The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Železný (* 1932  †︎ 2018)

• narodil se 31. listopadu 1932

• otec Antonín Železný se zapojil do protinacistického odboje

• jako syn podnikatele měl problémy s přijetím na vysokou školu

• pracoval pro Patentový úřad a kvůli cestám do zahraničí jej sledovala StB

• StB se jej také neúspěšně pokoušela naverbovat ke spolupráci

• zemřel 8. ledna 2018

Eduard Železný může svůj rodokmen vystopovat až do roku 1280 a najít v něm mimo jiné mnoho lékařů, teologů a dalších vzdělanců. I jeho otec, Antonín Železný (nar. 1903), patřil k elitě národa jakožto významný podnikatel, inovátor a člen protinacistického odboje.

Antonín Železný se v roce 1931 oženil s Bedřiškou Štejnarovou a o rok později, 31. listopadu 1932, se jim narodil syn Eduard. V roce 1933 se přestěhovali z Prahy do Velešína, aby tam převzali továrnu Bedřiščina otce Eduarda Štejnara, a téhož roku se jim narodil druhý syn Antonín.

Na dětství vzpomíná Eduard Železný hlavně prizmatem druhé světové války, byť o otcově roli v odboji se dozvěděl až později: „U táty to [tzn. odboj] bylo velice tajné, takže jsem se o tom dozvěděl až po válce. Tak třeba to, jak opatřoval jídlo pro uprchlé sovětské zajatce, o tom jsem vůbec nevěděl. O tom věděl táta, několik spolehlivých lidí, ale každý jenom kus – a já jsem se to dozvěděl až někdy v červnu 1945, když přijel ruský generál Sokolovskij, přivezl tátovi metál a děkoval za záchranu vojáků.“

Co se tehdy odehrálo? „Celá ta akce vznikla tím, že jsme museli přijmout asi sto německých učedníků do fabriky. A táta jim, aby se tam nepletli, postavil pod fabrikou takový dřevěný barák, kde byli ubytovaní jako Svaz mládeže, tedy Hitlerjugend, pod vedením dvou příslušníků SS. A když měli po okolí cvičení, chytili tam dva Rusy, kteří hledali kontakty a něco k jídlu. Chytili je a umlátili. Esesáci to ohlásili svým vojenským nadřízeným, a protože byli formálně zaměstnaní ve fabrice a brali plat jako vedoucí učedníků, ohlásili to i tátovi. Táta řekl: ‚No dobře, co má být?‘ Ale okamžitě poslal spolehlivé lidi, aby našli ty Rusy, a tím to vzniklo.

Jenže to skončilo jinak… Musely se samozřejmě načerno kupovat potraviny. Tátův osobní šofér a vedoucí závodní jídelny Vačkář jezdili po vesnicích, kde je nakupovali a sváželi do závodní jídelny. Ale protože Němce podporovali ti kolaborantští lidé a všude probíhaly tzv. hospodářské kontroly, tak měl táta obavu, že by je mohli chytit, a proto jim řekl, že když je chytí, musí říct, že to je jen soukromý kšeft, šmelina pro naši rodinu. A pak se to stalo, chytili je. Ovšem ti kolaboranti byli natolik blbí, že jim nedošlo, že to množství by pro naši rodinu stačilo na několik let... Takže je udali a táta byl souzen pro narušování válečného hospodářství.“

Nejdříve byl odsouzen v Českých Budějovicích, ale odvolal se do Prahy a nakonec k nejvyšší instanci do Berlína. Jeho případ dopadl díky Němcům, kteří otce znali, velmi nesamozřejmě: „Byl sice odsouzen, ale s nástupem až po skončení války.“

Utajení otcových odbojových akcí a plánů před nacisty, a dokonce i před vlastní rodinou se dařilo i díky loajalitě jeho zaměstnanců v továrně: „My jsme tam měli ještě jednoho Němce zaměstnaného jako vedoucího skladu. Ten v roce 1936 emigroval k nám a dostal československé občanství. A když přišli v roce 1939 nacisté, povolali ho na gestapo a řekli mu: ‚Jsi emigrant, takže tě buď zavřeme, nebo nám podepíšeš spolupráci.‘ Takže jim to podepsal, ale okamžitě to řekl tátovi. Takže mu gestapo dávalo úkoly a táta to vždy věděl. Zaprvé měl za úkol sledovat, co dělají táta a další vedoucí pracovníci. A tak každý napsal sám na sebe hlášení, Němec to vzal, přeložil do němčiny a předal to dál gestapu. Když se ukázalo, že jsou všichni hodní, tak ho potom pověřili ještě dozorem nad ostatními agenty v okolí. Takže táta přesně vždy věděl, kdo v okolí donáší, protože tenhle člověk na ně dozíral. A ještě mu vždy zavolali, když chtěli dělat v noci přepadovku, aby hlídal, jestli se něco neděje. Takže táta okamžitě všechno zařídil, aby vše bylo v pořádku.“

Eduard Železný také vzpomíná, že díky tomu, že otec věděl, nacisté nemohli na nic přijít, přestože udání byla správná – jenom nebyli dost rychlí. A tak si potom stěžovali, že „to je hrozné, ti vaši čeští udavači“.

