The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Záleský (* 1927  †︎ 2021)

• narodil se 21. června 1927 v Mutěnicích

• vyučil se obchodním příručím, v roce 1947 odešel do Prahy

• v roce 1949 nastoupil na vojnu do Prešova, převelen do Dolu Dukla na Ostravsku

• v říjnu 1953 se oženil s Julií Trávníkovou

• šířil protikomunistické básně

• v září 1958 byl zatčen a odvezen do vězení v Uherském Hradišti

• jako odsouzený byl v lednu 1959 převezen do tábora Bytíz

• po amnestii v roce 1960 propuštěn

• po roce 1989 se zapojil do práce Konfederace politických vězňů

• zemřel 11. března roku 2021

Petr Záleský se narodil 21. června 1927 v Mutěnicích rodičům Františku a Marii Záleským. „Tatínek byl praktikující věřící katolík, odebírali jsme časopis Na hlubinu.“ Dědeček bojoval v první světové válce v legiích. Petr Záleský chodil od pěti let cvičit do Orla.

Mobilizace a válka

„Když byla mobilizace, taťka byl obecní policajt.“ Díky vynikající znalosti Morseovy abecedy pomáhal zjišťovat, kde v okolí je dobrý signál. „Ti, co zůstali doma, pomáhali těm, kterým musel někdo odejít na vojnu.“ V roce 1938 byla v Mutěnicích zahájena stavba Katolického domu, na které se pamětník také podílel.

Rodina Záleských bydlela v domě uprostřed obce a během okupace u nich často přespávali němečtí vojáci. „Oni byli slušní. Když bylo k 14. dubnu, přišel jeden, co uměl česky, a řekl, že tady nesmíme spát. Protože musí udělat něco, co dům rozbije. Měli jsme tady železobetonový most, který oni vyhodili. Spali jsme ve sklepě pod búdama, a když jsme došli dom, tak to bylo zbořené. Němci říkali: ‚Všecko si skovajte, nic tady nenechávajte. Rusi, jak dojdů, šecko budú kract.‘“ Dům se podařilo zpevnit, tatínek udělal na dvoře jámu a do ní schoval zásoby. „Kola nám sebrali. Rusové čtyři roky nesměli jít dom, takže aj po babách chodili. Co měli doma hezké baby, tak je schovávali. Děvčata moseli zavřít, zamykat.“

Studium, práce a odchod do Prahy

Po absolvování obecné školy v Mutěnicích nastoupil Petr Záleský do Dubňan, kde se v letech 1941–1944 učil obchodním příručím. Po válce šel na praxi do Hodonína do slovácké svépomoci. Přes přátele se dozvěděl o možnosti odcestovat na zkušenou do Prahy. Tam odjel v roce 1947 a pracoval v obchodě u Václava Petříka.

Protože už v Mutěnicích odebíral časopis křesťanské mládeže Dorost, seznámil se v Praze s lidmi ze Sdružení katolické mládeže. „Já jsem v té Praze získal tolik možností vzdělání ve víře, že jsem žasl. Na starost nás měl jezuita, P. Mikulášek.“ Ten pro mladé organizoval přednášky v kapli sv. Václava ve svatovítské katedrále o sociálních otázkách a dalších aktuálních záležitostech. Mezi přednášejícími byl například i profesor Josef Beran, pozdější kardinál. „Tam jsme chodili každých čtrnáct dní. On nás tak vzdělával, bylo to upřímné. Chtěli po nás, abychom tak aj žili.“

Návrat do Mutěnic

V roce 1948 dostali pamětníkovi rodiče povolení postavit si nový dům na místě toho, který byl zbořen na konci války. Bylo však potřeba dům rychle postavit, a tak se Petr Záleský vrátil z Prahy domů. „Z krajského výboru došli a řekli, že musíme postavit velký dům. Měli jsme to platit šestačtyřicet let. Ptali jsme se, proč tak velký dům. Prý je to na frekventovaném místě, kde bude obchod. Ročně jsme měli splatit určité anuity, a když to nešlo, museli jsme žádat o odklad splátky.“ Dům s obchodem pak komunisté znárodnili. Po revoluci ho rodina dostala zpět a pamětník v něm bydlí s manželkou a synem.

