The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Lenka Žižková (* 1947)

• narodila se 26. února 1947 v Krnově

• v 60. letech studovala sociologii v Brně

• v roce 1968 nastoupila do Útvaru hlavního architekta města Brna

• v 70. letech začala pracovat ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury

• v roce 1978 se vdala za spolužáka Jiřího a přestěhovala se do Prahy

• v roce 1986 skončila ve Výzkumném ústavu a nastoupila do redakce časopisu Domov

• po sametové revoluci pracovala jako designérka na volné noze a vyučovala na několika univerzitách

Lenka Žižková se narodila 26. února 1947 v Krnově, kde také vystudovala střední školu. V roce 1965 se dostala na Filozofickou fakultu v Brně na obor sociologie. „Já jsem byla první ročník otevřený po druhé světové válce. Do té doby byla sociologie považována za pavědu.“ Na vysoké škole studovala v době relativního uvolnění poměrů v komunistickém Československu.

„Už v prvním ročníku jsem začala chodit do práce, protože rodiče neměli peníze, aby mě tam živili.“  V roce 1968 dostala Lenka práci na útvaru hlavního architekta v Brně, kde měli na starost plánování rozvoje města. „Jako student jsem byla zapojená do jednotlivých urbanistických projektů, abych jim dodávala data o lidech.“ Při práci se seznámila s urbanisty a architekty a ti jí umožnili v roce 1970 nastoupit ke studiu architektury, aby mohla na útvaru pracovat i jako projektantka.

O tom, že jsem dostala cenu, jsem si přečetla v novinách

V rámci normalizačních prověrek Lenka Žižková přišla o místo v útvaru hlavního architekta, zůstala ale v oboru a roku 1972 nastoupila do Výzkumného ústavu výstavby a architektury.  „My jsme měli hledat, co to je socialistický způsob života.“ V ústavu byli zaměstnanci pod bedlivým státním dohledem.

V rámci práce musela Lenka a její kolegové plnit tzv. socialistické závazky a Lenka se toho rozhodla využít k vedení výzkumů, které ji skutečně zajímaly. „Začalo mě zajímat, jak vnímají děti bydlení. To jsem ale v té práci dělat nesměla, takže jsem vyhlásila socialistický závazek, že udělám tenhle výzkum.“ Lenka se domluvila s řediteli škol po celé zemi a chodila do jejich škol mluvit s dětmi o jejich představách bydlení. Jejich ideální vizi je také nechala malovat. „Teď jsem měla kupu výkresů z různých typů škol od dětí cikánských až po vilové čtvrtě. Vznikla z toho hrozně zajímavá věc, protože se to dělalo metodou obsahové analýzy.“

Po nasbírání dat se Lenka vrátila do škol, kde výzkum vedla a nafotila místa, kde zapojené děti skutečně bydlí. S kolegy z ústavu pak ručně slepili knížku, která se jmenovala Jak bych chtěl bydlet. Nakonec publikace vyšla v tehdejší Radě pro životní prostředí. Problém nastal, když se vytvářela tiráž knihy. Nemohli se tam totiž objevit skuteční autoři, ale jména členů komunistické strany. „Tak tam byli všichni ti potentáti a my jsme tam byli někde dole jako takový plevel.“

Kniha byla v roce 1981 oceněna cenou UNESCO. „Dozvěděla jsem se to tehdy v Mladé frontě.“ Jelikož pamětnice byla na tiráži knihy uvedena až někde na posledních místech, tak jí ani oficiálně o ocenění nikdo nedal vědět. Cenu tehdy převzal rektor univerzity.

