The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Žert (* 1922  †︎ 2016)

Dnešní mladí neuvěří, co všechno bylo za komunistů možné

  • narozen 6. prosince 1922 v Bříství u Kolína do rodiny sedláka

  • za války rodina zásobovala potravinami rodiny postižené nacismem

  • otec Karel Žert spolupracoval s odbojářem Josefem Mašínem na operaci Benjamin

  • otec byl také ve spojení s vojenským odbojářem Antonínem Pavlíkem

  • v roce 1947 absolvoval Zdeněk Žert vysokou školu zemědělskou

  • po únorovém převratu 1948 komunisté Žertovým sebrali veškerý majetek a vystěhovali je do Černošic

  • po revoluci 1989 Žertovi převzali od komunistů statek v Bříství v dezolátním stavu

  • do Bříství se vrátil Zdeněk Žert mladší a vybudoval tam prosperující ovocnářství

Zdeněk Žert se narodil 6. prosince 1922 v Bříství u Kolína do starého selského rodu, jehož kořeny zde sahají do 17. století. Otec Karel a matka Emilie, rozená Raková, měli velké hospodářství o rozloze přes sto hektarů. Zdeněk Žert měl o tři roky mladší sestru Danuši.


Tři vážné důvody k obavám z války

Válku rodina prožila v plíživých obavách, protože rodiče pamětníka patřili mezi ty odvážnější obyvatele protektorátu a čelili hrozbě represí, které se na ně v případě prozrazení vztahovaly ze tří důvodů. Tím prvním byla potravinová podpora obětem nacismu...


Rodinám, které postihly nacistické represe, dával táta jídlo zdarma

Jak známo, potravin bylo za protektorátu málo a už v roce 1939 zavedli nacisté přídělový systém. Vše bylo možné koupit na potravinové lístky. Ani to však nestačilo, zejména lidem z měst, kteří neměli možnost si něco vypěstovat sami. Sedláci zase museli většinu své zemědělské produkce odevzdávat. Žertovi přesto pomáhali načerno zásobovat potravinami lidi postižené nacistickými represemi.

Například rodina byla postižená tak, že manžel byl zavřený a manželka zůstala s dětmi sama, tak tatínek tyto lidi zadarmo zásoboval. Za potraviny, které jim dával, nic nechtěl,“ vypráví Zdeněk Žert, kterému bylo na počátku okupace sedmnáct let.

Karel Žert byl ve spojení s mlynářem v Klavarech u Kolína, u něhož nechával semlít vlastní pšenici. „Poslal k němu do mlýna například sto metráků pšenice na semletí, tedy čtyři koňské povozy. Obilí provázelo nutné povolení k semletí, které měli dopravci odevzdat ve mlýně. V případě, že dodávka nebyla kontrolována cestou, vrátili se a na to samé povolení provezli dalších sto metráků obilí.“

Mouka od Žertových semletá v Klavarech zásobovala kolínský obchod s potravinami pana Dvořáka, kam si chodili pro mouku pekaři i již zmínění lidé postižení nacismem, kteří si ji mohli vyzvednout zadarmo. Jen pro představu, ze sto metráků obilí bylo šedesát metráků mouky a šedesát kilogramů mouky stálo 208 korun. Pro další potraviny, jako například vejce, drůbeží maso či ovoce, si lidé chodili k Žertovým přímo do Bříství.

Táta spolupracoval s Josefem Mašínem na operaci Benjamin

Druhá hrozba krutého trestu se týkala spolupráce Karla Žerta s odbojovou skupinou Tři králové Balabána, Mašína a Morávka. Zdeněk Žert vzpomíná především na Josefa Mašína, který pocházel z nedalekých Lošan u Kolína a zřejmě ho s Karlem Žertem svedla dohromady místní sounáležitost. Na pozemcích Žertových v Křečhoři se měla uskutečnit operace Benjamin, při níž měl být vysazen náš první parašutista do prostoru Protektorátu Čechy a Morava. Stal jím po pečlivém výběru v Anglii Otmar Riedl. Křečhořský prostor v době plánovaného doskoku zajišťovali místní lidé, připravení blikat proti letounu svítilnami. Tím místním člověkem byl právě Karel Žert.

„Tatínek se znal s plukovníkem Mašínem, který měl u nás uložené velké baterky, protože ten výsadek se měl uskutečnit v noci. Tatínek vždycky v ten den, kdy mělo k výsadku dojít (pozn.: plánované datum se mnohokrát posunovalo), zkontroloval, jestli tam Němci nehlídají. Pak to vždy zatelefonoval někam do Prahy, odkud tu zprávu poslali vysílačkou do Londýna. V den výsadku k nám Mašín přišel a vyzvedl baterky, které měly dávat znamení v místě seskoku,“ vzpomíná Zdeněk Žert.

