Eduard Železný

* 1932  †︎ 2018

  • „A potom v roce 1987, po deseti letech, opět jsem dostal předvolání. Říkal jsem si, že zase něco proti mně mají, že zase nikam nepojedu. Ale bavil se se mnou jen jeden, ne dva, a asi po hodině se ukázalo, že po mně chtějí, abych jim dělal špiona venku. Tak jsem to stále jako nechápal, a pak už bylo poledne, měl jsem hlad, chtěl jsem na oběd. Tak jsem řekl: ‚Podívejte se, teď jsem si vzpomněl, když jsem minule přistával ve Frankfurtu, tak vedle letištní budovy stály americký stíhačky.‘ Ten se rozzářil. On to, blbec, nevěděl, že jsou tam od roku 1945. ‚A co to je za letadla?‘ A já dělal takového blbého a používal jsem terminologii ze dvacátých let a říkal jsem: ‚Jsou to jednoplošníky.‘ A víc jsem nevěděl a on viděl, že ze mě víc nedostane, a říkal: ‚Heleďte, příště až se budete vracet, tak se pořádně podívejte, to by nás zajímalo – a potom nám to přijďte říct.‘ Tak mě pustili, já šel, stavil jsem se na obědě a šel jsem pěšky – protože jsem dělal na Smíchově – a než jsem došel, přemýšlel jsem, jak se z toho vyvléct. Podepsat to nechci, ale zase když to nepodepíšu... A když jsem tam přišel, za chvíli zazvonil telefon a hlas říkal: ‚Prosím vás, nemluvte, nic neříkejte. Vy jste byl u nás asi před půldruhou hodinou – víte, o koho jde?‘ Tak říkám: ‚Vím.‘ – ‚Heleďte, já se vás budu ptát – já jsem zapomněl, na kterém letišti jste to viděl. Ale nemluvte, nemluvte! Já budu jmenovat ta města a vy budete říkat ano, nebo ne. Byl to Düsseldorf?‘ A já jsem říkal: ‚Ne.‘ – ‚Byl to Frankfurt?‘ A já jsem říkal: ‚Jo, Frankfurt!‘ A on: ‚Nemluv, nejmenovat!‘ A já: ‚Frankfurt!‘ A on to prásknul a řekl si, že s takovým blbcem se nedá dělat špionáž, a měl jsem od nich pokoj...“

  • „Celá ta akce vznikla tím, že jsme museli přijmout asi sto německých učedníků do zaměstnání, do fabriky. A táta jim vykázal, aby se tam nepletli, postavil pod fabrikou takový – dnes bychom řekli tesco-barák – dřevěný barák a tam byli ubytovaní jako Svaz mládeže, tedy Hitlerjugend, pod vedením dvou příslušníků SS. A když měli po okolí cvičení, chytli tam dva Rusy, kteří hledali něco k jídlu nebo kontakty. Chytili je a umlátili. Esesáci to ohlásili svým vojenským nadřízeným, a protože byli formálně zaměstnaní ve fabrice a brali plat jako vedoucí učedníků, tak to ohlásili svému šéfovi a tátovi. Táta řekl: ‚No dobře, co má být?‘ Ale okamžitě poslal spolehlivé lidi a našli ty Rusy, a tím to vzniklo. Jenže to skončilo právě tím… Musely se samozřejmě načerno kupovat potraviny. Tátův osobní šofér s tátovým osobním autem a vedoucí závodní jídelny Vačkář jezdili po vesnicích, kde je nakupovali a sváželi do jídelny. Ale protože se všude po kraji potulovali ti kolaborantští lidé a ty tzv. hospodářské kontroly, tak měl táta obavu, že by je mohli chytit, a proto jim řekl, že když je chytí, nesmí říct, že to dělají pro ty Rusy, to by je všechny oběsili. A musí říct, že to je jen soukromý kšeft, šmelina pro naši rodinu. A pak se to stalo, chytli je. Ovšem ti kolaboranti byli natolik blbí, že jim nedošlo, že to množství by pro naši rodinu stačilo na kolik let... Takže je udali, a tihleti prohlásili, že dostali příkaz od šéfa, a tak to dělali, ale že jim do toho nic není, a tak z toho vyšli. Ale táta byl souzen. Pro narušování válečného hospodářství.“

  • Full recordings
  • 1

    Vestec u Prahy, 24.01.2018

    (audio)
    duration: 02:18:58
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Kdo jezdil sám ven, tak byl buď fízl, nebo podezřelý

Mladý Eduard Železný
Mladý Eduard Železný
photo: Rodinný archiv

Eduard Železný se narodil 31. listopadu 1932 ve Velešíně. Jeho otec Antonín Železný byl továrník a inovátor. Během druhé světové války se zapojoval do protinacistického odboje – podporoval například uprchlé sovětské zajatce. Byl za to odsouzen – nicméně protože byl pro nacisty nepostradatelný jako manažer továrny, odložili výkon trestu na konec války. Při květnovém povstání se snažil do Prahy dostat oddíl vlasovců. Po skončení války se celá rodina přestěhovala do Českých Budějovic, kde Eduard Železný vystudoval gymnázium a spoluzaložil skautský oddíl. Po skončení střední školy se přihlásil do Prahy na ČVUT – nicméně jako syn z rodiny bývalého továrníka měl malou naději. Vzal proto práci ve Waltrovce, odkud se mu poté podařilo na školu dostat, aniž by musel vstoupit do komunistické strany. Ke konci studií se kvůli epizodě s promocí dostal do problémů a měl být přeřazen do pohraničí – nakonec šel ale pracovat do Patentového úřadu pod Alexeje Čepičku, přítele jeho otce. Protože pracovně jezdil často do zahraničí, zajímala se o něj Stártní bezpečnost (StB) a podezřívala jej ze špionáže. Proto nějakou dobu nemohl cestovat. Když se mu v osmdesátých letech podařilo opět vycestovat, StB o něj znovu projevila zájem znovu. Eduard Železný po revoluci využil svých kontaktů v zahraničí, převážně v Německu, a podnikal. Do konce života stále vynalézal. Jeho největším dílem je pravděpodobně pětidobý motor, na jehož vývoji se v současnosti pracuje v Jihostroji Velešín. Eduard Železný zemřel 8. ledna 2018.