyvíjelo.“ Nadšení, které Lenka Žižková získala v Pionýru, uplatnila i ve své pozdější kariéře.

V roce 1964 zakončila pamětnice studium maturitou se samými jedničkami. „Chtěla jsem se tím pochlubit doma, ale nikdo tam nebyl.“ Odložila tedy vysvědčení na stůl v kuchyni a vyrazila slavit studijní úspěch na kolotoče. Pak se vrátila domů a chtěla dokument konečně ukázat rodičům. Nemohla ho ale najít. „Říkám: ‚Kde mám to vysvědčení?‘ a moje sestra: ‚Já jsem škrabala brambory a dala jsem na to slupky.‘“ Na vysvědčení byly skvrny, které se Lenka Žižková pokusila odstranit podle rady kamaráda chemika, ale papír téměř shořel. „Skončilo to naprostou destrukcí, takže jsem musela požádat o kopii.“

Téhož roku se na brněnské univerzitě otevíral nově založený obor sociologie. Lenku Žižkovou to zaujalo a rozhodla se nastoupit tam. „Sociologie byla u nás jako pavěda. Bylo nás jenom třináct.“ Během druhého ročníku se obloukem pomalu dostala k architektuře. „Začala jsem pracovat ještě jako studentka na Útvaru hlavního architekta města Brna.“ 

V závěru šedesátých let ale celé Československo okupovali vojáci Varšavské smlouvy. Invaze měla zastavit demokratizační tendence v zemi. Krnov, kde právě v létě 1968 Lenka Žižková byla u svých rodičů, ležel nedaleko polské hranice. „Spojení s Polskem tam bylo velké. My jsme chytali jenom polskou televizi, protože ten český signál k nám ani nedolezl.“ Proto pamětnice pasivně polštinu ovládala. „Velice dobře jsem rozuměla a uměla jsem číst.“ V srpnu se přes hranici převalily polské tanky. „To byl hrozný otřes. Ten strašný strach vedl k tomu, že jsem začala kopat jámy a schovávala jsem tam naše knížky. Žila jsem vzpomínkami na doby mnohem starší, kdy se pálily knihy.“ 

Město leží na úpatí Jeseníků, vojáci obsadili místní kasárna a kousek za domem rodiny Žižkových, kde už se krajina zvedala k vrcholům, měli vojenské cvičiště. „Ty tanky zdevastovaly totálně všechno. Tekl tam krásný čisťoučký potok z hor, z toho se stal odpadní potok, protože oni na tom nahoře udělali vepřín, aby zásobili kasárna, a všechny splašky tekly tím potůčkem.“ Mnoho kamarádů Lenky Žižkové po tomto zážitku emigrovalo do zahraničí, do Vídně, Západního Německa, ale i do Kanady nebo Izraele. Zůstali však nadále v kontaktu a do Československa posílali například léky pro otce pamětnice, který se léčil po infarktu. Ona sama o odchodu na Západ neuvažovala. „Mně by chyběli lidé, kamarádi, chyběl by mi ten český humor. Pracovně bych to asi zvládala, ale neuměla bych se duševně přenést.“

Vidět sociální jevy ve struktuře

S nástupem normalizačních let se Lenka Žižková plně ponořila do práce na Útvaru hlavního architekta. Dostudovala sociologii a jejích odborných znalostí a zkušeností si její nadřízení cenili. „V té době tam byli výborní architekti, kteří mě přijali. Oni tam potřebovali někoho, kdo myslí trochu demograficky a sociologicky.“ Kromě toho ji bavily statistické analýzy a práce v Útvaru ji nadchla. Aby jí ještě lépe rozuměla, dálkově ještě vystudovala architekturu, a to i díky vstřícnosti lidí v jejím pracovním kolektivu.