Nutno dodat, že operace Benjamin byla připravována od ledna 1941, ale výsadek se poté mnohokrát odkládal především z důvodu špatného počasí. Otmar Riedl nakonec seskočil 17. dubna 1941, přesto se akce nepovedla. Na Žertově pozemku ho čekali marně... Otmara Riedla totiž posádka anglického letounu vysadila nikoli východně od Prahy, ale až v rakouských Alpách u města Landeck, vzdáleného zhruba 460 km od místa plánovaného seskoku u Křečhoře. Otmaru Riedlovi se přesto jako zázrakem povedlo dostat se do protektorátu, kde se dožil konce války.

Kdo jej zná?

Jako zázrak se jeví i to, že nikdo neprozradil propojení Zdeňka Žerta s Josefem Mašínem. Toho gestapo zatklo 13. května 1941 a krutě ho mučilo. V novinách tehdy vyšel článek s rafinovanou výzvou, která měla pomoci gestapu k dalším informacím a jeho případným spolupracovníkům. Článek s fotografií a popisem Josefa Mašína, nadepsaný titulkem „Kdo jej zná?“, oznamoval, že do pražské nemocnice byl 13. května dopraven neznámý, těžce zraněný muž, který tam zakrátko zemřel, aniž přišel k vědomí... Lidé, kteří by dokázali potvrdit jeho totožnost, se mají přihlásit na kriminální ředitelství.

„Trnuli jsme, zda někdo z našich zaměstnanců, kterých jsme tenkrát měli kolem dvaceti až třiceti, třeba neřekne, ani ne se zlým úmyslem: ‚Jo, toho jsme viděli u nás na Bříství, byl u Žertů.‘ Naštěstí to nikoho nenapadlo.“

Ani při velké prohlídce gestapo nic nezjistilo

Třetí hrozba měla podobu návštěvy gestapa o dva roky později. Karel Žert byl totiž také ve spojení s penzionovaným generálem Antonínem Pavlíkem, odbojářem a krajským velitelem Obrany národa v Kolíně. V roce 1943 zatklo Pavlíka gestapo, podrobilo ho krutým výslechům a při potyčce s gestapem ho 13. června 1943 zastřelili.

Pak u nás na Bříství následovala velká prohlídka gestapa z Kolína, kdy řadu hodin prohlíželi celý dům včetně knihovny. Ptali se tatínka, o čem si s Antonínem Pavlíkem povídal. Tatínek jim tenkrát říkal: ‚O čem si asi tak mohl povídat generál s obyčejným vojákem...?‘ Protože tatínek žádnou hodnost neměl. Po několika hodinách tedy tatínka propustili, ale bylo to taky dost nepříjemné.“

Nájezdy divokých Rusů 

Válku přes všechny tyto hrozby přežili Žertovi bez újmy. Květen 1945 má Zdeněk Žert spojen především s rudoarmějci, které jako osvoboditele radostně vítali pouze první den. Přijížděli po státní silnici, jež vedla kilometr od Bříství. Karel Žert měl kameru – Kodak osmičku – a jejich příjezd dokonce natáčel. Brzy však pochopil, že by měl kameru raději schovat, aby mu ji nevzali. „Byli jsme na samotě a nájezdy těch divokých Rusů byly skutečně velmi nepříjemné. Přijížděli k nám každý den a sebrali, co mohli.“

Komunistům jsme měli platit za pronájem našich strojů

Brzy po komunistickém převratu v únoru 1948 rodinu Žertových postihla kolektivizace. Vzhledem k tomu, že měli více než sto hektarů půdy, označili je komunisté za kulaky a přišli nejen o pozemky a stroje, ale nakonec i o střechu nad hlavou.

Vzali nám nejdřív pozemky nad padesát hektarů. Měli jsme něco přes sto hektarů, takže si vzali přes padesát hektarů a padesát nám zatím nechali. Pak jednou na jaře přijeli z traktorové stanice a veškeré stroje, například traktory, mlátičku a další, označili nějakými čísly a odjeli...“

To je jen začátek absurdního kolotoče, z něhož nebylo úniku. Žertovi používali své stroje dál. Ovšem na podzim po žních si družstevníci všechny stroje vzali a odvezli. Koncem roku z ničeho nic obdržel Karel Žert fakturu, aby zaplatil částku za pronájem „družstevních“ strojů.

