Stanislav Antonín Zábranský

* 1951

  • „Asi ve všech podnicích, ale v rožnovské Tesle mimořádně, byly ty archivy. Zejména archiv Komunistické strany a archiv personálního oddělení, útvaru pro personální a kádrovou práci. A plus ještě další archivy. Pravděpodobně lidových milicí a další. Tak ty archivy musely být nesmírně rozsáhlé. Vyvezly se krátce po revoluci, když už bylo jasné, že... Když byl Havel zvolen prezidentem a kdy události nabraly ten jasný spád a už se jevily jako nezvratné, tak byla zorganizována velká akce a čistily se archivy a materiály se odvážely na rekreační středisko rožnovské Tesly Elektron. Které bylo nedaleko od Rožnova, na rozhraní Dolní Bečvy a Prostřední Bečvy. A tam se vozily do kotelny a tam se spalovaly.“

  • „V tehdejších dobách, nevím, jak to bylo v kterých závodech, ale v rožnovské Tesle bylo zvykem, že mnozí vedoucí střádali informace o svých zaměstnancích. A třeba když jsem nastoupil k Malíkovi, tak to byla pověstná Černá kniha. Tehdy se vědělo, že Malík má založenou Černou knihu a že to je kniha, kde shromažďuje informace kritického rázu o svých podřízených. A že má spoustu informátorů v provozu. Spoustu lidí, kteří do té knihy vepisují různé informace. Konkrétně, když jsem pracoval u toho Malíka, tak těmi informátory byli nějaký inženýr Hasalík. Shodou okolností jsem se s ním docela kamarádil a dost jsem se s ním potrápil, protože jsem ho připravoval ke studiu na vysoké škole. Učil jsem ho matematice. On tu vysokou školu potom vystudoval a působil tam jako ekonom. Ale pracoval pro druhou stranu. –A kde, kde ti lidé ty informace jako brali? To jako předstírali, že to jsou vaši přátelé, a pak to nosili, nebo donášeli? –Prostě jsme se všude kamarádili, potřásali si pravicí, poplácali se po rameni jako největší kamarádi. Ale oni. Ty informace třeba, které o mně byly, tak o tom, že jsem pronášel nějaké politické vtipy. A tak vědělo se samozřejmě, vědělo se, že jsem jediný technik v tom útvaru, který nevstoupil (do strany, že jsem) nastavený proti režimu. Takže jsem byl takový velice vděčný objekt pro takové zprávy.“

  • „Když se konal asi třetí ročník tohoto pochodu, a tehdy už nás chodilo tak deset, dvanáct. Tak jsme se zajímali nebo bavili o tom pochodu a o jeho náplni. Vždycky jsme se snažili to každý ročník nějakým tématem podpořit. Tak bavili jsme se o tom tématu. A, a stalo se to v lednu, kdy jsme cestovali, byli jsme na běžkách a dělali jsme hřebenovku po Javorníkách. A nastoupili jsme potom, nevím, jestli v Karolínce, nebo v Novém Hrozenkově, myslím, že v Novém Hrozenkově, do vlaku. A cestou z vlaku na Vsetín, který byl velice přeplněný, jsme se bavili. Byli jsme tam čtyři běžkaři a bavili jsme se o tom prvomájovém pochodu. A tam, kde jsme seděli, tak vedle nás sedělo nějaké asi dvacetileté děvče. Taková mladá hezká dívčina. A ona nás poslouchala, jedním uchem nás poslouchala a jinak se dívala do nějakých skript. Byla to studentka vysoké školy. A tato dívka asi v polovině trasy mezi tím Novým Hrozenkovem a Vsetínem nás oslovila a říkala: ,O čem se to bavíte? To je docela zajímavé! Co to je za pochod?´ se ptala. A tak my jsme jí to vysvětlili. Říkali jsme jí, no, že to je takový a takový pochod a že to děláme z toho a toho důvodu. A poslouchali úplně všichni kolem, všichni lidé samozřejmě. Ale ona na to reagovala bezprostředně. A říkala: ,No a kdybych šla s vámi, vzali byste mě?´ A my jsme říkali: ,No proč ne. Klidně, tak nám dejte adresu, no a my vám potom předtím, než se pochod uskuteční, tak my vám zavoláme. Teda, my vám napíšeme kdy a kde se setkáme.´ A tak dále. No a uplynulo od té doby několik měsíců a více méně se na to už zapomnělo. Ale pár dní před konáním pochodu si někdo vzpomněl, že máme někde poznačenou adresu tady tohoto děvčete. A tak jsme si říkali: ,No tak, tak jí napíšem, tak jí to sdělíme.´ Tak jsme jí to sdělili asi týden předem. Napsali, že sraz je tam a tam tehdy a tehdy a že pokud bude mít zájem, tak že je vítána. No a naše obrovské překvapení bylo, že když jsme se sešli na seřadišti v Krhové, zase na tradičním seřadišti, tak tam čekalo děvče s velkým batohem na zádech. A byla to opravdu ona dívka, která s námi šla.“

