Anežka Wilczeková

* 1924  †︎ 2022

  • „Přijely jsme do Kroměříže a sestřička představená říká: ‚Musím jet hned do Bílé Vody. Kdo pojede se mnou?‘ Nikdo nechtěl, tak ukázala na mě, že mám jet já. Jely jsme vlakem a všude byly směrovky obrácené na Moskvu. Všude na cedulích bylo napsáno Moskva. V poledne se najednou všechno zastavilo, auta, vlaky. Houkaly všechny sirény, zvonily zvony, auta stála a troubila. Náš vlak také stál, nevím jak dlouho. A všecko to v těch dvanáct hodin hučelo, jak bylo poručeno. Byla to hrůza. Šel z toho ještě větší strach. Byl to protest proti tomu, že oni [vojska Varšavské smlouvy] tady přišli. Pak to ustalo a jely jsme dál.“

  • „Přišly jsme v padesátém roce a deset roků nic nebylo. Až potom v roce 1961 jsme sliby skládaly tajně. Představená tak trochu vyrobila nějaké svolení od někoho, kdyby nás chytili, ale bylo to načerno, tajně. Měly jsme to večer, v tichosti. Nikdo tam nebyl, jenom my. Bylo to nějak na jaře toho roku 1961, už si nepamatuji.“

  • „Potom jsem odešla do kláštera. To bylo v padesátém roce. Oni [komunisté] potom hned na jaře rozpustili kláštery. Když jsem po Novém roce odešla z domu, už to rozpouštěli. Naši z úřadu ve vesnici velice přísně psali, abych se vrátila. Řád odpověděl, že už mě zapojili do nemocniční práce, že už pracuji v nemocnici, takže to nemohu zrušit. Tak jsem zůstala, ale jsem poslední, která ještě nějak proplouvala. Potom už nikoho nebrali, nesměli.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 22.06.2021

    (audio)
    duration: 01:21:21
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 25.06.2021

    (audio)
    duration: 01:11:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem vždy veselá a věděla, do čeho jdu. Co mohu dělat lepšího než pomáhat druhým?

Anežka Wilczeková, Frýdek-Místek, červen 2021
Anežka Wilczeková, Frýdek-Místek, červen 2021
photo: Petra Sasínová

Anežka Wilczeková, řeholním jménem sestra Leonie, se narodila 24. září 1924 v katolické rodině v Třanovicích na Těšínsku. Pocházela ze sedmi dětí. Otec byl švec. Rodina měla hospodářství. Pamatuje život za druhé světové války, kdy bylo Těšínsko připojeno k Německé říši a obyvatelé čelili nátlaku na germanizaci. V roce 1950 vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul. Komunistický režim právě zahajoval likvidaci klášterů a řádů. Společně s několika dalšími sestrami, které sloužily v nemocnici v Kroměříži u dlouhodobě nemocných a umírajících pacientů, nebyla internována. Věčné sliby skládala tajně skoro deset let po ukončení noviciátu. Řád ji vyslal na střední zdravotnickou školu do Kroměříže, kde odmaturovala. Poté, co sestry vincentky musely definitivně opustit své sídlo v Kroměříži, sloužila mimo jiné v ústavu sociální péče v Terezíně na Litoměřicku. Čtyři roky žila v Bílé Vodě u Javorníku, kam komunisté vyhnali řeholnice různých řádů. Po pádu totality působila jako hospodyně v navráceném provinčním domě v Kroměříži. V době natáčení pro Paměť národa roce 2021 žila v charitním Domově pokojného stáří ve Frýdku-Místku, kde působila malá komunita vincentek. Zemřela 27. září 2022.