Petr Záleský

* 1927  †︎ 2021

  • „Zatkli mě v Dubňanech, když já jsem skončil práci jako železničář. Odvezli mě do Hodonína a tam mě nechali do půlnoci a tam mě hlídal ten četník, co byl tady na té policii. Hlídal, abych neutekl. Kam bych mohl utéct? A teď, ten estébák potom došel a povídá: ‚Pojďte se mnou.‘ Já jsem nevěděl, kam jedu nebo co. ‚Pojďte si se mnú sednút a jedem.‘ A já jsem, jak to tak jelo, ty dědiny ani neznal. A teď mě dovezli do Hradiště a já povídám: ‚Kde to su?‘ – ‚No, pojďte sem, pojďte sem.‘ Tak jsem šel a teď se otevřely železné dveře a já jsem tam musel vejít. To bylo zezadu. Zepředu je soud a vzadu jsme měli to vězení. A když mě tam zavřeli, tak jsem nevěděl, co mám dělat, a zavolal si mě jeden bachař a říká: ‚Pojďte se mnú, uděláme takový pohovor.‘ Tak jak chodím, jaké mám ruce a všecko po mně chtěl, a tak mě vyslýchal, aby mě zařadil, jak rychle odpovídám, a tak. Zavedli mě do druhého patra, tam mně dali jakési hadry, to nebylo vůbec nic, jenom to bylo bez knoflíků, bez řemene, bez všeho, a to byly už šaty pro výslech. Jak jsem to oblékl, tak jsem se cítil takový nesvůj. ‚Tak půjdete se mnou tam a tam.‘ Tak jsem s ním šel, s tím bachařem, a dal mě do jedné kobky, já jsem ani nevěděl, jaké je to číslo, nic. ‚Tak tam zůstanete a hotovo.‘ Tak tam jsem zůstal v té kobce a teď nechali mě tam, svítila tam žárovka a ta žárovka... Když jsem se otočil opačně, tak ten bachař tloukl: ‚Musíte se otočit sem, aby ta žárovka vás osvětlovala.‘ Tak jsem se musel otočit doprava a to jsem měl celé výslechy, tu žárovku jsem furt měl. No já jsem si myslel, jak budu ohnivý, protože strýc od vedle mně říkal: ‚Nikdy o ničem nemluv a buď proti nim tvrdý.‘ Jenomže to se dobře řekne, až potom člověka drapnú, tak poleví, protože oni mě... (vloží se do toho pamětníkova manželka) strašili: ‚Děcka dáme do výchovy!‘ Že mě vystěhují, tak oni ho tak strašili, že tú rodinu rozbijú, tak proto.“

  • „Ve čtyři jsme museli vstávat, kdo šel na ranní, tak už ve čtyři hodiny. Museli jsme se rychle obléct, natočit si kafe a vzít si chleba, to bylo všecko, co jsme mohli mít. A když jsme nesplnili plán, tak to je strašná věc. Když se nesplnil plán, tak nás dali na trestný barák a přestav si, tam byly ploščky. Já jsem usnul, druzí chlapi po mně házeli střevíce. Povídám: ‚Co je?‘ – ‚Ty chrápeš a my nemůžeme usnout.‘ Protože aj na manželku tak idú komáři a na mě ne. Já jsem byl tak dlouho, až než byl barák plný. Museli jsme pak chodit na draní peří. Dovezli štrožok peří, rozbalili to a ten vedoucí, to byl taky mukl, určili ho jako vedoucího... a my jsme museli odrat různou váhu peří, a až toho bylo určité množství, tak povídá: ‚Hoši, já to zvážím dohromady a můžu ohlásit, že můžeme jit k obědu.‘ Teprve jsme šli k obědu. A to bylo smradlavé, to bylo strašné. Když jsem byl u dřevařů, tak ti chlapi říkají: ‚Už toho necháme, hotovo. Máme splněné, tak nebudeme to.‘ To byly takové kotle, tam se spouštěla všelijaká dřeva a to jsme museli dělat pracně, ti chlapi už byli silnější, tak to mohli, ale jak jste to nemohli splnit, jak už zatroubil, že je konec práce, tak už jsme toho museli nechat a ti hlavní museli říct, že jsme nemohli splnit sto procent. Museli jsme jít na bok a tím, že jsme šli na bok, nedostali jsme jídlo a museli jsme jít tam, kde se dralo peří, nebo v tom okruhu nám dali hrábě a museli jsme hrabat tak dlouho, než bylo všechno kolem toho tábora uhrabané, kdyby tam někdo šel, aby byly vidět stopy. Tak to bylo všecko zpřísněné.“