Antonín Železný také využíval k odboji kontaktů z první republiky. „Táta byl ještě před válkou předsedou správní rady Jihočeských elektráren, kde měl akciový podíl, a z toho titulu byl předsedou správní rady Československých elektráren se sídlem v Holešovicích. A krátce po začátku okupace tak ze své funkce nechal tady po elektrické síti po celé republice natáhnout tajnou telefonní linku pro vojenský odboj. Koncový přístroj měl sám táta na nočním stolku a ústředna byla v Holešovicích, v budově elektrárenských podniků, takže měl táta spojení. O tom jsem se dozvěděl až v květnu 1945, protože vojenský odboj plánoval revoluci na pondělí 7. května. To měly v poledne houkat sirény po celém protektorátu a mělo to vypuknout.“

K plánování povstání se samozřejmě otec Eduarda Železného okamžitě připojil. Ten má na květnové události vlastní vzpomínky, protože se jako kluk ochomýtal kolem: „Okamžitě jsme začali svážet zakopané zbraně, týden předtím jsme dělali prapory a připravovali se na revoluci. Jenže na Moravě to začalo vypukávat už v pátek a potom v Praze v sobotu. A v dubnu, kdy se počítalo s tou revolucí [7. května], tak tam byla asi jedna nebo dvě divize vlasovců. Táta s generálem Meandrovem dohodl, že jakmile vypukne v Praze revoluce, dopraví jednu divizi do Prahy. Měl to samozřejmě dojednané s odbojáři na železnici v Českých Budějovicích, že okamžitě přistaví zvláštní vlak. A když to vypuklo už v sobotu 5. května, táta okamžitě tajným telefonem volal do Holešovic a poslal kurýra do zasedání Národní rady, že posílá okamžitě ty vlasovce. Jenomže mu to zakázali na nátlak komunistů, hlavně Smrkovského, protože chtěli, aby do  Prahy přišli Rusové. Oni přišli i vlasovci, ale z Benešova, po levém břehu. To ti naši měli jet na Pankrác, kde byla ta nejznámější barikáda,“ vypráví Eduard Železný

„Pátého května také u nás bylo potřeba zbavit se těch učedníků z SS, protože byli silně ozbrojení. Táta tam šel, protože dělal předsedu národního revolučního výboru, ale hlavně jako jejich zaměstnavatel jim chtěl říct, že je propouští a že mají odjet pryč. A protože věděl, že esesáci se nemůžou vzdát civilistovi, vzal s sebou místního četníka v uniformě. Já jsem tam ležel a díval jsem se, se šíleným strachem, jak táta šel, a z oken čouhaly hlavně samopalů. Dohodl s nimi, že když složí zbraně, nechá je odvézt do Kaplice, to bylo ještě v Říši. “

Po skončení války se celá rodina přestěhovala do Českých Budějovic. Eduard Železný byl tehdy zapáleným skautem, a dokonce pomáhal založit několikero oddílů v okolí. Skrze otcovy kontakty na vojenský odboj se jim podařilo získat vybavení na táboření po tzv. Africké armádě: tropické helmy, stany a pouštní boty. Jeho otec měl v té době mnoho kontaktů na nejvýše postavené komunisty – znal se dobře se Štrougalem, Zápotockým, Slánským, Reimanem atd. – a snažil se prosazovat industrializaci Československa a budování infrastruktury. V pasáži ve Vodičkově ulici měli konspirační byt, kde se scházeli se Zápotockým. Spolupráci nicméně narušilo pnutí uvnitř komunistické strany.

Eduard Železný mezitím studoval. Za války chodil na gymnázium v Českých Budějovicích, a o prázdninách v septimě dokonce na brigádě získal údernické vyznamenání, ale když chtěl potom přestoupit na ČVUT do Prahy, měl – jakožto syn továrníka – velké problémy. Vzal tedy nejprve práci ve Waltrovce, ve které měl jeho otec kontakty. Dokázal všechny přesvědčit, že mu stačí doporučení, která má, aby nemusel vstoupit do komunistické strany, což po něm samozřejmě požadovali.  Přijetím na vysokou školu ale jeho problémy spojené původem neskončily.

