Mgr. Jana Zendulková

* 1942

  • „Na studia to nějak moc vliv nemělo. Ale mělo to jasný vliv na naši budoucnost. Protože bylo jasné, že se ta estetika neuplatní, že to nemá šanci. Že to bude pofidérní s literaturou, pofidérní s výtvarným uměním, pofidérní s provozem kulturních statků, že se vrátí cenzura. Bylo jasné, že budoucnost je pryč. Jak to vypadalo zářivě koncem 60. let, rázem bylo jasné, že je po všem.“

  • „Pak jsem ho [tátu] viděla, až když jsme ho jeli navštívit se sestrou a s malým Martínkem v tepláčkách do Leopoldova. A to byl zážitek. Mohla s ním korespondovat jen sestra, dopisy mohla posílat jenom jednou měsíčně. Kdo ví, jestli mu je vůbec dávali. Takže jsme ho směli navštívit. To už tam byl víc než rok. Hrozně složitě jsme se tam dostávali, hodně se přestupovalo. Ta cesta byla hrozně ztížená. Čekárna, to byl takový domeček. Vyvolávali tam, kdo smí na návštěvu. V čekárně sedělo víc lidí, kteří se navzájem trochu báli, navzájem nevěděli, kdo je kdo. Pak nás zavolali. Leopoldov je veliká cihlová josefská pevnost. K té pevnosti byla taková rampa a podél té rampy stály tři šibenice. Hovorna byla zřejmě v síle zdi pevnosti, v kasematech, tak kam přivedli tátu. Byl tam i malý Martínek, seděl na tom pultíku, my na židlích, sklo mezi námi. Přivedli tátu, který vypadal, že mu je sto let. Vyhublý, zubožený, vyhaslé oči úplně. A taky jsme hovořili asi čtvrt hodiny, dvacet minut. Ale to se nedá vůbec o ničem doopravdy mluvit. Jenom jsme mluvili, jak Martínek prospívá, že jsme zdraví. Tobě [otci], jak se vede, ale bylo jasné, že o tom taky více nemůžeme mluvit. Prostě nemůžete s tím člověk prohovořit.“

  • „Na podzim byl s tátou soud. Dostala jsem obsílku, myslím, už nevím, jak jsem se to dozvěděla. Na soud do Spálené ulice jsem samozřejmě šla. Soudní jednání bylo tajné, ale smělo se přijít na rozsudek. Já jsem seděla na chodbě před tou místností, chodba se pak vyprázdnila. Já jsem se klíčovou dírkou dívala do té místnosti. Hodiny jsem tam seděla. Viděla jsem tátu, viděla jsem rukáv na pravé ruce, na kterým byl bílý pásek. Měl na sobě civilní šaty a bílou pásku přes loket. Já jsem trnula, aby mě nikdo neviděl, jak tam koukám klíčovou dírkou. Pak se otevřeli dveře a četli ten rozsudek: ,Povstaňte.´ Rozsudek byl vynesen. Předseda senátu, když mě viděl sedět, to dítě, to patnáctileté dítě, tak tátovi dovolil se mnou promluvit. Já si pamatuji, že jsem si říkala, nesmím brečet, nesmím brečet, protože nemůžu přikládat tátovi ještě tohle břemeno navíc. Mluvili jsme spolu, ale to právě, jak člověk rychle dospěje, tak najednou ví, že v těchto prostředích nemá nemluvit. Tak jsme mluvili o tom, co s nábytkem. Ani jsme neřešili, co si počnu já, protože to bylo neřešitelné. Táta to nemohl vyřešit. A pamatuji, že jsem to vydržela. Asi 10 minut jsme spolu mluvili a pak už tátu odváděli. Přišli pro něj, vedli ho dva. A táta si na něco vzpomněl, takové jeho typické gesto – ťuknul se do čela. A vrátil se zpátky do té soudní síně k zadním lavicím, protože tam měl položenou svačinu. Vzpomněl si, že tam má položenou svačinu, a jinak kdyby ji tam nechal, tak by zůstal hlady. Tak se vracel pro ten kousek jídla, to jsem se rozbrečela, to se mi chce brečet ještě teď.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 15.03.2023

    (audio)
    duration: 03:12:24
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

V srpnu 1968 mi bylo jasné, že se vrátí cenzura a že budoucnost je pryč

Jana Zendulková, 1970
Jana Zendulková, 1970
photo: Archív pamětnice

Jana Zendulková se narodila 29. října 1942 v Praze Stanislavu Zendulkovi a Zdence Zendulkové (roz. Steinerové). Matka pamětnice byla židovského původu. Všichni členové rodiny Steinerů byli od roku 1941 postupně deportováni do koncentračních táborů. Domů se vrátili pouze matka pamětnice a její bratr Oldřich, oba měli nežidovské partnery. Trauma války a deportací se po válce stalo rodinným tabu. O svém židovském původu se dozvěděla až v období dospívání. V roce 1958 byl její otec zatčen a odsouzen komunistickou jurisdikcí na 12 let. Jana Zendulková byla poté vystěhována z bytu a od svých 15 let se o sebe ve velké míře musela starat sama. V roce 1956 nastoupila na Školu pro společné stravovaní. Po maturitě začala pracovat jako servírka v hotelu Moskva (dnes Pupp) v Karlových Varech, kde strávila čtyři roky. Zájem o umění a kulturu ji přivedl k tomu, že v roce 1965 přihlásila na studium estetiky na Karlově univerzitě, kde na konci 60. let absolvovala přednášky Jana Patočky a Václava Černého. V srpnu 1968 se účastnila protiokupačních aktivit v Novém Jičíně. Po promoci v roce 1969 nastoupila na Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, kde pracovala jako administrativní a kulturní pracovnice na různých pozicích až do odchodu do důchodu. V roce 2023 žila Jana Zendulková se svou sestrou Evou Bartošovou v Třeboni.