Petr Vymyslický

* 1931  †︎ 2014

  • P. V.: „A tenhleten Jarda Vetejška řekl teda, že má úkol. Vlastně neřekl jaký, co a jak. A řekl nám, Jožkovi Pospíšilovi a mně, abychom sedli na kola a jeli s ním do Hodonína, a v Hodoníně že se budou rozdělovat úkoly. A tak jsme šli, a když jsme došli do Hodonína, říká mi Vetejška: ,Máš úkol tento: Půjdeš před ředitelství naftových dolů. Jestli tam bude stát tudor 44 a ještě cosi, tak dojdeš na křižovatku a tam řekneš Jožkovi Pospíšilovi, že to auto před ředitelstvím stojí. A když tam nebude, tak jdeš domů.‘ A já teda jsem docházel k té naftě a viděl jsem, že tento tudor se točí na silnici a jel dolů. Takže já už jsem nikam nešel, šel jsem na křižovatku a domů. Jako šel jsem domů a tam jsem viděl světlo z ulice a mně se tam zdálo, že tam jde Vetejška a ještě někdo. To byl Tonda Bušek. Tak jsme na ně počkali a on měl takhle ruku, držel ji, krátký kabát takový, teplý, a tekla mu krev. A řikám: ,Co je?‘ Říká: ,Petře, je zle, všecko špatně, museli jsme střílet.‘ Já řikám: ,Jak?‘ - ,Museli jsme střílet.‘ Řikám: ,No teda, to je...‘ - ,Běž domu a já, až budu vědět, jak to bude vypadat, tak já ti dám vědět.‘ Tak já jsem s ním jel, s tím Vetejškou, dovedl jsem ho až tady, k nám, protože kolo jsem vedl moje a jeho, on sa držal teho jízdního kola, jeli jsme k Hodonskému (?) lesu, tam jsme přejeli přes Kyjovku a já jsem ho dovezl až do dědiny. Šel jsem, vzbudil jsem Jožku Pospíšila a řikám: ,Ty, Jaro krvácí a musí se s ním něco udělat. Je za stodolú Sládkovú, prostě vem si...‘ on měl psa vlčáka, ,a běž a doveď ho, je tam.‘ Tak jsme to takhle udělali a já jsem šel hned domů. A tam to vypadalo takovým způsobem, že teda... A já jsem řikal: ,A Jaro, jak to, co bylo?‘ Říká: ,My jsme šli za nim ke garáži.‘“ Tazatel: „Za kým?“ P. V.: „Za tím Dyčkou. A vyzvali jsme ho: ,Ruky hore! Ruce vzhůru!‘ S Tondou Buškem tam byl. To jsem já nevěděl, že je Bušek, já jsem znal toho kluka jako Čikina. On ho střelil, Dyčka, a Jara ho střelil taky. Dyčka ho střelil sem a kulka mu zůstala tady (v oblasti tváře a krku), takže mu valila krev a výsledek byl ten, že Jožka, protože tam měl být, šel domů už, on už byl doma. A já jsem potom teda šel pro něho, dovedli jsme ho k němu dom, k Josefovi, no a já jsem šel spát. A Jožka Pospíšil šel s Jarou Vetejškem – já nevim, kde byl. Až pak jsem se dozvěděl, že tenhleten kluk ho zavezl k farářovejm rodičům. Já nepochopím, kdo ho tam dovedl, kdo ho tam nadirigoval, a tenhleten Pavel Hubačka mu tady nařízl a tu kulku mu vyndal.“

  • P. V.: „Oni pořád chtěli na faráře: ,Co vám sliboval farář? Co jste dělali pro faráře? Jak to, že...‘ Prostě: U mé osoby byl farář na prvním místě. A když jim to nepasovalo na to, co vymlátili od ostatních, tak říkali: ,Jestli se domníváš, že tě budeme šetřit, že jsi mladý, tak jsi na velkém omylu.‘ Dostal jsem baňu, až mně očička zamrkaly, rozumíš, a říká: ,Ven!‘ Tak jsem stál venku a oni tam brali z vedlejší cely. Tam zas byli naši chlapi, bratři Pospíšilové tam byli, teďka tam byl Matúš, Mana, Lenhart, pošťák, ten byl...“ Tazatel: „Bylo slýchat ty výslechy taky?“P. V.: „My jsme byli první cela vedle vyslýchací. Tam jich mlátili, to bylo, to se nedalo. No řvaní, řvaní, mlátili do nich, no jéje. Hlavně tam byly, na těch třicítkách... Já jsem nevěděl tenkrát, že ta elektrika (tj. mučení elektrickým proudem) funguje, jo, tam byl řev neustále. To sa nedalo, co oni dělali.“

