Ignác Žerníček

* 1924  †︎ 2020

  • „Byl konec války a prý pro hospodského Emila Rottera, který měl být víc pro nacionální socialismus, a Fridla Heinische si přišli bývalí partyzáni. Přesně nevím, který den to byl, ale asi druhej nebo třetí den, co přišli Rusi. Sedláci přišli za mnou, jestli bych jim nezavezl jídlo a nějaké oblečení. Měli být internovaní ve škole v Olšanech. Tak jsem tam za nimi jel na kole, ale dovnitř za nima mě nepustili. Dozorci vzali zboží a o těch dvou už nikdo nic nevěděl. Později jsem se dověděl, že byli rok internovaní v Praze a pak přišli do gulagu asi v Abcházii. Nevím to přesně. Heinisch tam zemřel a Emil Rotter se vrátil do západního Německa. Ten pak popisoval gulag a stěhování. Jak jeho rodina odjížděla, myslím dva nebo tři dny byli v Šumperku, než je v dobytčích vagonech expedovali do Prahy. Tam se to zas dělilo na kraje v Německu. Rodina Weiserova ke mně po válce přijela jako první a ti si tam během sedmi let postavili dům.“

  • „Byli vyhládlí, chtěli nějaké jídlo. Ubytoval jsem je v takové – no dřív tam doloval jeden zedník, dělal z toho cihly na svůj dům – tak to bylo vyhloubené. Tam jsem je poslal, ať jdou, že jim seženu něco k jídlu. Tak jsem jim vzal z té Sedlice. Tenkrát se pekl chleba – na čtrnáct dní dvanáct chlebů, a že to bylo brzo po tom upečení, kdyby tam byl jeden nebo dva, tak by to [hospodyně] bývala asi poznala, ale že jich tam bylo asi osm nebo devět, tak si ani nevšimla, že jeden zmizel. Byly uvařené brambory pro prase v kotlu a nebyly ještě posekané, takže jsem to vybral z toho kotla, ty teplé brambory jsem vzal do kyblíku a zanesl jsem jim to do toho vejmola.“

  • „Jak byl konec války, tak začali s koňmi jezdit Rusi a sháněli seno, oves a podobně. Vyjíždělo dvacet třicet koní. Přijeli do dědiny a teď do všech baráků. Rusi odváželi dobytek. Na každém hospodářství nechávali jednu krávu a jedno tele. Jinak všechen dobytek brali. Jedině na hospodářstvích, kde jsem byl já, Dohnálek a ten další Čech, tak nám dobytek jako Čechům nebrali. Všem ostatním ho sebrali. Bylo to takový svévolný. Začali jezdit Češi až z Komňátek a k Němcům jezdili brakovat. Prostě: ,Dávej boty, dávej rádio.‘ Ještě nebyl odsun a už chodili. Po odsunu Němců přišli z obecního úřadu. Měli na to lidi. To se bral zas nábytek, který byl k potřebě, šatstvo, které zůstalo, a to se vozilo do skladů v Žárové, ve Velkých Losinách a v Hanušovicích. Lidé se obohacovali.“

  • „Tak Němci se báli, schovával se dobytek, hlavně koně se schovávali do lesa. Ženy utěkaly a vesměs ta mládež. Jak ženy, tak jejich dcery utěkaly, bály se znásilňování.“

