Marie Voznicová

* 1939

  • „Byla to hodně těžká práce, ale nejhorší to bylo v zimě. My jsme si i poplakaly. Měly jsme na nohou jenom pionýrky, mazalo se i venku a byla zima. Byly tam sice koksáky (kovové koše, ve kterých hořel oheň), ale přišly jsme ke koksákům, ohřály jsem se, ale sotva jsme došly ven, bylo nám už zase zima. Takové to bylo. V létě bylo zase na pecích tisíc stupňů a muselo se tam taky vylézt a mazat. Mazaly jsme všechno, co se točilo. Bylo to práce spíše pro muže, ale dělaly jsme to my ženy.“

  • „My jako mazačky jsme musely namazat všechno, co se točilo. Nejhorší byly pěchy, kterými chlapi pěchovali uhlí. Všecko se to muselo vyčistit. Fasovaly jsme čisticí hadry, kterým jsme říkaly pucvol. Zamést, vyčistit a namazat olejem. Kdyby chlapům nešlo s něčím pohnout, už by se po nás sháněli a nadávali by. Takže jsme musely všechno vyčistit a namazat. Když jsme ráno přišly do práce, všude bylo plno uhlí, tak jsme musely nejprve zamést. A jednou za týden jsme fasovaly olej. Říkaly jsme tomu tuk šmir. Měly jsme dvoukolák a dvě mazačky jsme na tom tahaly velké barely oleje. To bylo oleje a oleje. A musely jsme si to odnést opravdu daleko. Někdy nám muži pomohli, ale někdy, když neměli čas, jsme to po jednom schůdku pomalu vynesly.“

  • „My jsme byli s tátou v kině a začaly houkat sirény. Začala letadla lítat a střílet. Kino přestalo hrát, taťka mě vzal na ramena a utíkali jsme domů. Měli jsme to domů tak čtvrt hodiny a oni stříleli. A jak jsme přiletěli k domu, v zahradě stála velká auta a byli tam němečtí vojáci. Mamka plakala. Němci se na tu naši zahradu nastěhovali. A tak jsme tam s nimi žili. Mamka nesměla vařit, musela jenom přikládat. Udělali si na zahradě oheň a vařili eintopf, jak tomu říkali, a my jsme to s nimi museli jíst, to si pamatuji. Měli také marmelády a čokolády a vždycky nám dali. Pamatuji si, že to s nimi bylo v pohodě.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 12.10.2022

    (audio)
    duration: 01:48:57
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 18.10.2022

    (audio)
    duration: 01:28:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dělat mazačku v koksovně nebylo nic s medem. Kolikrát jsem si poplakala

Marie Voznicová v práci v bývalé Koksovně ČSA v Karviné / 80. léta
Marie Voznicová v práci v bývalé Koksovně ČSA v Karviné / 80. léta
photo: archiv Marie Voznicové

Marie Voznicová se narodila jako Poskerová 8. listopadu 1939 v Sedlištích na Frýdecko-Místecku v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Otec byl horník, matka příležitostně pomáhala na poli u sedláků. Rodiče dříve bydleli v Doubravě. Hlásili se k české národnosti. Po připojení Těšínského Slezska k Německé říši utekli do Sedlišť v protektorátu. Marie tam zažila v roce 1945 přechod fronty. V jejich domě se vystřídali němečtí a sovětští vojáci. Po skončení války se s rodiči a sourozenci přestěhovala do Doubravy. Vyučila se holičkou. V osmnácti letech si vzala Jaroslava Voznicu. Měla s ním tři děti. V letech 1974 až 1994 pracovala v Koksovně ČSA v Karviné jako mazačka strojů. Promazávala znečištěné stroje a zařízení v provozu vysokých pecí. V roce 2022 žila jako vdova v Karviné.