„Celou dobu studia jsem musel pracovat, protože táta měl malý plat, veškerý majetek včetně spořicí knížky a pojistky nám sebrali. Táta mi zařídil překlad odborné publikace z ruštiny. To se jim líbilo, dostal jsem dokonce cenu za nejlepší překlad, a tak jsem překládal ještě asi další čtyři knížky. A proto mi ještě dali redigování českých rukopisů. Jenže v roce 1957 jsem takhle redigoval publikaci ke 250. výročí české techniky. A tak jsem s těmi autory mluvil a dozvěděl jsem se, že v době, kdy jsme měli mít promoci, bude ve Španělském sále zasedání k výročí techniky. Tak jsem si říkal, že bychom to mohli spojit. Tak jsem svolal ročník a tam jsem jim řekl, jestli mají zájem. Oni samozřejmě měli a zvolili mě mluvčím ročníku. […] Všechno jsme probrali, a když to bylo, tak jsem to ohlásil a zase svolal ročník a všichni byli spokojení, jen jeden úplný blbec, co dělal předsedu Svazu mládeže, se urazil, že nebyl jmenován mluvčím ročníku, a viděl, že když mě odstraní, může to vzít na sebe. A spolu s kádrovačkou to ušili, že ‚vyvyšuju studenty nad dělnickou třídu‘ a že budu vyloučen – během psaní diplomky – ze všech vysokých škol v republice. To vypadalo špatně.“

Potom se trest změnil na umístěnku do pohraničí, ale díky chybě ministerstva zemědělství byl pamětník zařazen jako veterinář a nakonec se dostal na Patentový úřad, který o něho sám stál jako o examinátora a kde dostal nadstandardně vysoký plat. Pod vedením Alexeje Čepičky, dalšího otcova známého, bývalého ministra obrany, zůstal čtyři roky. Potom ale právě kvůli Čepičkovým problémům a změnám v prověrkách přišel o práci. Protože o něj Patentový úřad i nadále stál, pracoval tam jako brigádník a zůstal tam, byť s menším platem, až do roku 1963. Poté musel odejít a měl velké problémy s hledáním práce, protože mu všude nabízeli vedoucí pozice, které však nesměl přijmout, stejně jako místo ve výzkumu. Pravděpodobně byl v podezření, že by jako „kapitalistický synek“ mohl vynášet know-how za hranice. Nakonec našel místo v podniku Motex, a protože nesměl dělat vedoucího, dostal také asistenta, který mu na papíře onoho nutného vedoucího dělal.

Poté pracoval na patentových vyhláškách pro Akademii věd. Díky tomu mohl jezdit do zahraničí, hlavně do Německa. Jeho časté cesty ale samozřejmě neunikly pozornosti státních orgánů:

„Kdo jezdil takhle sám ven a vlastním autem, tak byl buď fízl, nebo podezřelý. A fízlům došlo, že nejsem mezi nimi, a tak jsem byl podezřelý. Jsem v seznamech jako sledovaná osoba od jara 1977 – a v létě jsem jednou přišel do práce, tam na mě v kanceláři čekal fízl a dal mi předvolání do Bartolomějské, do té kachlíkárny, na městskou správu StB. Tak jsem tam šel a zjistil jsem, že oni si dali práci. Sledovali mě dlouho a zjišťovali všechny služební cesty. Ale já jsem měl všechno v pořádku. Nic nemohli najít.“

Stále něco hledali – zda se správně vyúčtovává český a zahraniční benzin, proč nenakupuje v Tuzexu, proč má polského fiata nebo co dělá teta ve Vídni. Všechno bylo v pořádku. „Nic nenašli, ale stejně mi řekli: ‚Vy se už v životě do zahraničí nepodíváte.‘“

Protože pamětníka údajně na popud StB poté vyhodili z práce, začal pracovat pro advokátní kancelář – a opět se mu podařilo cestovat za hranice. Do Nigérie, do Libye. Tam byl dokonce půl roku. A po deseti letech si toho StB všimla podruhé. Jeho role se však změnila:

„Opět jsem dostal předvolání. Říkal jsem si, že zase něco proti mně mají a že zase nikam nepojedu. Ale bavil se se mnou jen jeden, ne dva, a asi po hodině se ukázalo, že po mně chtějí, abych jim dělal špiona venku. Tak jsem to stále jako nechápal a pak už bylo poledne, měl jsem hlad a chtěl jsem jít na oběd. Tak jsem řekl: ‚Podívejte se, teď jsem si vzpomněl, když jsem minule přistával ve Frankfurtu, tak vedle letištní budovy stály americké stíhačky.‘ Ten blbec se rozzářil. On to nevěděl, že jsou tam od roku 1945. ‚A co to je za letadla?‘ A já jsem dělal blbého, používal jsem terminologii z dvacátých let a říkal jsem: ‚Jsou to jednoplošníky.‘“

K dalším nabídkám špionáže ale ze strany StB už nedošlo a zákaz výjezdu poté také nepřišel. V práci pamětník zůstal až do revoluce – a po ní se díky kontaktům ze zahraničí začal věnovat česko-německému trhu. Eduard Železný až do své smrti 8. ledna 2018 stále vynalézal a něco podnikal. Organizoval výrobu a vývoz přístrojů na pasivní cvičení, sám zkonstruoval zařízení pro pasivní pohyb nohou, které fungovalo jako prevence hluboké žilní trombózy. Jeho největším vynálezem nicméně zůstává zcela nově koncipovaný pětidobý motor, na jehož vývoji se nyní pracuje v Jihostroji Velešín – bývalé továrně jeho otce.