Jaroslav Vrtálek

„Jeden starší četař – (jmenoval se Robert Sedláček) – šetřil, nechodil na vycházky a kupoval zlaté libry za ušetřený žold. Pomstili jsme se mu tím, že jsme psali jeho jméno do knihy návštěv v bordelu. Jak to dostal do rukou náš hlavní doktor Firth, tak si říkal, že to není možný, že snad chytil druhou mízu. Tak si ho pozval. (…) Časem se to samozřejmě provalilo, že jsme si dělali srandu, tak jsme se mu omluvili. Po válce jsem ho jednou potkal v Opavě. (…) O on mi říkal: ‚Vy jste mne tehdy doběhli.‘ “

„Nebylo mi vyčítáno, že jsem sloužil v západní armádě. Když jsem sloužil v lidové armádě, bylo mi politrukem zakazováno ukazovat západní vyznamenání. Říkal jsem mu: ,Můj táta mě učil: Co ti nepatří, neber. Co ti patří, nikomu nedávej. – To jsem dostal ve válce. Kde jste vy byl, když hřmělo?‘ Pustil se do mne a šel za velitelem. Ten mne zavolal a říká mi: ,Jardo, co blbneš, tak to sundej, dlouho to trvat nebude, pak si to můžeš navlíknout znovu.‘ Tak jsem to nakonec radši sundal. – ‚Tak co, už seš spokojenej?‘ – Problémy byly furt, zvlášť, když je člověk v armádě.“

„Jeli jsme přes Polsko do Königsbergu. Tam byly hranice mezi Polskem a Německem. Dojeli jsme do jedné stanice a chtěli jsme vystoupit. Poláci, lumpové, nás zahnali zpět, že tutaj to není možné. Tutaj hodně špionů. Řekli jsme výpravčímu, že další stanici vyskočíme, že do Německa se každopádně nevrátíme. Další jsme vyskočili, to byla taková větší dědina, a rychle pryč. Tam nás pak jednoduše pochytali, zavřeli nás do školy. Vysvětlili jsme, že v Bronovicích se tvoří československá zahraniční armáda.“

„Dělal jsem spojku a moje vozidlo dostalo přímý zásah. Chytil jsem to do nohy. Odvezli mne do polní nemocnice. Chtěli hned řezat. Byl to průstřel. Po zásahu střelou mi noha visela skoro jen na šlachách… Doktoři mi chtěli uříznout nohu. V polní nemocnici byla jedna polská doktorka, viděla nášivku Czechoslovakia a říkala mi polsky: ,Řezat se nebude, vy jste ještě mladý.‘ Člověk polsky něco rozumí. Převezli mne do Anglie. Byla tam naše vojenská nemocnice. Byl květen 1945, Londýn slavil a já jsem ležel na operačním sále. Konec války jsem prožil v nemocnici, lámali mi znovu nohu, protože mi to špatně srostlo.“