O několik let později roku 1973 ale Útvar hlavního architekta ukončil svou činnost, proto Lenka Žižková nastoupila do brněnské pobočky Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Tam se téma urbanismu řešilo na celorepublikové úrovni a bylo více zaměřeno na bydlení. „Vždy jsem pracovala s chytrými lidmi a oni podporovali to propojení, abyste viděli ty sociální věci v území nebo v nějaké struktuře.“ V roce 1970 proběhlo v zemi sčítání lidu, na jehož základě výzkumný ústav studoval jednotlivé sociologické aspekty bydlení. „Ta demograficko-sociologická data, která se sbírala, jste si mohli přenést do plochy. Vzešly z toho krásné mapy plné barviček, které ukazovaly něco, a vy jste přesně nevěděli co.“ Lenku Žižkovou však fascinovalo hledat mezi zdánlivě nesouvisejícími vstupními daty spojitost. „Najednou jste v té struktuře viděli ty sociální jevy, hledali jste příčiny,“ líčí pamětnice. Jedna věc ji ale v práci sžírala: „Nemohli jste navrhnout změny, to tenkrát vůbec neexistovalo.“

Od bydlení už byl pro Lenku Žižkovou jen krok k designu, kterému se věnovala o něco později. Kromě toho se naučila i základy programování. V sedmdesátých letech se pamětnice mimo jiné věnovala také konceptu střediskových obcí. „My máme strašně hustou síť venkovských obcí. Idea střediskové obce znamenala, že ta největší obec, která měla největší spádovost, se povzbuzovala, tam se stavěly různé typy služeb, vznikaly tam polikliniky, které měly obsluhovat danou venkovskou oblast.“ Podle Lenky Žižkové se s nedostatečnou obslužností venkova potýká i dnešní Česká republika. „To je to, co se tady dnes těžko dává dohromady, někde nemají obchody, někam už ani nedojíždí. Ten systém se k tomu zase vrací.“

Vzhledem k dlouhodobým pracovním zkušenostem se Lenka Žižková dostala i k natáčení filmu Zelené perspektivy. Ten pojednával o socialistickém zemědělství. „Dělali jsme to s Krátkým filmem Praha a natáčelo se to na jižní Moravě. Objeli jsme republiku křížem krážem, natáčeli jsme vepříny, slepičárny a kravíny.“ Natáčení ji bavilo. Později se proto v Praze podílela na vzniku filmu Město 2000. „Nejšílenější bylo, že když jste dělala panoramatický záběr na obec, kostel se musel vymazat, ten tam nesměl být.“ Dnes na to vzpomíná se smíšenými pocity, ale dodává, že tehdy se tomu člověk musel smát.

Jak daleko bylo od teorie k praxi

V roce 1978 se Lenka Žižková vdala za spolužáka z vysoké školy Jiřího. Ten pocházel z Prahy, proto se za ním krátce po svatbě přistěhovala. Práci měnit nemusela, podařilo se jí v rámci ústavu pouze přejít na nové pracoviště do hlavního města. Otázka bydlení se v té době dostala do popředí i v jejím osobním životě. V Praze totiž s manželem začínali na Jižním městě, kde v té době vznikala masivní paneláková zástavba. „Tam to bylo všechno rozkopané, bláto, silnice nebyly, metro se dostavovalo, pamatuju si, že jsem ještě jezdila tramvají a autobusem.“ Zkušenost tehdy moderního bydlení v paneláku ji příliš neoslovila. „My jsme tam byli jako stádo tenkrát. Ve čtyři ráno první budíky, jak byly ty domy deskové, tam se to neslo, nebyla tam ještě zeleň. Ve čtyři vás tedy probudila první várka budíků dělníků, v šest hodin druhá, v sedm třetí. Všichni si stejně čistili zuby, všichni stejně splachovali. Tohle mě úplně děsilo.“

Propast mezi rozvíjející se teorií socialistického bydlení a realitou každodenního života na sídlišti, kterou režim jen velmi stěží dokázal překračovat, budila v Lence Žižkové frustraci. To vyústilo nejen ve stěhování z Jižního města do Vršovic, ale také v rozčarování v profesním životě. Vládnoucí představitelé přijímali výsledky badatelské činnosti ústavu jen s rozpaky. „Výzkumy, které jsme tehdy dělali, jsme dávali na příslušná ministerstva a ta z nich měla něco vyvodit. Ale nic z nich nevyvodila, nebyl o to zájem.“ Poznatky, se kterými Lenka Žižková a její kolegové přicházeli, byly podle ní podnětné, ale jejich interpretace režimem až příliš opatrná.

