„Byly tam tři skupiny lidí, kteří tam pracovali. Byli tam experti, to byla nejníže postavená kasta. To byli odborníci, kteří pomáhali v zemědělství, ve stavebnictví, v geologickém průzkumu. Těch geologů tam tehdy bylo hodně. Pak tam byla vyšší kasta, to byli zaměstnanci obchodního oddělení. Ti už měli mnohé výhody, měli diplomatický statut nebo dostávali zvláštní příděly. Pak tam byli lidé pracující na vyslanectví, to byli zvlášť prověření lidé, to byla kasta, se kterou my jsme se ani jako podřízení nesměli stýkat. Velmi legrační bylo, že vůbec nejnižší kasta z těch lidí byly manželky expertů. Mně se třeba jednou přihodilo, že jsme chtěly nastoupit do výtahu a přišel za námi vedoucí obchodního oddělení, protože ve stejném hotelu s námi bydleli i lidé z obchodního oddělení, odstrčil nás dvě ženy od výtahu a říkal: ,Co se sem cpou manželky expertů?! Já mám přednost.‘ Nastoupil do výtahu, výtah se zavřel a my jsme čekaly na další. Takže my jsme byly nejníže postavená kasta.“
„Na 1. máj musel jít vlastně každý. Takže se šlo na sraz, kde člověk obešel ty rozhodující lidi jako kádrováky a ředitele, aby si všimli, že tam opravdu byl. Pak si každý občan zakoupil to, co na těch srazech prodávali. Nedostatkové banány, nedostatkové párky, nějaký lepší rohlíky... Když to člověk obešel, tak se mohl pomaloučku vytratit domů. Což se někdy podařilo, někdy se to nepodařilo. Někteří z kolegů, kteří byli lépe zapsáni, pak člověka začali hlídat. Mě jednou chytil za ruku nějaký – myslím, že to byl učitel marxismu-leninismu – a řekl: ,Pojď, půjdeme spolu.‘ Takže jsem uniknout nemohla a prošla jsem skutečně pod tribunou. O tom jsme se včera bavili s manželem... Lidé kolem mě většinou zvedali ruce a křičeli: ,Ať žije soudruh Novotný!‘ A mně to bylo hrozně trapný. Já jsem nebyla schopná tu ruku zvednout a křičet. Tak jsem nějak šeptala: ‚Ať žije soudruh...‘, ale bylo mi to hrozně nepříjemný. Skutečně pod tu tribunu došlo hrozně málo lidí, protože většina těch lidí utíkala do postranních uliček nebo se najednou vydali proti směru proudu. Takže si myslím, že ti lidi na té tribuně nemuseli zůstávat moc dlouho, protože ten průvod tam prošel během chviličky.“
„Já jsem třeba telefonovala se svým kolegou, který byl v roce 1969 ve Spojených státech a za něhož jsem vedla přednášky na fakultě. On se mě ptal po telefonu, samozřejmě jsem slyšela ty odposlechy, jak v tom cvaká několik odposlechů... Ptal se mě, jestli má emigrovat a jestli se tady na ulici vraždí. Tak jsem mu řekla: ,Na první otázku ti neodpovím a na druhou ti musím říct, že se tady nevraždí, že jsem teda vraždu na ulici – přímo, že by někoho zastřelili – neviděla.‘ On se pak teda vrátil ze Spojených států, což udělal chybu, a říkal: ,No přece jsi mě přemlouvala, abych se vrátil.‘ Tak jsem říkala: ,Ty blázne! Přece jsem ti nemohla říct: ‚Zůstaň tam!‘ Ale několik lidí to udělalo, například profesor Záruba svému asistentovi na otázku, jestli se má vrátit ze Spojených států, rovnou řekl: ,Jirko, to bys byl blázen, kdyby ses vracel. Zůstaň tam.‘ Ale já jsem k tomuhle díky dětem neměla odvahu.“
Marcela Wallenfelsová se narodila v roce 1932. Celý život bydlí v domě v Dejvicích. Prožila tam válku, kdy se v sousedství jejich domu usídlila Hitlerjugend a později také Svobodova armáda. Během Pražského povstání se do domu pamětnice uchýlili povstalci, protože z něj bylo možné ostřelovat fašistickou budovu. Němci jejich dům rozstříleli tankem a Marcela Wallenfelsová i s rodinou musela trosky svého domova opustit. Po maturitě vystudovala geologicko-geografickou školu. Ona i její manžel se věnovali naplno vědě, ale odmítali vstoupit do strany, což jim práci značně komplikovalo. Její bratr navíc emigroval. S rodinou strávila několik let na Kubě a v Peru, kde byl její manžel pracovně.
