The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Vyhnal (* 1942)

• narodil se 20. února 1942 ve Zruči na Sázavou

• vystudoval výběrovou elektrotechnickou školu v Rožnově pod Radhoštěm

• po povinné vojenské službě získal pracovní umístění jako provozní technik na vysílači Klínovec

• v srpnu 1968 s kolegou vysílali z Klínovce navzdory probíhající invazi vojsk Varšavské smlouvy

• 24. srpna 1968 ozbrojené komando okupační armády vysílač rozstřílelo

• z obsazeného Klínovce se oběma technikům podařilo nepozorovaně uprchnout

• v roce 2024 žil v Zruči nad Sázavou

Toho letního ráno se Miloslav Vyhnal vracel jako obvykle do práce na vysílač Klínovec. Proti autobusu se valila nekonečná kolona tanků. Bylo 21. srpna 1968 a do ČSSR vtrhla ze všech stran vojska států Varšavské smlouvy. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Šofér zastavil vůz v Jáchymově: ,Dál se nejede!’ Pamětník pokračoval pěšky. Když došel na vysílač, byla už kóta Klínovec dávno obsazená. V provozním zázemí vysílače našel vyděšeného kolegu. Toho sovětský důstojník pod hrozbou zastřelení donutil vypnout elektrický agregát v nové vysílací věži. Ta však ještě nebyla v provozu, o čemž Sověti neměli ponětí. Oběma kolegům se díky tomu podařilo udržet vysílání ještě další tři dny. Dole hlídala armáda, nad hlavami pátrací helikoptéry hledaly, odkud běží signál. Zdroj našly až 24. srpna ráno. Před zraky rozespalých techniků Miloslava Vyhnala a Petra Kováře starý vysílač rozstřílela speciální jednotka. Pamětník dodnes schovává nábojnici samopalu, který mu držel sovětský voják na břiše. 

Kdyby tátu prozradili, tak jsem se nenarodil

Oba rodiče Miloslava Vyhnala vystudovali Baťovu školu práce ve Zlíně. Když vznikala filiálka Baťových závodů ve Zruči nad Sázavou, dostali tam práci a jeden z prvních rodinných tzv. Baťových domků. Tady se jim v roce 1942 narodil první syn Miloslav. Jak podotýká: „Měl jsem veliké štěstí, že otec žije, že jsem se vůbec narodil. Otec se jako velký idealista angažoval, vylepoval tady ve fabrice letáky proti Němcům, proti okupantům. Někdo to prozradil, a gestapo některé lidi odvezlo k výslechu do Kolína. Po mučení a výsleších měl otec štěstí, že ho kolegové neprozradili.” Zatčení lidé byli odvezeni do koncentračních táborů. „Mám dojem, že se vrátili asi jen dva nebo tři,” dodává s dojetím pamětník. 

Zruč v květnu 1945 osvobodila Rudá armáda. Byl zde umístěn jízdní pluk a sovětští vojáci děti vozili na koních. Vzpomíná, že jeden sovětský voják chodil za maminkou: „Snažil se jaksi,  ale naštěstí měli takového velitele, který mu to brzy zatrhl. K žádnému násilí nedošlo.” Oba rodiče pod vlivem válečných událostí vstoupili záhy do KSČ. Pamětník, byť mu bylo členství, jak podotýká, 18krát nabízeno, nikdy do strany nevstoupil. 

Nezajímala mě politika, ale elektrika

Dětství strávil v hodnosti Vlčete v místní skautské skupině. S vedoucími jezdili na tábory do Kaplice, na Šumavu. „Tam z nás vychovávali v rámci skautingu lidi,” vzpomíná s dojetím Miloslav Vyhnal, „ráno nástup, vztyčování vlajky, spaní ve stanech a tak, pro mladého kluka dobrodružství! Potom Skaut zrušili, vznikla pionýrská organizace, tak jsme museli přejít do Pionýra, šátky, pionýrský slib a pak už jsem se od toho distancoval.” Po ukončení základní školy vystudoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechniky v Rožnově pod Radhoštěm. „To byla výběrová škola. Byla jediná v republice. Vychovávala odborné vedoucí pracovníky pro rozvíjející se elektrotechnický slaboproudý průmysl. To znamená elektronky, televizory, obrazovky atd. Jiná taková škola tady nebyla. Hlásilo se nás 360 a vzali nás 36,” vysvětluje pamětník. 