Pozor na nostalgii z komunismu

Kvůli tomu se Lenka Žižková rozhodla z výzkumného ústavu v roce 1986 odejít a začala působit v časopise Domov na pozici zástupce šéfredaktora. „Všichni říkají: ‚Vždyť to jsi musela být ve straně‘, ale nechtěli to po mně. Šéfredaktor musel být ve straně, ale zástupce nemusel.“ Sama pamětnice o tom vypráví s údivem. Časopis byl poměrně žádaný, lidé o něj měli podle Lenky Žižkové zájem, ale kvůli nedostatku papíru mohl z nařízení komunistické strany vycházet pouze v šedesátitisícovém nákladu, což, jak vzpomíná, nenaplňovalo skutečnou poptávku. 

V časopise pracovala až do sametové revoluce, která začala průvodem 17. listopadu. S demonstranty se ona i její známí minuli jen o vlásek. „V době, kdy šel ten průvod, my jsme seděli v Mánesu, vzadu v restauraci směrem k řece. Takže jsme ten průvod vůbec neviděli.“ O tom, co se stalo na Národní třídě, se nedozvěděla, ani když se pak přesouvali do hospody ve Vodičkově. „Šli jsme zadem, ne kolem Máje, ale zezadu.“ Teprve po návratu domů se o všem doslechla z radia.

V následujícím týdnu ale revoluční atmosféra ovládla i jejich nakladatelství. V něm jeho zaměstnanci tiskli letáky s různými protirežimními hesly a kopírovali je na cyklostylech. „My jsme seděli v Krakovské ulici, ale hodně jsme fotili po celé republice. Tohleto jsme vozili s sebou.“ Hlavou ale Lence Žižkové běžela celá řada otazníků nad budoucností. „Všichni jsme se strašně báli, jestli nenastoupí milice, jestli vláda bude nebo nebude jednat. Cíl byl, aby byla zrušená vůdčí úloha KSČ, jestli se to podaří, jestli to to národní shromáždění schválí, to bylo takových otázek, na které nikdo nevěděl odpověď.“

Ze změn, které ale nakonec revoluce přinesla, měla radost. „Já jsem byla úplně u vidění. Říkala jsem si, že to bude krásné, ale těžké a dlouhé.“ S odstupem několika desítek let varuje před tím, aby česká společnost drsnou vzpomínku na dobu socialismu úplně vytěsnila z paměti. „Na internetu jsou takové nostalgické vzpomínky. Všichni zapomněli na to špatné a vzpomínají na to dobré, nebo na to, co je pro ně příjemné.“

V devadesátých letech se začala redakce časopisu Domov postupně rozpadat, proto Lenka Žižková začala pracovat na volné noze. Dnes (2024) také učí na fakultě architektury v Praze. Největší posun ve vývoji bydlení a designu spatřuje v pokroku technologií. Díky nim je podle ní možné propojovat obytné prostory do nových a zajímavých souvislostí, například propojit kuchyň s obývákem, což za socialismu nebylo z technických důvodů snadné. To vnáší do sociologie bydlení nové prvky, které ho dále rozvíjejí. Dodává ale také, že by designeři neměli zapomínat na člověka a na jeho potřeby, kterým by se měli podřídit, protože tvoří pro něj. Rozvoj Lenka Žižková vyzdvihuje i v osobním životě. Zdůrazňuje, jak je důležité, aby si její i mladší generace udržovaly široký rozhled, propojovaly informace a hledaly v nich skryté souvislosti.