Táta se bránil, že to jsou přece naše stroje, že komunisti si na ně akorát nalepili nějaká čísla. Trvali ale na zaplacení. Tatínek jim navrhoval, aby nájemné tedy odečetli z ceny, za kterou slíbili, že stroje odkoupí. Přesto trvali na zaplacení s tím, že to je něco jiného a že peníze za stroje dostaneme od ministerstva zemědělství nebo od koho...“

Tátovi strhávali z dělnického platu peníze za pronájem vlastních strojů

Nejen že Žertovi, stejně jako všichni soukromí zemědělci, nedostali za své zkonfiskované stroje a pozemky ani korunu, ale komunisté je připravili i o zbylých padesát hektarů. Nestyděli se dokonce Karlu Žertovi strhávat nájemné za ukradené stroje z jeho malého platu, který vydělával ve Starém Kolíně v zelárně, kde opravoval víčka nebo kde pracoval jako topič.

To jsou věci, kterým těžko dnes může někdo z mladých uvěřit, že to je vůbec možné...“ směje se Zdeněk Žert, kterého život ve dvou totalitních režimech, stejně jako tatínka Karla, naučil velké dávce nadhledu. Nakonec byli Žertovi nuceně vystěhováni i z Bříství, ze svého rodového, tři sta let starého statku. Tři roky bydleli rodiče Žertovi ve Starém Kolíně v hostinském pokoji u příbuzných a poté je komunisté umístili do Černošic do vily k Poňkovým, kteří měli nadměrné metry. Zdeněk Žert vzpomíná, že mamince tam říkali „milostivá paní“, protože v Černošicích měli letní sídla prvorepublikoví prominenti z Prahy. Žertovi zde dožili a rodiny udržují přátelské styky dodnes.

Žertovi jsou optimisté

Naši byli nezdolní optimisté a měli svou hrdost. Na svůj osud si nikdy nestěžovali,“ říká pamětník. Jeho tatínek dokázal i na zlé události vidět něco dobrého. Zdeněk Žert vzpomíná, že otec měl rozsáhlou knihovnu, a vždy když dočetl knížku, napsal si do ní datum, kdy ji přečetl. Když jednu dobu pracoval jako noční hlídač, pochvaloval si, že má konečně na čtení čas. V Bříství prý měl starosti, ale teď ho už nic netíží a může si v klidu číst.

Nadhled a optimismus ale posilovala také víra, že „to brzy praskne“. Karel Žert se bohužel revoluce v roce 1989 nedožil. Zemřel v jedenaosmdesáti letech v roce 1976. Maminka Emilie zemřela v roce 1991 a dožila se ještě navrácení rodinného majetku v Bříství. Podívat se tam už však nestihla.

Štěstí, že dostudoval před rokem 1948

Zdeněk Žert vystudoval vysokou zemědělskou školu, kterou naštěstí stihl dokončit ještě před únorem 1948, poté by jakožto syn kulaka neměl naději, o čemž svědčí i fakt, že když se v roce 1947 přihlásil na druhou vysokou školu se specializací zahradnicko-ovocnářkou, byl po únoru 1948 mezi prvními vyloučenými. Pracoval poté externě pro ministerstvo techniky, kde prováděl vodohospodářský a půdní průzkum, pak byl ředitelem učiliště a nakonec výzkumným pracovníkem v konzervárnách a lihovarech. Jeho „kulacký“ původ mu ale soudruzi nikdy nezapomněli. Do KSČ nevstoupil, a tak vždy když se v nějaké pozici vypracoval, znepříjemnili mu život třeba tím, že ho sesadili.

V rodové tradici v Bříství pokračuje Zdeněk Žert mladší

Do Bříství se Zdeněk Žert už nevrátil. Když však v restituci dostal rodový statek s pozemky zpět, k návratu se rozhodl jeho syn Zdeněk s manželkou Alicí. On vystudovaný elektroinženýr, ona lékařka. Oba udělali velký krok do neznáma, naučili se spoustu nových věcí a v průběhu let vybudovali v Bříství úspěšné ovocné sady.

„Když od nás komunisté statek přebírali, byl funkční se živým i hmotným inventářem, ale přebírali jsme ho naprosto rozkradený, v dezolátním stavu. Nebyla tam ani lopata. Střechy, okna, elektřina, vše v hrozném stavu. Můj syn musel vybudovat vše od začátku. Je velmi šikovný. Byl na Bříství zvědavý už jako desetiletý kluk a já mu o něm hodiny a hodiny vyprávěl. Dnes je tam šťastný a říká, že vždycky věděl, že se tam zpátky jednou dostane,“ říká pamětník.

Použité externí zdroje: 

Tajemství Tří králů: Petr Kettner, I. M. Jedlička, MHT, rok vydání 1995.

Druhá vlna Obrany národa v Kolíně: http://www.bojovnici.cz/?page=tisk&idc=19

Operace Benjamin http://www.bojovnici.cz/?page=clanek&idc=96

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Petra Verzichová)