Ladislav Vízek

* 1955

  • „V semifinále jsme měli Jugoslávii, trošku nám nahrál los a po těžkém zápase jsme ji udělali. Porazili jsme ji dobrou taktikou. Ve finále Němci, odstranili nám Rusko. Byli nepříjemní, měli jsme štěstí, měli nějakého Steinbacha, to byl jejich jediný fotbalista, ostatní jen nadupaní mladí kluci, oni takoví východní Němci byli. My byli fotbalově lepší a Honza Berger ne že by se obětoval, ale šel se Steinbachem do souboje a pak se poprali. Paradoxně nám to pomohlo, i když Honza patřil k výborným fotbalistům, vzal s sebou Steinbacha, měl červenou. Byli jsme lepší a jim neměl kdo hrát. Horší bylo, že jsem dostal do žebra ránu, nateklo mi to, nemohl jsem dýchat. Říkám: 'Trenére, musím dolů,' i když jsem chtěl zůstat. 'Ne, ty tam musíš zůstat.' Byl jsem nejlepší střelec šampionátu. Hlídali mě osobně. Říkám: 'Já nemůžu.' Trenér říká: 'U tebe jsou vždycky dva, odlákáš hráče, uvolníš prostor.' Ale chytil jsem balón do těch stejných míst, svalil jsem se a musel jsem dolů. Byl to zajímavý moment, nikdy by mě nestřídal, ani já bych dolů nešel. Šel po mně Jindra Svoboda a za pět minut dal gól. Přitom by tam nikdy nešel. To byly dva detaily, krásně do toho zapadly. Němci se už na nic nezmohli, byli tvrdí, nefotbaloví, na nás neměli. My jsme po strastiplné cestě, po kvalifikaci po socdemáckých státech přes finále s Maďary na Strahově, přes Bulhary, pak ještě skupina v Petrohradě, než jsme se dostali do Moskvy. Bylo to tak dlouhé, že mohl vyhrát jen nejlepší a bez studu říkám, že jsme byli nejlepší. Proto si olympijskou medaili považuju nad všechny ostatní. Prošli jsme dlouhou cestou, budu to říkat furt, že zlatá medaile měla možná takovou míň fotbalovou hodnotu než ta z mistrovství Evropy, ale proto si ji považuji nad všechny ostatní, že jsme prošli touhle cestou a i pro ten svátek olympijský – je to pro mě jasná volba.“

  • „Ale o to hezčí byla odveta. V zimě jsme přivítali Stuttgart, bylo namrzlo. Trenér nám říkal: 'Kluci, běžte si zahrát,' do žádné taktiky nás nenutil. 'Mějte z toho radost, užijte si to, nebuďte nervózní.' Úžasně nás připravil, měli jsme lepší obutí, měli jsme lepší kopačky, ale na to se nikdo neptal, líp jsme se pohybovali. Vedli jsme 1:0 poločas a v druhém poločase jsem dal gól hlavou. Na všechny góly hlavou si pamatuju, bylo jich málo. Nebyl ani tak hezký jako důležitý, bylo to na 2:0, asi pět minut po poločase, měli jsme 40 minut na třetího postupového góla. 3:0 bylo lepší než 4:1, jak dal Míra Gajdůšek branku ve Stuttgartu na 4:1. Ucítili jsme obrovskou šanci zápas zlomit, dali jsme třetí i čtvrtý gól, pojistku. Zápas byl v takové euforii, lidi nás hnali, takovou atmosféru už nikdo na Dukle nezažije. Dali jsme lidem po zápase kopačky i trenky, štulpny, jenom ve slipech jsme šli do kabiny. Byl to pro mě nejlepší zážitek z fotbalu, bohužel ve čtvrtém kole pak nejhorší. Hráli jsme s Herthou Berlín, byla o level horší než Stuttgart. V prvním čtvrtfinále na Herthě jsme hráli 1:1, ještě jsme si říkali, že jsme nechali remízu kvůli divákům, aby přišli na Herthu v Praze. A prohráli jsme v prodloužení. To byl zase můj nejhorší zážitek z fotbalu, byli jsme třikrát lepší než Hertha, ale štěstí, ta mrška, se nám vysmálo. Takže bundesligový Stuttgart a Hertha byl můj nejlepší a nejhorší zážitek z fotbalu.“

  • „Přesně si pamatuju na zápas na výběru branců v Táboře, ale hvězdy z dorosteneckých lig a známá jména byla rozdělená do Dukly Praha a do Tábora. Náš zápas byl poslední a měli hrát jen z vesnic nejslabší kluci, shodou okolností tam buď usnul, nebo se zapomněl velitel ze Žatce. Hráli jsme zápas a bylo to moje divadlo, zápas skončil 11:2, vyhráli jsme, dal jsem osm devět gólů. Bylo to strašně jednoduché, proti mně hráli – skoro se dá říct dřeváci. Neuměli ani chodit, nemohli jít do Dukly. Usilovali, aby šli někam níž a měli hezkou vojnu. Já jsem se v zápase ukázal a ten velitel říkal: 'Vízek, Vízek, Jiskra Nový Bydžov... a víte co? Byl tam ze Žatce náklaďák, dal osm gólů, podívám se na něj. Hoďte mi ho na náklaďák!' Bylo tam už pár kluků, tak jsem k nim přiskočil, nevěděl jsem, kam jedu. Jeli jsme z Tábora až do Žatce, tam druhý den trénink. Byli tam kluci z Jablonce, z Teplic – Pepa Fišer, Senický, měli kontakt s ligou. Ocitl jsem se v největším fotbale, co jsem zatím byl. Při prvním tréninku jsme hráli staří – mladí a málokdy se stane, že mladí vyhrajou nad mazáky a hned jsem je porazil já, dal jsem pět nebo šest gólů. Trenér viděl, že jsem talent, že to umím, říkal. Říkal: 'To se nám sem narodil hráč!' Nevěděl jsem ještě o sobě, co mě čeká, šel jsem do tmy. Začaly mistráky a byl jsem jediný, kdo se chytil z bažantů, hráli jsme třetí ligu. Vím, že jsem hned naskočil do sestavy, ještě předtím jsem musel udělat rajóny a pytel brambor oškrábat. Když pak byl důležitý zápas, tak už: 'Vízek žádné brambory, aby se vyspal!' Byly tam výhody, každý den na tréninku, vojna byla fajnová. Rok jsem tam hrál výborně. Byl jsem silnější než ostatní, nevěděl jsem, jak je to možné. Neměl jsem srovnání, neměl jsem ho v Bydžově ani na výběru v Žatci. Ale byl jsem nejlepší zřejmě. A po roce v Žatci mě čekal povolávací rozkaz do Dukly Praha.“