Odpor vůči komunistům

V roce 1948 při volbách odevzdávali Záleští bílé lístky na protest proti komunistům. „S bratrem jsme strhávali komunistům plakáty a psali všelijaké básničky. Taťka jel odevzdávat obilí, byl tam mlýn. Taťka plakal a říkal, aby nechali něco na setí. A bratr tam taky byl, on je ohnivý, a říká: ‚Ať sa nažerú, nechajte jim to!‘ Prý, co je to za kluka, my se na něho podíváme. A tímto po nás začali jet.“

V roce 1949 narukoval pamětník na vojnu do Prešova. „Vytřídili nás. Mysleli jsme, že jedeme na cvičení. Dali nás do vlaku a jeli jsme. My jsme se dostali do Ostravy, já byl na Dole Dukla.“ Pod zem se dostal ještě dřív, než oficiálně vznikly Pomocné technické prapory (PTP). Jednalo se o vojenské báňské oddíly, do kterých byli po únoru 1948 odesíláni i politicky nespolehliví branci. V Dole Dukla strávil Petr Záleský sedmnáct měsíců. Chtěli po něm, aby podepsal ještě jeden rok, to však odmítl a záhy se mu to vymstilo. „Po návratu z vojny jsem šel do Pramenu v Hodoníně. Po měsíci mi přišel dopis od vedení z Kyjova, že mě propouští, že už nesmím být v obchodě a musím do dolů nebo do průmyslu, do výroby.“ A tak se šel učit soustružníkem.

Dne 17. října 1953 se oženil, vzal si Julii, rozenou Trávníkovou. S jejím bratrem Martinem se znali a přátelili od dětských let. Na jaře 1955 se jim narodil syn Pavel a o dva roky později syn Petr. Manželé žili v pamětníkově rodném domě s jeho rodiči a bratrem Františkem. Manželka se starala o děti a o domácnost. Žili hlavně z pole – co si vypěstovali, to měli.

Kolektivizace v Mutěnicích

V Mutěnicích, stejně jako v jiných obcích, probíhala kolektivizace (proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní). Protože rodina pamětníka nechtěla podepsat vstup do Jednotného zemědělského družstva, přišel Petr Záleský o práci soustružníka, a odešel proto pracovat jako výhybkář na dráhu.

V Mutěnicích byla skupina lidí, kteří poměrně dlouho odolávali tlaku komunistů. Sedm zemědělců bylo zlikvidováno tak, že museli za prací dojíždět daleko od domova a dostávali nízkou mzdu. Další pak ze strachu o svoji existenci vstup raději podepsali. Do JZD všichni vstoupili po zatčení bratrů Záleských.

Zatčení a odjezd do Uherského Hradiště

V létě 1958 dostal pamětník od přátel z Prahy tzv. Fatimské zjevení. Šlo o druhé tajemství zjevení Panny Marie ve Fatimě, uveřejněné v roce 1942. Stálo tam: „Přeji si zasvětit Rusko svému Neposkvrněnému srdci... jestliže má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane tam mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho bludy po celém světě a zapříčiní války a pronásledování církve.“ Petr Záleský předal text kamarádovi, který jej však udal na policii. To byla asi poslední záminka k zatčení. „Tam taky bylo, že si mají lidi koupit na tři dny jídlo, a oni mi pak při výslechu vyčítali, že kdyby se to rozšířilo, byly by vykúpené obchody a to by byla katastrofa.“

V srpnu zatkli pamětníkova bratra Františka. Petru Záleskému bylo jasné, že je na řadě. „To já už jsem s tím počítal, že dojdú, a poskovával jsem různé věci. Aj synovi Pavlíkovi jsem dal do gatí různé předměty. (...) Na narozeniny manželky (9. září) jsem jí strčil pod duchnu čokoládu. Oni mě došli zatýkat do Dubňan. Odvezli mě do Hodonína a tam mě nechali do půlnoci.“

Pamětníka pak převezli do Uherského Hradiště. „Otevřely se železné dveře, já jsem tam musel jít zezadu. Zepředu byl soud, zezadu vězení. (...) Sledovali, jak chodím, jaké mám ruce, všechno po mně chtěli. Tak mě vyslýchali, jak odpovídám rychle. Pak mě zavedli do druhého patra a tam mně dali jakési hadry. To bylo bez knoflíků a to byly šaty pro výslech. Jak jsem to oblékl, tak jsem se cítil takový nesvůj. Šel jsem s bachařem a dal mě do jedné kobky, ani číslo jsem nevěděl.“ V cele svítila jedna žárovka, kterou musel vězeň stále sledovat, nesměl se otočit na druhou stranu.

Po jeho zatčení následovaly v Mutěnicích v domě prohlídky, bylo jich celkem šest. Prohledávali dům, stodolu, seno a slámu. „V Hradišti mě ze začátku převzal jakýsi estébák. Tak jsem mu, trúba, řekl, že mám ve slámě všelijaké knížky, tak šel tam a všecko vybrakoval.“ V komíně našli také schované volební lístky z roku 1948.