  • P. V.: „To, že nám sebrali všechny ty věci, které jsme my měli, to znamená, začali nám dávat podvazky. Nic jsme nesměli mět, nikam nás nepustili a říkali jsme: ,Když oni tak sedláky likvidujou, rodiny rozbíjejí, tak my jim budem dělat také!‘ Dávali jsme letáky, dokonce jsme udělali – polénečka jak byly, tak tam Jožka Pospíšil navrtal takhle patronky, prach. A my jsme to tam nasypali, kouskem dřeva jsme to zaklepli a hodili jsme jim to mezi jejich polénka. A oni když zatopili, bohužel, byl to ten nejlepší komunista Polínek (?), oni ráno vstali a smažili si vajíčka. Dělali v Hodoníně v cihelnách. A ta náložička, co tam byla, mu vyrazila kolečka na šporáku, padal černej sníh. Na vajíčka, co tam bylo... Tak to byla jedna z takových nepříjemných, prostě byli jsme... Oni dělali, co mohli, lidem, měli konfidenty potom už tady a ti špízovali, kam jdeme, to už začínalo jít do tuhého.“ Tazatel: „A věděli jste, kdo to je? Kdo vás špicluje?“ P. V.: „To se vědělo. Emil, ten to byl, Kučera a Jordan, to se vědělo. Estébáci prostě měli tuhletu buňku, oni jim dávali nějaké peníze, platili. A potom se to začalo tak nějak rozlišovat a my jsme dost dělali špatně. Napsali jsme v kině na plátno: ,Nevěřte komunistům! Komunisté jsou zrádci národa.‘ A kdosi dole dopsal: ,Tak dopadne každý komunista!‘ Na tom plátně. Tady se hrálo kino ,Ona brání vlast‘. To bylo strašné. To se hrálo pořád, poněvadž tady nic jinšího nešlo, pořád byla ta ,Ona brání vlast‘. A my jsme chtěli, ať tam daj nějaké jiné kino, a ne pořád tady tohle. Jedna sovětská hrdinka divizu Němců postřílela! A když už ju věšali, tak ještě jeden vystřelil, jak ju věšali. Spadla na zem hned, tak takovéhle ptákoviny...“ Tazatel: „A na toto téma jste tam připsali ten nápis?“ P. V.: „Ano. To se napsalo s Karlem Bílkem. Potom ještě další věc – plesy nefungovaly. Komunisti dělali ples a my jsme říkali: ,Tak fajn, abyste věděli, že my tady jsme, tak jsme odmontovali, odmontovali jsme řetěz a za dědinú byl vysokej stožár, elektrický. Potom my jsme šli až za hájenku a hodili jsme s Jožkou Pospíšilem na dráty řetěz. My jsme říkali: ,Tak, vy bestie bolševické!‘ To se hrávalo, hrávala vždycky dechovka a vždycky hrávala několik kousků před hospodou a potom šli dovnitř, kde začínala zábava. A my jsme si řekli s Jožkou: ,Sólo - a šmytec!‘ No, tak jsme to odpočítávali, jak to asi bude, a skutečně jsme to uhádli dobře. Ještě nezačali tancovat, a už byla tma. Tak to byla jedna z takových věcí. A potom jsme, blbci, věděli... To bylo mezi polema a lesem, to byste nevěřil, co to bylo – modrý, černý, co já vím, šlehaly. To byly obrovské, to než upálilo se, to vysoké napětí, jé, to bylo krásy, jak to tam bylo. Zas komunisti nemohli. Čekali venku a jim nenapadlo, že my bysme jako skautíci tohle dělali. No, taky to nevěděli všichni skautíci. Věděli jsme to já, Staňa...“ Manželka P. V.: „Strašit jste jich chodili.“ P. V.: „Jo, to také. Strašili jsme... Prostě udělali jsme to, že oni dělali si komunistické schůze a my jsme dělali to, že když šel domů, tak jsme na něho hodili deku a nabouchali jsme mu. Takže to byly takové věci, prostě náš odpor.“ Tazatel: „A to byli všechno místní komunisté?“ P. V.: „Ano. Tam byli jenom policajti, kteří nebyli místní komunisté. To bylo těch pár komunistů a zbytek, co se k nim přidal.“

