Květoslav Vrtěl

* 1922

  • „Tlak se stupňoval postupně až do neúnosnosti. Ty slabší hospodářství padaly jeden po druhým. Nakonec zjistili, že to dál nejde, protože pomoc žádná nepřicházela ani zevnitř, ani zvenku. Tak většinou ztráceli naději, že se může hospodářství nějak udržet. A my jsme se s tátou a se švagrem domluvili, že do kolchozu nepůjdem. Tak jsme dodávky plnili a předseda kolchozu říkal, že ti Vrtěli, ti si splní dodávky a nás serou. Tož nakonec to dopadlo tak, že nás zavřeli do kriminálu. A ti ostatní tam potom šli sami. Pomohli nám i ti sousedi, když někteří řekli: ,Půjdem tam, až tam půjdou Vrtělovi.‘ Pak se soustředila palba na nás.“

  • „Byli jsme venku před budovou. Vykládalo si nás tam čtyři nebo pět sousedů. Teď najednou letělo letadlo a ten jeden říká: ,Tomu se blýská od vrtule.‘ To už byl za tři dny konec války. Byl to ruský letec a on střílel dolů do nás. Vlekli jsme se do dveří. Táta utíkal kolem stěny do vrat. Druhým vchodem do budovy. Ten poslední, co tam zůstal, co se nemohl dotlačit do těch dveří, tak dostal střepinou do nohy. Ten pilot hodil jakousi minu před náš barák. To se vysypaly všechny okna a ta jedna střepina mu vletěla do nohy a následkem toho umřel. Byl svobodnej. A moje sestra zase byla tam vzadu v prádelce. Tam seděla husa na vajíčkách a ona jí tam šla dát krmení. A ta střepina vletěla vrchem těsně v rohu. Ještě ten roh dveří chytla a vletěla do té prádelky. A jí urazila palec u nohy.“

  • „Před večerem tady byli ti Rusáci. Byli tam vzadu. Tam topili, vařili, všechno dřevo tam popálili. Měli tam velkou kuchyň. Večer se táta jednoho staršího Rusa zeptal: ,Jaký je to tam u Vás v tom kolchozu?‘ My jsme tenkrát nevěděli. Rusi nás osvobodili, tak jsme byli v té euforii. On se ohlédl a šel pryč. Na druhý den přišel k tátovi a zase se díval, aby ho nikdo neslyšel. A povídá: ,Ty chazaj. Modli se každý den k Bohu, že máš takovou hospodárku.‘ Otec říká: ,No tak normál. A jak u Vás?‘ - ,U nás ó ně charašo. Když chceš košilu, když chceš kabát, musíš ke komisárovi pro bumážku. A když máš fajnů žínku a půjčíš komisárovi, tak bumážku dostaneš.‘ Říkal jsem si: ,Sakra, tak to je dobrý.‘ Už začalo první seznámení s ruským kolchozem.“

  • „Pak jsem šel po chodbě a najednou mě zavolal bachař: ,Pojďte se mnou. Tady vyšůrujete pokoje a vydrhnete dlážky.‘ Povídám: ,Žišmarjá, to jsem ještě nikdy nedělal. Ani na vojně.‘ Jsem dělal velitele světnice. Tak jsem nikdy ani cimérku nedělal. Ale věděl jsem, že po vojensky: co je mokrý, to je čistý. Tak jsem si donesl dva kýble vody a pak po tý podlaze... To byla dřevěná podlaha. To jsem to tam drhl a ono se to ztratilo. Tak jsem tam hodil druhej kýbl. A voda zase pryč. Ona utíkala. Tam byly, myslím, ty stropy nějaký hliněný. A ono to utíkalo do spodku a teklo jim to tam o patro níž. Já jsem myslel, že mě zabijou. Já povídám: ,Já jsem nevěděl.‘ Tak mě poslali klepat koberce. Tak jsem to dal na tyčky od plotu, začal jsem do toho bít, tyčky padaly. Tož mě od toho taky vyhnali.“

  • Full recordings
  • 1

    Polkovice, 03.08.2011

    (audio)
    duration: 02:43:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Koně a krávy jsem měl opravdu pěkný, výstavní. To byl základ jejich budoucího kolchozu.

Květoslav Vrtěl v roce 1941, maturitní foto
Květoslav Vrtěl v roce 1941, maturitní foto
photo: archiv pamětníka

Květoslav Vrtěl se narodil v roce 1922 v Polkovicích na střední Hané. Za války byl nuceně nasazený na kopání protitankových příkopů ve vesnici Mönchhof v Rakousku. V roce 1950 se oženil s Věrou Jedličkovou a převzal část rodinného hospodářství. Při zakládání JZD v Polkovicích on i jeho otec odmítli vstoupit. Neúměrně jim proto byly zvýšeny dodávky a daně, sebrány zemědělské stroje a neustále měněny pole za vzdálenější a horší. Přesto až do roku 1958 do JZD nevstoupili. Pro výstrahu ostatním byli nakonec odsouzeni. Květoslav k ročnímu trestu, jeho otec na půl roku. Byly jim také zabaveny hospodářské budovy a všechen dobytek. Květoslav Vrtěl strávil několik měsíců ve vězení na Mírově a větší část trestu pak v zemědělských lágrech v Sýrovicích a Oráčově. Po propuštění dále pracoval v zemědělství. I dnes stále žije na svém rodném statku.