Skandinávská kultura mi naprosto převrátila myšlení

V roce 1980 se Lence Žižkové podařilo vyjet na další studium do finských Helsinek. „Finsko nikdy nebylo bráno jako úplně kapitalistická země, protože mělo úzký vztah se Sovětským svazem.“ Dva roky se učila finštinu na univerzitě a pak v nově naučeném jazyce studovala architekturu a design. „Když jsem studovala na té vysoké škole, tak jsem viděla, jak se ta škola liší od té československé. Zajímalo mě tedy, jak se liší ta základní. Poprosila jsem pana ředitele, zda bych nemohla chodit s dětmi do školy.“

Lence tedy umožnili navštěvovat na základní školu, aby mohla pozorovat způsob výuky. „Bylo to úžasné, protože tam jsem pochopila úplně jiný systém školství, který se u nás tady už taky objevuje.“ Například každá vyučovací hodina se ve třídě zahajovala zpěvem a učilo se v tematických celcích. Celý týden se například učilo o jedné kultuře. „Třeba i v jídelně se vařila jídla té příslušné země.“ Mezi předměty ve škole pak nechyběla ani tzv. nauka o prostředí, což bylo to, čím se Lenka v praxi zabývala. „Skandinávská kultura mi naprosto převrátila myšlení.“

K Finsku a k celé Skandinávii má od té doby silné pouto. „Mají tam bytostný vztah k přírodě a ve společnosti se lidé nepotřebují převyšovat. Mně to převrátilo to moje socialistické myšlení.“ V současnosti, kdy studenty vyučuje design, tak každému z nich doporučuje vyjet na jeden semestr do nějaké skandinávské země. „I ti největší borci se vrátili a začali být mnohem entuziastičtější a mnohem otevřenější těm, pro které to dělají.“

Pan ministr se hrozně rozčiloval

Lenka Žižková v 80. letech spolupracovala s Československou televizí na pořadech o bydlení pro děti. V rámci agendy výzkumného ústavu se měla podílet na filmu o budoucnosti bydlení. Dokument vznikal ve spolupráci s Krátkým filmem Praha, kde jí přidělili výborného kameramana Pavla Černého, mimo jiné spolupracovníka Věry Chytilové.

„Já jsem to napsala tak, jak jsem to napsala, a pan ministr se hrozně rozčiloval a říkal, že takhle si to on nepředstavoval, že tam musí být ten socialistický zářný vzor, že každý občan bude mít bydlení zadarmo.“ Lenka však rozhodně neměla v úmyslu natočit komunistický propagační film, a tak se dohodla s týmem, že využijí toho, že ministerstvo schvaluje jen textový scénář, ale nezajímá je už obraz za tím.

S kameramanem obcházeli sídliště v socialistickém Československu. Hlas ve filmu sice mluvil tak, aby to prošlo schválením, ale kamera zabírala realitu. „Teď šel k tomu ten komentář o zářném socialistickém bydlení a my jsme natáčeli ty děti, jak chodí po sídlišti a rozbíjí vrata, nefunkční hřiště.“ Vyznění filmu také autoři hodně ovlivnili dramatickým hudebním podkresem.

Během natáčení tvůrčí tým dokonce několikrát zadržela policie. „Natáčeli jsme reál, ale ne vždy škaredý. Třeba v Liberci jsme natáčeli v noci v bazénu cvičící akvabely. Byli jsme schovaní, protože kdyby ony věděly, že je natáčíme, tak se chovají jinak. Jenomže nás někdo udal, přijelo SNB a zavřeli nás.“ Propustili je až v momentě, kdy z ústavu potvrdili, že natáčí film ve spolupráci s ministerstvem.

Podruhé byli zadržení v Liberci, kdy natáčeli architektonicky zajímavou prosklenou budovu a najížděli kamerou shora domu za podpory hasičů. „To jsme nevěděli, že v tom domě má Svaz houbařů ples. Oni byli vevnitř a najednou nad nimi nad proskleným stropem rozsvítili reflektory a najížděla jako vesmírná loď s kamerou. Znovu přijela SNB a zase jsme byli na stanici.“

Jindy zase potřebovali natočit davové scény a vyrazili s kamerou do stanice metra na Václavském náměstí. Bohužel to bylo zrovna 21. srpna, v den výročí okupace Československa. Štáb byl opět zatčen příslušníky SNB, protože ti si mysleli, že jdou natáčet demonstranty na Václavském náměstí, kteří výročí okupace připomínali.