  • „Potom mě převzal jakýsi ten estébák. ‚Kde co máte, co máte?‘ Tak jsem, trúba, řekl, že mám v síni všelijaké různé knížky, tak šel tam a všecko vybrakoval, co jsem měl vzácné knížky, co bylo důležité, abych věděl... no, dvacet pět knížek. Já jsem jim nemohl říct, že se modlím. Já jsem to měl rozdělené na tom výslechu tak, že jsem se ráno pomodlil křížovou cestu, v poledne mši svatou a večer (tak jsem to měl rozdělené na tři části) na prstech růženec. A dávali ke mně všelijaké lidi. Ten jeden byl starší a povídá: ‚Já tady myslím umřu, tento se mnú nechce mluvit.‘ A já jsem ještě nespal, tak jsem ho slyšel mluvit. Udělali ti estébáci tak, že mě jednou v noci probudili, byli na mě tři chlapi, měli založené knížky a začali mě vyslýchat: ‚Víte o tom, že ten farář měl tam a tam dítě? Že ten nepůjde studovat bohosloví?‘ Psychicky mě tak znemožnili, že jsem nevěděl, co se mnou je. Oni mě nebili, ale psychicky na mě strašně šli a strašně mně furt vykládali, že jsem musel něco mít se ženami. Já jsem říkal, já jsem se žádnou dívkou nic neměl. ‚Tak na mě netlačte.‘ To byl takový výslech, to bylo strašné. Překládali mě na různá místa, aby mě popletli, já jsem nevěděl a ti bachaři byli jiní a jiní... Potom, když jsme se museli sprchovat, tak studenú vodú a všecko nám prohlídali, dívali se do zadku. Psychicky mě strašně trápili. A ten jeden estébák, co mě převzal, mě dal doprostředka místnosti, chodil okolo mě a říkal: ‚Představte si, kdybych já vám mohl dát po tlamě, až by vám červená stříkala, tak bych si ulevil.‘ Ale umřel Stalin, tak ti komunisté nesměli, byli benevolentní a už nás nesměli bít.“

  • Full recordings
  • 1

    Mutěnice, 10.08.2016

    (audio)
    duration: 03:28:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověk nejlépe chápe bolest bližního, až ji prožívá sám

IMG_20161207_0060_u.jpg (historic)
Petr Záleský
photo: archiv pamětníka

Petr Záleský se narodil 21. června 1927 v Mutěnicích na Hodonínsku. Po obecné škole se učil obchodním příručím. Při přechodu fronty v dubnu 1945 Němci zbořili rodině dům. Na zkušenou odešel do Prahy, kde se setkal s aktivitami Sdružení katolické mládeže. O rok později se vrátil domů, protože rodina dostala peníze na stavbu nového domu. Pracoval v Pramenu Hodonín. Spolu s bratrem Františkem strhávali komunistické plakáty. Na vojnu narukoval v roce 1949 do Prešova, záhy byl převezen do Dolu Dukla na Ostravsku a jako politicky nespolehlivý fáral. Po sedmnácti měsících odešel domů. Z Pramenu ho propustili, šel se učit soustružníkem. Mezitím postoupila v Mutěnicích kolektivizace. Pamětník se v říjnu 1953 oženil s Julií Trávníkovou. S bratrem Františkem šířili básně s protikomunistickou tematikou. Z Prahy dostali tzv. Fatimské zjevení, které se dostalo do rukou policie. V srpnu 1958 byl zatčen František a začátkem září i Petr Záleský. Oba byli vězněni v Uherském Hradišti. Po soudu v lednu 1959 byli převezeni do tábora Bytíz na Příbramsku, kde zůstali do amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení pracoval pamětník jako výhybkář u dráhy. Po revoluci se zapojil do práce Konfederace politických vězňů a věnoval se mládeži. Petr Záleský má tři syny. Petr Záleský zemřel 11. března roku 2021.