Následovala maturita, povinná vojenská služba, zaměstnání. Na vojně se Miloslav Vyhnal dostal jako obsluha na vojenský vysílač na Strahově. Práce ho bavila, zatoužil u toho zůstat i v civilu. Vydal se na Správu radiokomunikací v Praze a opravdu práci dostal. „Bez nějaké protekce jsem prostě zašel na ústředí Radiokomunikací v Praze, řekl, jakou mám žádost, že bych rád pracoval na některém z televizních vysílačů. A oni že ano, že lidi nejsou a že na Klínovci bych mohl hned nastoupit. Tak jsme se domluvili, nikdo mě nikam za ručičku nevodil, nasedl jsem do autobusu a jel jsem do Varů, jediný přímý  spoj byl Karlovy Vary - Vejprty. Pamatuju jako dnes, jak jsem přišel na Klínovec večer po osmé hodině a říkám: ‘Nastoupil jsem k vám do práce.’ Tam seděli nějací hoši, byli překvapení, nikdo jim nic neřekl, taková byla doba,” líčí pamětník začátky života v západním pohraničí. Obsluha vysílače obnášela pravidelné čtrnáctidenní směny, což pamětníkovi vyhovovalo: „Když se nám pak narodili děti, mohl jsem alespoň manželce s lecčíms vypomáhat. Čtrnáct dní jsem bydlel na Klínovci, a na čtrnáct dní jsem jezdil domů do Ostrova nad Ohří, kde jsme dostali byt.”

Okamžitě vypnout nebo tě zastřelím

Vysílač na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor, je třetí nejstarší vysílač v České republice.  První amatérsky sestavený vysílač zde byl spuštěn již v roce 1957. „Svazarm Jáchymov měl díky uranovým dolům peníze, tak se rozhodli, že postaví amatérský vysílač, a předali ho do užívání Radiokomunikacím, ty nad ním převzaly správu,” vysvětluje pamětník a dodává: „Klínovec byl velice důležité místo a politické špičky se tehdy v druhé polovině 60. let rozhodly, že je třeba ho politicky podpořit. Aby lidé nechytali nežádoucí signál ze Západu, ale měli silné kvalitní pokrytí z ČST. Namísto zastaralého zařízení jsme tedy dostali nový polský Zarat.” V roce 1968 se kvůli únorové olympiádě ve Francii intenzivně pracovalo na tom, aby byl zajištěn kvalitní přenos. Na Klínovci se tak za provozu starého vysílače stavěl nový. V osudném srpnu 1968 vysílání ještě běželo na starý vysílač, umístěný v budově hotelu, nové zařízení ve věži se postupně teprve uvádělo do provozu. 

„Bydleli jsme na ubikaci v provozní části hotelu, tam jsme měli zázemí na spaní, mohli jsme si tam vařit, jinak jsme trávili den v provozní části vysílače. Vedle našich tří místností byly další chodby a tam bydlel personál hotelu,” popisuje pamětník. „Dlužno říct, že zařízení toho prvního vysílače zabralo v podstatě celou místnost. To byly ještě elektronky, rtuťové usměrňovače, bylo to dost rozsáhlé. Šlo o takové šuplíky, v jednom byl oscilátor, v druhém směšovač, napájecí zdroj a podobně. Byly s tím velké problémy, hodně poruchové zařízení. My jsme to měli opravovat, udržovat v chodu, sledovat vysílání. Z translačních bodů přicházel zvuk, obraz a my ho vysílali ven. Vysílali jsme v systému SECAM. Mělo se přejít na PAL, vše bylo připravené, ale nastala okupace a Rusové všechno stopli.” Osudného dne doputoval mezi armádní technikou valící se od hranic do vnitrozemí na pracoviště, kde našel vyděšeného kolegu Petra Kováře. Ten mu začal vykládat, co se stalo: „Přišli  už v 11 hodin v noci, důstojník s hvězdičkami mě odtáhl do věže, a říká: ‘Okamžitě vypnout, nebo tě zastřelím’!” 

