Josef Vomáčka

* 1945

  • „Jsem seděl na pracovišti, v půl osmý jsem to přebral, jeli jsme podle nějakých... Žádný plány nehrály roli, že jo, měli jsme tam hymnu a ještě nějakou hudbu, jednu vážnou hudbu, jestli Mou vlast nebo co, nevím. A teďka se mluvilo, mluvilo. Načež v 7:35 rozrazily ty tlustý polstrovaný dveře, který tam tenkrát byly, možná, že ještě pořád jsou, to byla studia, stanice Praha. To bylo nejlepší a největší studio, kromě toho ještě byla stanice, která se jmenovala Československo nebo tenkrát Praha 2. To bylo jednodušší, to bylo o patro výš. Tam odtud se ráno nevysílalo, to se vysílalo všecko na jednom kanále. Tak rozrazili dveře a fakt tam vlítlo snad sedm Rusů se samopalama. Šťovíčková tam říká, že neví, jestli ještě se někdy setkáme. Ona byla ještě v hlasatelně a viděla skrz to velký sklo, dvojitý sklo, co spojuje pracoviště s režií, tak viděla, že už tam máme ty lidi. Já jsem musel vstát, tak jsem seděl za zvýšeným pultem a hodně viděli, že jsem ten důležitej. Obešel mě zezadu jinak a dal mi normálně samopal tím bodcem, jak jsou ty bodce na samopalu, mi dal do zad. A teďka vešel jeden z těch Čechů, že to byl kupodivu a pořád mi to říká, že to byl Karel Hoffman, ale který tenkrát nebyl už ředitelem, byl to Zdeněk Hejzlar, ale Hoffmann se tam takhle motal a řekl, abych to ukončil. ,Co mám ukončit?´ Řekl jsem paní Vondruškový: ,Zuzanko, pusťte tu hymnu.“

  • „Já jsem šel domů a věděl jsem, že mám v půl osmý ráno službu v rádiu, že jsem se jako neměl moc opít. Měl jsem tak šest piv, řekněme, což jsem cejtil, že je mám. Došel jsem domů asi v jednu hodinu, otevřel jsem okna – bydleli jsme na Fügnerově náměstí – řekl jsem si, že to jsem tak ožralej, slyšel jsem pořád hučet letadla v domnění, že se mi to samozřejmě zdá. No, tak hučely letadla, já jsem nespal dobře, budilo mě to. Přímo nad střechama hučela letadla tak. Najednou asi v šest, v půl šestý ráno zvonek. My jsme nějak měli telefon nebo jeden čas jsme ho směli mít. Zvonek. Přišel Miloš Síkora, to je malíř, který žije už léta v Paříži nebo emigroval už na přelomu režimu a je to zajímavý člověk, byl to můj spolužák z jedenáctiletky, z gymnázia. A říkal: ,Paní Vomáčková,´ mámu vzbudil, já jsem tam se povaloval rozespalej, ,jsou tady Rusové.´ Takže matka mu řekla, že je ožralej, ať jde pryč. Pustili rádio a slyšeli tady ty věci jako takový, tak máma řekla: ,Pepíčku, hele, vstávej. Něco se děje, jsou tady Rusové a ty máš službu.´ Věděla, že mám být v půl osmý ráno v rádiu, tak jsem říkal: 'Hele, tak já jdu.' Nebyly žádný mobily, nic. Ona říkala: ,Vždyť to máš až v půl osmý.´ Já jsem říkal: ,Tam se něco děje, musím jít do toho rádia.´ Ten Síkora šel se mnou.“

  • „Začaly se promítat americký filmy. Chodili jsme dopoledne – jsme utíkali ze školy do kin. Byla francouzská nová vlna, byly tady první americký filmy, začal rokenrol, chodili jsme na Mikiho Volka, na tady ty kapely. Vlastně jsme toho bolševika úplně vystříhali. Čímž jsme dospívali poměrně rychle, četli jsme a všichni jsme se pohybovali zhruba ve stejným rychlíku. Tím míň jsem měl společného s nějakým bolševikem. Ten osmašedesátej pro nás začal už v roce šedesát. Jsme začali vnímat to otevírající se řečiště informací a vlastně narůstajících příjemných chvil a vzrušení z dobré literatury. Začaly malý divadla, začaly tady ty všecky věci, tak jsme úměrně tomu naštěstí dost intelektuálně dospívali. Opravdu rok 68 pro nás byl přirozeným vyústěním rozvoje společnosti.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.06.2023

    (audio)
    duration: 02:00:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.06.2023

    (audio)
    duration: 02:08:26
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 04.09.2023

    (audio)
    duration: 02:06:20
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Osmašedesátý rok pro nás začal už v roce šedesát

Josef Vomáčka, 2023
Josef Vomáčka, 2023
photo: Post Bellum

Josef Vomáčka se narodil 17. července 1945 v Praze na Karlově Zdeňce a Josefu Vomáčkovým. První roky života prožil v Litvínově, kam rodina odešla za prací otce. Od roku 1952 žili znovu v Praze. V roce 1959 nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešních gymnázií) na pražském Vyšehradě. V roce 1962 ho přijali ke studiu architektury na ČVUT, kde ovšem po prvním semestru skončil kvůli nesplněné zkoušce z geologie. Následujícího půl roku se živil jako betonář, načež znovu nastoupil na fakultu, ale nepodařilo se mu ji dokončit. Nějakou dobu pracoval jako osvětlovač ve filmových studiích na Barrandově. V roce 1966 nastoupil do Československého rozhlasu, kde prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy – tehdy jako režisér vysílání. V roce 1969 ho vyhodili. Následně pracoval v propagačním oddělení a poté v odbytu mlékárenského podniku Laktos. V roce 1981 se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). V roce 1992 našel své jméno v seznamech tajných spolupracovníků StB. V roce 1999 Nejvyšší soud rozhodl, že byl evidován neoprávněně. Po sametové revoluci působil jako filmový kritik, kurátor výstav výtvarného umění a architektury a průvodce zahraničních zájezdů. V roce 2023 žil v Praze.