„Súsed mně radil, abych byl tvrdý a nikdy nic neřekl. Jenže to se dobře říká. Pak, jak ho drapnú, tak poleví.“ Petra Záleského strašili, že mu rozbijí rodinu. Ženu prý vystěhují z domu a děti půjdou do dětského domova.

Věznice v Uherském Hradišti

Pamětník byl zavřený v cele o velikosti asi 2 x 3 metry a chodit mohl jen pár kroků tam a zpátky. Jako spoluvězni se u něj střídali konfidenti, tahali z něj nejrůznější informace a dávali mu číst erotickou literaturu. „Dával jsem najevo, že to nemosím číst, bachař otevřel a nutil mě to číst. Já jsem nemohl říct, že se modlím. Já jsem to měl rozdělené tak, že ráno jsem se modlil křížovou cestu, v poledne jsem myslel na mši svatou a večer růženec.“

Petra Záleského trápili především psychicky. „Jednú v noci mě estébáci probudili, byli na mě tři chlapi, měli založené knížky a včil mě začali vyslýchat a začali říkat, který farář se oženil, který měl dítě. Tak mě vyslýchali, psychicky mě znemožnili. Oni mě nebili, ale psychicky na mě strašně šli.“

Ve vazbě strávil čtyři a půl měsíce. Různě ho překládali, měnili se vězni i bachaři. Petr Záleský vzpomíná na jeden z mnoha výslechů: „Jeden estébák, co mě převzal, tak mě dal doprostřed místnosti, chodil kolem mě a říkal: ‚Představte si, kdybych já vám mohl dát po tlamě, až by vám červená stříkala, tak bych si ulevil. Ale včil už nesmím.‘ Po úmrtí Stalina už nesměli bachaři mlátit vězně.“ Jídlo dostávali do šálku ke dveřím. Jako záchod sloužila díra v zemi v cele. „Pak nás honili na sprchování. Bylo to studené, měl jsem s tím trápení. Vězni si uměli předávat různě papírky, tak při sprchování nám kontrolovali zadek, jestli tam nic nemáme. To je ale pod úroveň člověka.“

Soud a obžaloba

Dne 7. ledna 1959 proběhl soud. Petr Záleský byl obviněn z trestného činu podvracení republiky podle § 79 odstavec 2 trestního zákona. Dostal dva a půl roku vězení, odsoudili ho ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Odůvodnění bylo jasné: „Zpracovávali a rozšiřovali různé tiskoviny a písemnosti zaměřené proti lidově demokratickému státnímu zřízení. V básni Radost ze života jsou poměry v našem státě vyličovány tak, jako by u nás nebyla svoboda: ‚Až si zase budem říkat pane, beze strachu, že se nám co stane, a až odejde ta despota, no potom budeme mít radost ze života.‘ Dále Milý příteli, tato tiskovina vyličuje poměry v našem státě tak, jako bychom úpěli v bolševických okovech. A abychom se každý den modlili za naše osvobození. Dále báseň Hrad, aby se uchopily mlaty a vyhnaly našeho nepřítele dukelskými vraty. Spisy K národu, Bolševické okovy, Soudruhu Jene, buď zdráv. Fatimské zjevení ‚poselství sestře Lucii ve Fatimě‘, myšlenky švýcarského spisovatele Madra, které jsou zaměřeny proti komunismu, a další. A také přemlouvali občany, aby nevstupovali do Jednotného zemědělského družstva.“

Pamětník velmi aktivně pomáhal se stavbou Katolického domu a od řemeslníků dostával materiál, který byl na vyhození. U soudu to však posoudili jako rozkrádání majetku a dostal o několik měsíců víc než jeho bratr František.

Vězeň číslo 8474

Z vazby v Uherském Hradišti se pamětník dostal na Příbramsko: „To jsme ani nevěděli, kam nás vezli. Dovezli nás na lágr Bytíz, to je pod Svatú Horú, a tam sú dva tábory – Vojna a Bytíz.“ V táboře dostal přidělené číslo 8474, jako by jeho jméno přestalo existovat.