Co můžete dělat, když vám míří samopal na břicho a vy jste v pyžamu

Po celou dobu vysílání mezi 21. a 24. srpnem nebyl na Klínovci nikdo jiný ze zaměstnanců Radiokomunikací než Miloslav Vyhnal a jeho kolega Petr Kovář. Jak se stalo, že vysílání běželo dál? „V noci z 20. na 21. srpna dostal kolega zprávu, že ministr Hoffmann podepsal příkaz, že se má s okamžitou platností vypnout signál na všech vysílačích. Já mu říkám, co nám má co tenhle člověk nařizovat? Našim nadřízeným jsou Radiokomunikace a od nich nic nepřišlo. Jedeme dál! Přemýšlel jsem o tom, a i dnes bych se zachoval stejně,” vysvětluje Miloslav Vyhnal.

Areál hotelu hlídala armáda, vzduchem kroužila helikoptéra. V momentě, kdy se Sověti rozhodli vysílač zlikvidovat, oba kolegové spali. Vzbudil je rámus, rozespalí se vybatolili, jak říká pamětník, na chodbu a ta už byla obsazená zásahovou jednotkou. Miloslav Vyhnal udělal krok směrem ke strojovně, že vysílač vypne. V tu ránu měl na břiše odjištěný kalašnikov. Ani hnout! „V duchu jsem se rozloučil s životem, s celou rodinou, říkal jsem si, kdoví co bude, jak to bude zítra a myslel jsem, že nás sejmou. A co jsem mohl udělat víc? Nemůžete se s nimi prát v pyžamu.”

Oba technici se rozhodli, že musí okamžitě z hotelu zmizet. Podařilo se jim nepozorovaně uprchnout do blízkého lesa. Tudy se dostali až do Ostrova nad Ohří. Po krátkém odpočinku u kávy se jejich cesty rozdělili, kolega Petr Kovář se vydal na vlak domů. Miloslav Vyhnal pak nějaký čas pracoval v ilegalitě. Přátelé mu vyřídili falešný průkaz zaměstnance Rozvodných závodů Karlovy Vary. Odjel na služebnu, kde se několik dní skrýval a jezdil s ostatními zaměstnanci do terénu, opravovat elektrické vedení, natírat stožáry, vyřezávat stromy pod dráty atd. po celém karlovarském kraji. Po nějaké době, když se situace uklidnila, přijel za ním na motorce další kolega, že je čas vrátit se do práce. S potvrzením od ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka, že jde o oficiální vysílač ČSSR a nikoli kontrarevoluční zařízení, se dali do práce. Staré rozstřílené zařízení na hotelu už neopravovali, uváděli do provozu nový vysílač ve věži.  

Vysílač rozstříleli ozbrojení lesáci z Tachova 

Správa radiokomunikací pak sice na oko vyšetřovala, jakým způsobem a přičiněním k tak velkému poškození vysílací techniky došlo, ale vyšetřování bylo rychle zastaveno. Miloslav Vyhnal si pamatuje, že ho několikrát vyslýchala policie, ale nikdy na něj nebyl činěn nátlak. Pokaždé vypověděl vše tak, jak to zažil. „Když jsem o tom přemýšlel, zachoval bych se stejně. My jsme nic neudělali, vysílali jsme, byla to naše práce, za kterou jsme byli placení a jestli to někdo viděl jinak, tečka. Vysílač rozstříleli Rusové. Tečka.” O to víc ho znechutil závěr vyšetřovací komise, který tehdy následně vyšel jako oficiální stanovisko i v regionálních novinách: „Vysílače Krašov a Klínovec rozstřílela stejná skupina lidí. Šlo o zaměstnance lesního závodu Tachov, jejichž velitel je využil k útěku na Západ. To bylo do nebe volající. Přitom všichni věděli, že to byli vojáci s tanky. Kdepak by zaměstnanci lesního závodu vzali tanky!” Miloslav Vyhnal nadále pracoval na Klínovci, ale doba se měnila a on zatoužil odejít odsud někam na jih Čech nebo na Šumavu. „Dva roky jsem byl na vysílači u Klatov a nakonec jsme se, s ohledem na rodinou situaci a vážnou nemoc mého bratra, vrátili k rodičům do Zruče,” uzavírá vyprávění pamětník.