To nemůže skončit dobře

Film Město roku 2000 nakonec i přes překážky zdárně dokončili, ale to nejtěžší je čekalo nakonec – film musel projít schválením ministra. Lenka se štábem se vypravili na schvalovací projekci, kde byl ministr kultury se svými kolegy, kterým se chtěl pochlubit s dokumentem, od kterého si hodně sliboval. „My jsme seděli úplně vzadu, protože bylo jasné, že to nemůže skončit dobře.“ Po shlédnutí snímku byl ministr vzteky bez sebe, film zakázal promítat a štáb vyhodil ze sálu. „Myslela jsem si, že nás zabije.“

Lenka Žižková se domnívala, že film skončil navždy v trezoru. „Asi v roce 1989 mi volali z Filmexportu, že si mám přijít, že tam mám v arabštině jakýsi glejt. Já jsem vůbec nechápala.“ Zjistila, že film byl poslán přes Krátký film Praha do zahraničí, kde se dostal na filmový festival v Teheránu a tam získal ocenění Stříbrný medvěd. „Já jsem se ptala, kde je teda ten stříbrnej medvěd a oni mi řekli, že se ztratil.“

Podobně jako v případě knihy Jak bych chtěl bydlet a filmu Město roku 2000 se Lenka dozvěděla až zpětně o úspěchu jiného filmu Muž, který říkal ne. Dostala tehdy za úkol natočit jeden díl filmového seriálu o Adolfu Loosovi. Do filmu využila i část Loosovy stati Ornament je zločin, kde píše o tom, že by společnost neměla mluvit do délky vlasů občanů v kontextu zkracování vlasů u žen ve 30. letech. „Jenomže v té době byli Beatles a ti měli dlouhé vlasy. U nás, kdo měl dlouhé vlasy, tak byl mánička, a kdo byl mánička, tak byl protispolečenský element.“

„Tyhlety filmy se schvalovaly na krajském výboru komunistické strany. Tam, když uslyšeli tu větu o té délce vlasů, tak: ,Pryč s tím, konec, nevysílat!‘ Celý projekt spadl. Zaplakala jsem strašně, protože ten film se nám hrozně líbil.“ Jelikož tehdy se filmy nahrávaly na tzv. ampex, který se přemazával natočením dalšího filmu, tak Lenka logicky předpokládala, že je film zničen. Opět však režisér film schoval a po sametové revoluci se mohl vysílat. „Před pár lety mi volali a poslali mi honorář za ten film. Já jsem vůbec nevěděla, že ještě existuje, a oni ho vysílali. Poslali mi asi 200 korun, to jsem si pomohla.“

Designér musí milovat Itálii

Od roku 1986 pracovala Lenka Žižková jako redaktorka časopisu Domov, po  pádu komunistického režimu v roce 1989 se stala jeho šéfredaktorkou. V 90. letech pak podobnou funkci vykonávala v redakci časopisu Bydlení. O designu a architektuře také přednášela a přednáší na vysokých školách.

Její velikou zálibou je cestování. „Když člověk dělá design, tak musí milovat Itálii. Milán je sen každého designera. Je to město, kde probíhají  nejvýznamnější veletrhy. Sídlí tam nejlepší firmy, které dělají design.“ Ve městě se v rámci veletrhu otevírá i pavilon školám designu. „Musíte zaplatit a musíte projít schvalovací komisí. Jedna firma to za nás zaplatila a ta komise vybrala náš projekt. Měli jsme tam prostor. To je sen pro každého.“

Kromě Itálie má ráda i New York nebo třeba Peking. „To byl taky ohromný šok, protože jestli jsem si myslela, že si něco umím představit, tak si to neumím představit, a tam je všechno úplně jinak.“ Pro české designery není úplně snadné se uplatnit v konkurenčním světovém prostředí. Lenka však upozorňuje, že Česko má některé výrobky jako třeba nemocniční postele, které se vyvážejí do celého světa. „Jsou to fakt mercedesy mezi trabanty.“