  • Full recordings
  • 1

    Prlov, 12.12.2019

    (audio)
    duration: 02:53:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Věděl jsem, že s nesvobodným režimem nesmím spolupracovat

Stanislav Zábranský
Stanislav Zábranský
photo: Post Bellum

Stanislav Zábranský se narodil 4. května 1951 v Polešovicích na Uherskohradišťsku. Jeho maminka Anna pocházela ze silně věřící katolické a rozvětvené rodiny. Víra a hodnoty, které s vládnoucím komunistickým režimem nijak nesouzněly, se brzy otiskly i do malého Stanislava. Jeho otec však do komunistické strany vstoupil již v roce 1945. Zásadní rozpor mezi oběma rodiči nastal, když měl Stanislav začít navštěvovat ve škole náboženství, ale přihlášku, která vyžadovala souhlas obou rodičů, otec odmítal podepsat. Stanislav si již v deseti letech začínal sám uvědomovat, že režim je nesvobodný. Když chtěl po základní škole studovat vysněnou stavařinu, dostal doporučení pouze na Střední průmyslovou školu v Rožnově pod Radhoštěm. Tam jej na konci šedesátých let zastihla i sovětská okupace. Stanislav se zařekl, že s režimem nebude nikdy kolaborovat. Nevstoupil tedy ani do SSM (Socialistický svaz mládeže) a ani do strany, byť kvůli tomu nesměl studovat vysokou školu. Vstup do SSM odmítal i na vojně, kdy jako jediný z mužstva místo vyplněné přihlášky odevzdal prázdný papír. Za trest byl přeřazen k bojové posádce v Kostelci nad Orlicí. Po návratu z vojny nastoupil do Tesly Rožnov. Zde se i nadále setkával s tlakem ke vstupu do strany a se šikanou nadřízeného, který si o něm vedl záznamy. I jeho spolupracovníci na něj donášeli. Spřátelil se zde s Bohumilem Rapantem, nedostudovaným knězem a společně vymysleli alternativní prvomájové pochody na podporu signatářů Charty 77. Účast na těchto akcích musel znovu vysvětlovat nadřízeným. Když v roce 1989 podepsal prohlášení Několik vět, byl předvolán na výslech Státní bezpečností, kde mu vyhrožovali tím, že jeho dcera nebude moci dále studovat. Vzápětí přišla i výpověď z Tesly, za kterou se postavila většina zaměstnanců. Stanislavovi nezbývalo nic jiného, než se hlásit na práci do Ostravských dolů. Jeho nástup však přeťala Sametová revoluce. Stanislav se okamžitě zapojil do veřejného dění, spoluzaložil rožnovské Občanské fórum a později se angažoval jako zastupitel za KDU-ČSL. Postupně mu začínalo stále více vadit, že do nových struktur snadno prosakují ty staré, a že lidé, kteří vládli před revolucí, se znovu podílejí na státní moci. Politiku proto opustil a navrátil se k civilnímu životu.