  • „Byla neděle a já jel dolů na kontrolu. V tom domě, který tam už dnes není, bydleli Kruscheovi. Jedna jejich dcera sloužila u Wieserů, kde jsem předtím sloužil já, a ta se jediná zachránila, protože nebyla doma. Jdu a vidím, že v deset hodin mají ještě dole záclonky. Slezu z kola, jdu k baráku. Koukám a tam byly takový pavlače. Měli tam pěkně vyrovnaný dřevo. Každej si na tom nechal záležet. Němci byli pracovití. Jak jsou dnes, tak byli i tehdy. Koukám, vidím kšandy, co se s nimi dřív vozilo seno na trakači, a teď koukám a vidím krev. Tak jsem stáhl bodák na pušce a jdu po té krvi. Už se dělalo první seno a tam byla kupka sena, tak jsem ji nadzvedl bodákem a ležela tam ženská. Jak v noci spali, tak vylezla ven, rozřezaný prsa, podřezaná, vykrvácená. ‚Tak tady je mord.‘ Obejdu barák, tam bečely hladové kozy. Měli tam i krávu a ta strčila hlavu do okýnka a já se lekl. Obešel jsem to ke stodole, která byla otevřená. Přes stodolu jsem šel do chodby. V chodbě ležela její matka. Taky zmasakrovaná a na ní kosa. S kosou nedělali nic, ale asi jak potmě dělali takový věci, tak spadla. Přijdu ke dveřím a u nich vykrvácená dcera. Asi chtěla utéct ven, ale zvenku byla klika zadělaná dřevem. Vlezu dovnitř a tam byl probodanej jedenáctiletej kluk. Ještě sípal. Říkám si, co mám dělat. Telefon žádnej nebyl, tak jsem jel na kole k Dohnálkovi a řekl jsem mu, ať jede na kole do Kopřivné zavolat, že se stala vražda.“

  • „Od rozsvícených oken jsem viděl strom, taky jsem viděl ten náboj rozsvícený, jak se zaprášilo. Ale hned jsem měl odezvu z automatické pistole, to svištělo. Já jsem chytil strach, poprvé v životě, říkal jsem si: Cos to provedl? To je asi konec tvého života, pán Bůh ví, kolik jich je. Jak přindó sem, tak nemáš šanci. Buď uteč někde ven, zachraň se tak, anebo zůstaň na té půdě.“

  • „Šli na odsun. Nikdy jsem s nimi nešel. Nechal jsem přistavit kočí. Každej si měl s sebou vzít padesát kilo. Tak to měli v pytlích a podle počtu osob v rodině odcházeli. Naložily se třeba dvě rodiny a jely do tábora v Šumperku. Já jsem to nechtěl vidět. Mně je to dodnes strašně... Podle mě to bylo špatně udělaný. Měli tam jet lidé, kteří byli nacisté, ale aby se odstěhovalo tři a půl milionu lidí, to se mi dodnes nechce líbit.“

  • „Znásilnili ženu Kellera. Jak je konec asfaltky a stojí tam strom, tak tam byl statek. Sto metrů směrem na Velké Losiny paní Kellerová okopávala řepu. Tam ji přepadli, znásilnili a ona měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlej. Asi se po válce rozešli. Myslím, čekali první dítě a bylo od Rusa.“

  • Full recordings
  • 1

    Hynčice nad Moravou, 11.03.2015

    (audio)
    duration: 03:36:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 14.07.2015

    (audio)
    duration: 02:05:43
  • 3

    Hynčice nad Moravou, 03.06.2016

    (audio)
    duration: 01:45:20
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Zapomenuté Prameny

Ignác Žerníček
Ignác Žerníček
photo: archiv pamětníka

Ignác Žerníček se narodil 3. července 1924 v Hosticích, v kraji obývaném převážně německým obyvatelstvem. V jeho rodné obci a několika okolních ale žili obyvatelé české národnosti. Po mnichovské dohodě patřily Hostice do pohraniční oblasti zabrané nacistickým Německem, a protože německá správa začala zavírat české školy, rozhodl se čtrnáctiletý Ignác Žerníček odejít do služby v osadě Štolnava (německy Stollenhau). V této osadě zažil mnoho hezkých chvil, ale také období krátce po osvobození, kdy prý místní německé obyvatelstvo neustále terorizovali sovětští utečenci a v osadě docházelo k rabování, znásilnění, a dokonce k brutální čtyřnásobné vraždě členů rodiny Kruscheových. Ignác Žerníček byl prý první, kdo jejich těla objevil, a dodnes mu zůstaly v paměti detailní obrazy této hororové scény. Velmi těžce nesl také odsun místního obyvatelstva do Německa, protože tehdy odešlo i mnoho jeho přátel. Nakonec se stal jedním z posledních obyvatel osady, jejíž název se v roce 1949 změnil na Prameny. Odešel v roce 1954 a o jedenáct let později kromě dvou stavení ostatní zdevastované domy zbořili vojáci šumperské posádky. 28. července 2020 Ignác Žerníček zemřel.