"Během těch třinácti let, co byl táta ve vězení, bylo několik amnestií...“ – „Žádná se otce netýkala, protože udělal jednu zásadní věc. On vzdoroval. Zhruba o polovině trestu ho posadili do auta. Měl mundúr, vzadu vápnem bílý pruh jako útěkář a vezli ho z Jáchymova do Mýta. Objeli s ním statek, říkali mu, že tam třeba uvidí děti, že se s dětmi setká u soudu. Taťka přišel, to byla chodba mezi věznicí a soudem v Pardubicích. Jenomže můj brácha dělal v Tesle [v Pardubicích], viděli jsme, že je to tmavá chodba a nad těmi židlemi byla kytka. Byl tam odposlech. Tak jsme na sebe s bráchou mrkli a otec to věděl asi taky, takže nám skoro nic neřekl. Jen si odplivoval, takhle, nasucho, to měl takový zlozvyk. Za půl hodiny nám řekli, že můžeme jet domů. Jeli jsme domů a pak přišel papír, že stále dává najevo [nesouhlas] – nepodepsal spolupráci, v tom byl celý vtip."
"Já jsem věděl, že to nebude stát za nic a chtěl jsem emigrovat. Na to měl vliv ještě ten první tábor, když jsem viděl, jak je to jednoduchý. Jenomže mezitím se vše otočilo. Byla tam minová pole, ostnaté dráty a já nevím co...A tatínek v kriminále to vycítil, protože tam byl s mnoha vedoucími skauty vězněn, a tak když někdo šel z kriminálu, tak říkal: ,,Hale taťka ti vzkazuje, ty nesmíš za žádnou cenu emigrovat, ty nesmíš utéct, protože máš povinnost vůči mladšímu bratru,‘‘ ten starší bratr byl pak v Lanškrouně v Tesle, takže nebyl v Mýtě, ,,ty máš povinnost se starat o udržení rodiny pohromadě."
"Takže maminka, abych to zkrátil, nervově se zhroutila a v únoru 1952 skonala. Tady bych chtěl říct, když byl její pohřeb, tak protože lidé viděli, jaký to bylo svinstvo, tak se sešlo velký množství lidu z Vysokého Mýta. To mám doma fotografie, kdy čelo průvodu, znáte trochu Mýto, bylo u hřbitova, u hřbitovní brány a ještě se lidé řadili u kostela."
"Když maminka zemřela, tak otec, když vyfáral, tak si ho velitel pozval na plac. Ona zemřela v únoru, to bylo třeba 15 stupňů pod nulou. Musel udělat 100 dřepů, a to furt nevěděl proč. Když 100 dřepů udělal, tak mu říká:
,Máš starou?‘
,Jsem ženatej.‘
,Tak ti chcípla.'"
Jiří Zedníček se narodil 24. června 1939 ve Vysokém Mýtě. Pocházel z významné statkářské rodiny, která byla po únorovém převratu pronásledována. Po válce se stal skautem. V roce 1950 otce Jiřího zatkli na poli a následně ho odsoudili ke třináctiletému trestu odnětí svobody. Po uvěznění otce následovala konfiskace rodinného majetku a o dva roky později zemřela maminka pamětníka na následky komunistické šikany. Tři bratři Zedníčkovi se tak de facto stali sirotky, o které se starala nemocná babička. Jako synovi kulaka komunisté Jiřímu odepřeli právo na vzdělání – skvělým studijním výsledkům navzdory. Pamětník se ale nevzdal a během politického uvolnění dostudoval střední a později také Vysokou školu zemědělskou v Brně. Alespoň částečně zůstal v jemu blízkém oboru. V době normalizace pracoval například v Ústavu pro vědeckou soustavu hospodaření, oženil se a založil rodinu. Po roce 1989 se soudil o navrácení rodinného majetku, ne zcela úspěšně. Energii vložil do obnoveného vysokomýtského skautingu. V době natáčení (2025) žil pamětník v Zedníčkově ulici ve Vysokém Mýtě, pečoval o rodinný archiv a jeho potomci pokračují v sedlácké rodové tradici.
Pohřeb maminky Emilie v únoru 1951 v kostele svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě. V centru fotografie synové, nejblíže fotografovi stojí pamětník Jiří Zedníček
Pohřeb maminky Emilie v únoru 1951 v kostele svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě. V centru fotografie synové, nejblíže fotografovi stojí pamětník Jiří Zedníček
Pohřební průvod vedoucí od kostela svatého Vavřince, kolem evangelického kostela směrem na hřbitov. Z fotografie je patrná délka průvodu. Když rakev prošla branou hřbitova, poslední lidé se řadili ještě u kostela. Průvod tedy měl kolem jednoho kilometru. Profesor zdejšího gymnázia Karel Fink si poznamenal: "Její pohřeb byl velkolepou manifestací úcty a lásky, kterou měla zesnulá v nejširších vrstvách vysokomýtského obyvatelstva."
Pohřební průvod vedoucí od kostela svatého Vavřince, kolem evangelického kostela směrem na hřbitov. Z fotografie je patrná délka průvodu. Když rakev prošla branou hřbitova, poslední lidé se řadili ještě u kostela. Průvod tedy měl kolem jednoho kilometru. Profesor zdejšího gymnázia Karel Fink si poznamenal: "Její pohřeb byl velkolepou manifestací úcty a lásky, kterou měla zesnulá v nejširších vrstvách vysokomýtského obyvatelstva."
Čelo pohřebního průvodu směřující na hřbitov. V pozadí rakev tažená dvojspřežím. Manžel Emilie Zedníčkové, toho času v komunistickém kriminále, nebyl v únoru 1949 na pohřeb propuštěn
Čelo pohřebního průvodu směřující na hřbitov. V pozadí rakev tažená dvojspřežím. Manžel Emilie Zedníčkové, toho času v komunistickém kriminále, nebyl v únoru 1949 na pohřeb propuštěn
Ukládání do rodinné hrobky ve Vysokém Mýtě. Řádové sestry, které s Emilií Zedníčkovou strávily u lůžka poslední chvíle, zapsaly bezprostředně po její smrti báseň:
"Ženu statečnou, kdo nalezne?
Daleko nad skvosty cenu má!
Ruku svou otvírá nuznému,
dlaně své vztahuje k chuďasu...
Vliv a čest její roucho jest,
s úsměvem v budoucno patří!"
Ukládání do rodinné hrobky ve Vysokém Mýtě. Řádové sestry, které s Emilií Zedníčkovou strávily u lůžka poslední chvíle, zapsaly bezprostředně po její smrti báseň:
"Ženu statečnou, kdo nalezne?
Daleko nad skvosty cenu má!
Ruku svou otvírá nuznému,
dlaně své vztahuje k chuďasu...
Vliv a čest její roucho jest,
s úsměvem v budoucno patří!"