  • P. V.: „Já jsem neměl co vymlátit. (Tj. nebylo co z pamětníka vymlátit.) Oni chtěli: ,Kde je Vetejška?‘ Řikám: ,Jak já to mám vědět?‘ - ,Kde je farář? Kdo vás naváděl, k čemu vás naváděl, to je váš duchovní správce?!‘ A pořád bylo na toto. ,U vás se nesmí o panu faráři mluvit, co?‘ Řikám: ,Može, ale tak jako o každém člověkovi. Přece mě nebudete nutit na něho lhát. Proč?‘ - ,No, neboj se, však uvidíme.‘ Jednu dobu se se mnou nemazlili. To byla taková mezidoba. A to tam dělali ti estébáci, kteří tam byli. A z bachařů tam byl Čejka, takový vysoký frajer, ten nám dal aj třeba vodu, když jsme neměli vodu, tak ten nám dal, pak takový ten skrčenec... Prostě teď se na to dívám, že oni už měli svoje splněné na tom, pokračovalo to dobře, v jejich prospěch, tak jak si to oni představovali, tak nám třeba dali v sobotu, nedělu (pokoj).“

  • P. V.: „Řvala: ,První jarní den, kdy mládež celého světa si podává ruku v bratrství a míru, zasedla na lavici tlupa...‘ Jéžiš, co nám to říkala... Takže tak to tam asi vypadalo.“ Tazatel.: „A kdo byla prokurátorka?“ P. V.: „Brožová.“ Tazatel.: „To byla tahle Brožová? (Tj. Ludmila Brožová-Polednová) Já myslel, že byla jenom přísedící u soudu.“ P. V.: „Ne, ne, ne, ne, ne. Já bych ještě chtěl vidět tu holku, která teda... Na ní jsem se dozvěděl, že mě neoběsej. Na ni jsem se pořád díval a ptal jsem se. Ukazoval jsem, začal jsem u jedničky a skončil jsem u dvacítky! To kývala, že ano. Tak jsem věděl, že dostanu dvacet roků.“ Tazatel: „To jste dělal u toho soudu?“P. V.: „To byla mladá holka, to byla příjemná holka. Já jsem na ňu hleděl, já už jsem měl po výslechách, už jsem měl, tak já už jsem věděl, že mě neoběsí, tak já už jsem měl roupy, už jsem hleděl po sále, tam byli naši, kluci, kamarádi, závodní milice – na to se platilo, vybíralo se jak na divadlo.“ Tazatel: „Jak se tam chovali ti lidi u toho soudu?“P. V.: „No, chtěl bych vidět ty fotky, které tam byly, to bylo natočené. Byli tam hajzlové. ,Oběsit, oběsit!‘ Škola: ,Tady, abyste viděli...‘ - ,Abyste věděli, co jste udělali, jste vyvrhelové lidské společnosti!‘ Takových hlášek... Jak říkám. Jak už jsem věděl, já jsem byl pátý z osmnácti. Takže začalo to u toho Vetejšky, pak to šlo k Mojmírovi Bečkovi, potom to šlo, no já jsem byl pátý.“ Tazatel: „A on dostal provaz, Vetejška?“P. V.: „On dostal provaz.“ Tazatel: „A jak na vás působily tyhlety tresty smrti?“P. V.: „My jsme se k nim nedostali, a když se ten soud tam konal, tak ještě pořád jsme měli takovou naději, že přeci nás nebudou tolik věšet... Když jsme šli v Hodoníně, tam je soud, tam byl právě kriminál. Tak tam nám volali lidi, potom jich honili policajti, do okna otevřenýho. Ale to už... Potom už, když jsme došli dolů, tak aj ti bachaři se chovali – nikdo to nečekal. Nikdo nečekal, že teda dostane se tolik. Dva dostali třicet (let), dva dostali doživotí, já jsem dostal dvacet, strýc, Pavel dostali čtyři roky, Melanie (Klouparová) dostala doživotí, byla v jiném stavu, dostala doživotí, a potom tam galánka ze Slovenska byla, ta dostala pět roků, a farář patnáct.“ Tazatel: „Farář se jmenoval?“ P. V.: „Pořízek. Jaromír Pořízek.“

  • Full recordings
  • 1

    Dolní Bojanovice, 25.03.2003

    (audio)
    duration: 03:11:16
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jestli se domníváš, že tě budem šetřit proto, že jsi mladý, tak jsi na omylu

Petr Vymyslický
Petr Vymyslický
photo: archiv pamětníka

Petr Vymyslický se narodil 4. května 1931 v katolické rodině pracovníka na stavbách v Dolních Bojanovicích. Po válce se stal členem Junáka a po únorovém převratu v roce 1948 se zapojil do akcí bojanovické ilegální skupiny kolem Pavla Hubačky, kterou založili místní skauti. Účastnil se protikomunistických provokačních i agitačních akcí, zapletl se do událostí kolem vraždy Aloise Dyčky Jaroslavem Vetejškou. V procesu s Vetejškou a spol. dostal 20 let, z toho si odpykal 11 roků nejprve na Borech, poté v táborech Vojna a Bytíz. Po propuštění získal práci v geologickém průzkumu. Petr Vymyslický zemřel 29. července 2014.