„Hned po příjezdu mě nahnali do desátého patra. První jsem nakládal hlušinu, šest vozíků, s tím jsem se nadřel jak pes. Pak mě dali ke dřevu. Pak ke kolejářům, spravovali jsme koleje. Já jsem tam byl dva roky, ale půl roku jen na povrchu, tak jsem neměl takové následky. V zemi jsem dělal se dřevem. Byla to moc namáhavá práce.“ 

V táboře byly domy popsané písmeny A až J. V jednom domě bylo asi deset místností. Na jedné světnici spalo čtrnáct lidí na dvoupatrových postelích. Když měli v domě službu, jeden musel být u dveří. „Já jsem měl službu od jedné do tří a přitom psal manželce dopisy. (...) Kdo šel na ranní, vstával ve čtyři hodiny, natočil si kafe a mohl si vzít chleba. Kafe ve vojenské termosce. To bylo všecko, co mohli mět.“

Trestný dům a korekce

Když vězni nesplnili plán, museli za trest chodit drát peří. „Až jsme nadrali určitou váhu, pak jsme šli na oběd. Peří smrdělo jak hrom.“ Někdy ale za trest jídlo nedostali vůbec nebo museli hrabat hlínu kolem tábora, aby v ní byly vidět stopy útěkářů.

Největším trestem ale byla korekce. „Když se šlo do korekce, tak se moselo po schodách dolů a tam vězni byli bez světla, bez ničeho, jen kafe, a až na třetí den bylo jídlo. Bratr František tam byl deset dní.“ V zimě dostávali vězni jen jeden kbelík dřeva na topení. Muži si tedy tajně nosili dřevo pod oděvem a Františka při kontrole odhalili.

Duchovní život v lágru

Vězni mohli chodit na vycházky, odpočívat. Ale vždy nanejvýš po třech. Každý týden si mezi sebou dokázali předat aktuální liturgické čtení na neděli. „Mně to dával Jarda Hutař ze Strážnice. Mše svatá byla tak, že jsme mohli být na vycházce po dvou, leželi jsme v keřích a říkali texty. Byly určené vycházky a byla určená místa.“

Ve vězení se scházeli muži různého vyznání, katolíci, evangelíci i husité. „Tam se dělal ohromný ekumenismus. Dycky řekl Jarda Hutař, kdy má čas. Řeklo se, že se jde ke strýcovi. Kluci měli různé důležité věci, Písmo svaté. Bylo to ale nebezpečné, pořád je prohlídali a kontrolovali, jestli něco nemají u sebe... byli pořád ve strachu, oni si přechovávali aj rozinky ke mši svaté.“ Setkání mohla trvat nanejvýš půl hodiny. Kdyby bachaři zjistili, že jsou muži mimo svá místa, dostali by korekci. V lágru nesměli být kněží, byl tam jen jeden tajný kněz. „Zpovídal nás, měli jsme mše svaté. Tělo Páně nosil v takové krabičce tenké.“

Po amnestii domů

V roce 1960 proběhla rozsáhlá amnestie a bratři se mohli vrátit domů. První se na svobodu dostal František. Petr Záleský si musel odsedět ještě několik měsíců za „rozkrádání majetku“. František žil ještě před svým uvězněním v konviktu v Litoměřicích. Ke studiu teologie se ale již nikdy vrátit nesměl. Později se oženil a celý život aktivně bojoval proti komunismu. V roce 2016 žije s rodinou v Brně.

Petra Záleského propustili 11. listopadu 1960. Protože byl odsouzen k propadnutí majetku, sebrali mu všechno včetně motorky, vinohradu i pole. „Já jsem byl překvapený, že už se neříká ‚sbohem‘, bylo hodně věcí jinak. Začalo se říkat ‚soudruhu‘. Vrátil jsem se do jiného světa.“ Práci našel opět na dráze. V roce 1962 se mu narodil třetí syn František. Pamětník se vrátil mezi lidi, chodil v kroji, pomáhal organizovat svatby. „Měl jsem kamarády, potkával jsem se s těmi, kterým jsem důvěřoval, že jsou ‚naši‘.“

Svobodná doba

Po roce 1989 se zapojil do práce Konfederace politických vězňů. Jezdil na pravidelná okresní setkání a navštěvoval celostátní akce a společné mše svaté. Politice se nijak aktivně nevěnoval. Začal pracovat s mladými lidmi, šest let jezdil jednou až dvakrát týdně za mladými do Čejkovic a organizoval pro ně letní tábory. „Kluci mě měli rádi, oni se na mě vždycky těšili, každý čtvrtek jsem tam jezdil na kole. Byl jsem vychovaný od Dona Boska, který říkal, že není jen modlitba, že je důležitá i čestná hra. Nechtěli jsme vychovat z kluků kněze, ale čestné občany.“ 

Petr Záleský aranžoval vývěsky u kostela. S manželkou Julií žili v rodném domě a v říjnu 2016 oslavili třiašedesát let společného života.