Stanislav Žalud

* 1932  

  • „To prohlášení zákona o protiprávnosti komunistickýho režimu totiž nestačilo. Bylo to vůbec [překvapivé], že se to povedlo, protože hlasovací stav a potenciál byly úplně jiné, než aby se to prosadilo. Ale mělo se udělat něco daleko většího, měl být nějaký Norimberský proces. Nemuseli být ani zavření, ani popravení. Ale mělo být daleko hlasitěji a historicky víc zdůrazněno, o co šlo, a mělo se to nějak zákonně povýšit. To, co se podařilo protlačit, bylo málo a je to málo. To vidíme ještě dneska. A to uvidíme...“

  • „Mí známí, kteří třeba byli v armádě, mi říkali: 'Dávej bacha!' Jeden kámoš, který byl u letců, mi vykládal, že když je nějaké ostré cvičení, tak když se stane smrťák, tak je to zlé, je to zvláštní případ, hlásí se to. Ale mají procenta, že za určitých okolností v těch situacích se to stává, že s tím počítají. A já jsme s tím taky počítal, takže jak jsem mohl, tak jsem se takovým věcem vyhnul. X-krát byli kluci mrtví. Za jízdy to bylo nešikovností řidiče, ale to se dá všechno... Oni to umí dodneška. Zmizí Němcov před očima na mostě a nikdo nic neví. To známe. Jsou furt stejní... “

  • „Zjistili co a jak a napsali na náš ústav. Ředitel přijel a oni mu řekli, že mě musí propustit atd. Řekl jim, že to nejde, že mám rozdělaný věci, a odjel. Jenomže to vydrželo zas asi jen několik měsíců a zase ho zavolali a byl u toho i právník Hora. A pak přišel za mnou a byl úplně vyřízenej. To hlavní, co mu vadilo, bylo, že nějakej okresní tajemníček jemu jako šéfovi jednoho z oddělení ÚV nařizoval, co má udělat. A když mu vysvětloval, že nemá důvod mě vyhazovat, že mám odbornost a všechno, tak mu řekli do očí, že jestli mě nepropustí, tak v Novým Jičíně je taková situace, že tam je každou chvilku někdo přejetej nebo utopenej. Tak ať si vybere. Přišel a řekl: ‚Ty musíš okamžitě pryč, to nejsou lidi, ale zločinci. Musíš z tohohle města!‘ Tak jsem odtamtud vypad. No ale tím to neskončilo, stěhování... To je jiná záležitost.“

  • „Ten pocit jsem pak zažil v Přerově obecně po roce 1989, že mě potkávali lidi, kteří byli vždycky spřažení s režimem a dívali se na mě škaredě, i když jsem se na ně měl škaredě dívat já. Pak jsem to pochopil, protože se mi to pak stalo jednou v Novém Jičíně. Nikdy jsem nikomu z nich nic nevyčet, ale když mě potkali, tak byli naštvaní, [jakoby říkali]: ‚Nikdy ti nezapomeneme, jak jsme ti ublížili.‘ A to se nedá vysvětlit. “

  • Full recordings
  • 5

    Olomouc, 10.06.2019

    (audio)
    duration: 01:31:17
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 6

    Olomouc, 05.06.2019

    (audio)
    duration: 01:59:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy ti nezapomeneme, jak jsme ti ublížili

Stanislav Žalud se narodil 22. února 1932 v Přerově do rodiny Stanislava, učitele hudby a ředitele kůru, a Anny, rozené Janouškové. V bytě na Smetanově ulici vyrůstal se dvěma sestrami - Jarmilou a Evou. Pod vlivem otce se naučil hrát na řadu hudebních nástrojů, ale nakonec zůstal u kytary. Už jako šestiletý vstoupil do přerovského oddílu Junáka. Záhy však přišel zákaz, a tak si na první tábor musel počkat až do roku 1945. Před studiem na střední průmyslové škole se vyučil zedníkem. Po maturitě roku 1952 se dostal na Vysoké učení technické v Brně a na stavební fakultě vystudoval architekturu. Roku 1952 se oženil s Věrou Hůlovou. Po absolutoriu nastoupil na umístěnku jako učitel odborných předmětů na Střední průmyslové škole stavební v Lipníku nad Bečvou, pracoval jako vedoucí projekce u Okresního stavebního podniku Přerov, učil na večerní průmyslovce v Přerově a do roku 1965 byl vedoucím odboru územního plánování na Okresním národním výboru ve Vyškově. Během zaměstnání vystudoval ekonomii na Vysoké škole ekonomické (VŠE). V letech 1968-1971 působil nejprve jako vedoucí investičního oddělení v podniku Pal a později i jako hlavní architekt okresu v Novém Jičíně. Později působil jako památkový architekt v městském muzeu a v dalších zaměstnáních, ze kterých byl posléze vždy vyhozen. V Novém Jičíně roku 1968 založil Klub angažovaných nestraníků (KAN) a také se podílel na druhé obnově tamějšího skautingu. Od roku 1970 se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a byl na něj zaveden pozorovací svazek (kategorie NO3 - nepřátelská osoba). Kvůli útokům a výhrůžkám likvidací z Nového Jičína s rodinou odešel. Příslušný pozorovací svazek byl v prosinci roku 1989 skartován. Po návratu do rodného Přerova vystřídal řadu zaměstnání. Projektoval rodinné i hospodářské domky, užitkové a chovatelské stavby. Založil projekční atelier pro stavby pro koně v rámci Státního plemenářského podniku. Velkou část období normalizace byl pro své občanské postoje profesně omezován. Vyloučili ho například ze Svazu architektů a v rámci akce Asanace proběhl pokus o jeho vylákání do zahraničí. I přesto se společensky angažoval a pořádal například v klubu Chemických závodů i jinde přednášky vztahující se k profesi architekta. Ostrovem svobody se pro něj a široký okruh přátel stala historická stavba větrného mlýna, kterou se mu podařilo získat a zrekonstruovat. V době sametové revoluce stál u zrodu přerovského Občanského fóra (OF). Stal se jeho mluvčím a byl kooptován za OF do Rady ONV. Roku 1990 byl za OF zvolen do Sněmovny lidu a později při rozdělení OF spoluzakládal Občanskou demokratickou stranu (ODS). Ve funkci pokračoval i po druhých volbách roku 1992 a ve funkci člena předsednictva Federálního shromáždění setrval do rozpadu republiky. V politice pak zůstal ještě několik let jako náměstek nebo poradce ministra. Po tzv. Sarajevském atentátu na sklonku roku 1997 se stal jedním z prvních členů Unie svobody. V současnosti (2019) není členem žádné politické strany. Ve Svazu skautů a skautek České republiky zastával dlouhá léta funkci náčelníka oldskautů. Z Junáka odešel po konfliktu na kmenovém sněmu v Moravské Třebové roku 1998, který vyústil v obnovu a vytvoření Svazu skautů a skautek ČR.