Josef Žanta

* 1932

  • „Samozřejmě že jsme... kluci si vyprávěli, že tady jsou nějací partyzáni. A ten, kdo chtěl být velitelem nebo vedoucím klukovské party, tak ten musel vidět partyzána. To vím, že jeden kluk byl strašně oblíben, protože viděl partyzána někde. Tak to jsme jako věděli a záviděli jsme. Byli jsme dost rádi, že máme taky nějakou brannou moc. Ti partyzáni, že ti nakonec Němce porazí a že zvítězíme.“

  • „Já jsem tam cvičil jako dorostenec. To si pamatuju, to bylo takové radostné ovzduší. Jako by ten Únor padl. Jako by to bylo jako dřív. Vím, že v průvodu Hanáci křičeli: ,Nebojte se, Pražáci, ještě jsou tu Hanáci!‘ Tak volali. A bylo strašné nadšení. Lidé se uvolnili, rozvázali, mluvili svobodně. Jako by nebyl Únor. Ale pak jsem se dozvěděl, teď, že už v tu dobu proběhlo zatýkání.“

  • „Když Heydrich po tom provedeném atentátu zemřel v nemocnici po operaci, to byl nějaký postoperační syndrom nebo něco takového, tak byl všude obraz Heydricha v černém. A taky jsme to měli na lavicích. A tak jsme mu namalovali fousy. Čili kdyby na to gestapo přišlo, tak skončíme velmi špatně. Ale to kluci tak si dělali srandy. Jsme si udělali z něho karikaturu, no. Fousy jsme mu přimalovali, tady obočí jsme mu načernili. Tak jsme si z něho udělali... Ale měli jsme kliku, prostě, štěstí, že se na to nějak nedošlo.“

  • „Vzpomínku mám, až jak bylo to výročí, myslím, kdy se upálil Jan Palach. Tak tam bylo pokojné shromáždění před sochou sv. Václava. A teď na nás zaútočily obrněné jednotky esenbáků. A ten dav začal utíkat. A já jsem taky samozřejmě utíkal. Kolem jezdily auta s hasičskými stříkačkami a stříkaly po nás. Ale stačil jsem se ohlédnout a zjistil jsem, že všichni utekli, vyjma čtyř holek, které se postavily těm ozbrojeným esenbákům na odpor. Pak jsem je tam viděl, ležely tam na zemi a kopaly, jak se bránily, a tehdá měly ty holky kotníčkové podpatky. Takže to bylo dost ostré, jo. Ale pak jsem to dál... pak jsem to dál už nezjistil a utíkal jsem. Ukryl jsem se do jedné z bočních ulic, a jak jsem tam utíkal, tak jsem si všimnul, že tam utíká nějak podél chodníku nějaká holka. Podobně jako ostatní. A ji honil nějaký esenbák a měl v ruce pendrek. A když ji chtěl nějak... se chystal, že ji uhodí, tak uklouzl a natáhl se jak široký, tak dlouhý, za všeobecného veselí a smíchu. Holka utekla.“

  • „Ty politické tlaky byly cítit. Hlavně, že jsme museli chodit na ty přednášky politické. A jinak jsem měl strach, pak jsme měli... jako důležitý byl předmět ne ani tak, co znám z chemie, ale co znám z občanské nauky a z politiky. Tak to tam měl nějaký horlivý marxista, nám přednášel, to byl takový obor marxismus nebo nevím, jak se to jmenovalo. Tak to bylo, to se mi zdálo, že to byla rozhodující zkouška. A kdybyste ji neudělal, tak nemůžete studovat, i kdybyste měl vědomosti jako Gay-Lussac...“

  • „Po Únoru, to se říkalo, tak do těch padesátých let, do těch procesů, že to jednou praskne. Tak se to říkalo. A že zvítězí takzvaná reakce. To byli národní socialisté, lidovci, lidová strana, a část pravicově orientovaných příslušníků sociální demokracie. Ale když začaly v padesátém prvním procesy, které jako, otec je sledoval jako právník, tak to už bylo jasné, že ten režim tak brzo asi nepadne.“

  • Full recordings
  • 1

    Prlov, 02.07.2019

    (audio)
    duration: 02:00:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Prlov, 04.07.2019

    (audio)
    duration: 01:30:48
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Buďte rádi, že máme svobodu

Josef Žanta, 2019
Josef Žanta, 2019
photo: Post Bellum

Josef Žanta se narodil 18. března 1932 v Rožnově pod Radhoštěm do rodiny prvorepublikového právníka Josefa Žanty. Vyrůstal ve funkcionalistické vile, kterou postavili známí architekti, sourozenci Šlapetové. Otec Josef Žanta se za druhé světové války podílel na protinacistickém odboji, dělal partyzánskou spojku a předával informace ze vsetínské Zbrojovky o tamní produkci zbraní. Maminka Josefa Žanty, byť původem Rakušanka, byla nadšenou sokolkou a vlastenkou. Josef Žanta sám ještě v dětském věku přihlížel popravě partyzánů. Jeho rodina měla dlouholeté problémy s komunistickým režimem, ať už šlo o uzavření otcovy advokátní kanceláře, či o nesnáze s pamětníkovým přijetím na vysokou školu. Během základní vojenské služby se zúčastnil bojového poplachu, kdy spolu s dalšími vojáky zatýkali diverzanta. Josef Žanta se během srpnové okupace roku 1968 zapojil do protestů a stávky v Tesle Rožnov. V roce 1987 podepsal Chartu 77, zúčastnil se katolického tichého protestu, který organizoval aktivista Augustin Navrátil, a také protirežimních demonstrací v Praze v lednu roku 1989, pro které se vžil název Palachův týden. Několikrát čelil výslechu Státní bezpečnosti. Do protirežimních aktivit před rokem 1989 se zapojil i pamětníkův syn Aleš.