  • „Vím, že tam v Hlušicích byl silný spolek myslivců, a to musím vzpomenout, myslivost byla opravdu silná vášeň, celá vesnice byla myslivců. Vím, že jsem chodil s tátou na hony, řeknu vám takový příběh. Každý měl psa, ale vedle táty jsem stál místo psa já, takže je to takové úsměvné. Můžu vám říct, že jsem s ním chodil na hony, nechci říct, že tam jsem dostal fyzičku, ale já běhal. Když víte, co je křídlovaný bažant – chytit ho, to bylo neuvěřitelné. Běžel jsem na bažanta, kolikrát jsem předběhl i psa, jak kličkoval. Říkám ve srandě, že jsem fyzičku chytil jako tátův pes na honu, na to nemůžu zapomenout. To bylo zvěře tenkrát! To byl úplně jiný svět, dneska máte jednoho zajíce na okrese. My jsme měli výřad, tam bylo 500 zajíců. To jsem odbočil, že mě bral táta na hon jako svého pejska, naučil jsem se běhat do zatáček, to mně taky pomohlo. Jsou to detaily a pomohly mi ve fotbale, změny směru a tak. Je to velice úsměvné. Jednou jsem to říkal na besedě, že to bylo dost důležité pro mě, uměl jsem kličkovat, uměl jsem tělem klamat, což jsem se naučil od bažantů.“

  • "A to je taky zajímavá otázka. To, že jsme jezdili ven, a já, kdybych utekl, tak jsem měl strašně moc peněz. To, co jsem měl tady, to byla almužna, a tam... Vím, že v Západním Německu u Stuttgartu jsme měli autobus, kupovali jsme si džíny. Džíny byly jenom v Německu, desky jsme si kupovali, muziku, ta byla výborná. A vím, že já jsem byl jeden z těch nejlepších u nás a že vedle mě zastavil mercedes a říkali mi: 'My vás známe, pane Vízek, pojďte, nechoďte už do autobusu, pojďte si sednout, my se o vás postaráme, my jsme Eintracht Frankfurt, dáme vám peníze. My se o vás postaráme, pojďte emigrovat.'"

  • "Takže to bylo Armádní středisko vrcholového sportu Dukla Praha. A tam jsme byli zaměstnaní jako vojáci, ale byli jsme prakticky jenom fotbalisti. A tenkrát jsme měli – a to můžu říct – vím, že jsem měl nástupní plat deset tisíc korun. Ale pozor, to v té době byl velký peníz. To bylo na naše, vůbec nevím inflaci, kolik by to bylo dneska, ale vím, že s touto výplatou jsme se měli dobře. Plus samozřejmě prémie za zápasy, už jsme hráli za 600 korun vyhraných doma plus jsem se dostal do národního mužstva. Takže já jsem finančně vůbec nestrádal, protože jsme hráli za národní mužstvo, tam byly taky prémie. Takže už jsem se prostě živil fotbalem. Ale jedno k tomu musím říct – lituju, že jsem se nenarodil do téhle doby, protože dneska jsou tady miliony, statisíce a u nás to byly stovky a jenom tisíce. Takže škoda té doby, kterou jsem propásl. Teď jsou peníze ve fotbale, tenkrát ne."

  • "Tak to se dá shrnout do jednoho slova – já měl koníčka jednoho, a to byl opravdu fotbal, protože já jsem se ho naučil už tak dobře v Hlušicích, že hned když jsem šel do velkého fotbalu, tak o mně říkali, že jsem obrovský talent, že umím s balónem. A to bylo právě tím, že jsem každý den byl s balónem. Takže se dá říct, že já nejsem až tak manuálně zručný nebo šikovný, to je můj bratr, taky mi všechno dělá, pomáhá. A dá se skoro říct, že já umím jen kopnout do balónu."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.10.2021

    (audio)
    duration: 01:21:08
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 01.02.2022

    (audio)
    duration: 01:42:31
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 3

    Praha, 25.04.2022

    (audio)
    duration: 01:57:00
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 4

    Stráž nad Nisou, 30.10.2023

    (audio)
    duration: 32:23
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Byl tátův pejsek, honil zajíce a naučil se kličky, nad nimiž žasla Evropa

Ladislav Vízek (vlevo) s legendárním kanonýrem Josefem Bicanem v polovině 80. let 20. století
Ladislav Vízek (vlevo) s legendárním kanonýrem Josefem Bicanem v polovině 80. let 20. století
photo: archiv pamětníka

Ladislav Vízek se narodil 22. ledna 1955 v Chlumci nad Cidlinou. Jeho tatínek byl řidičem v Okresním stavebním podniku Nový Bydžov, maminka pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Ladislav Vízek vyrůstal ve vesničce Hlušice s mladším bratrem a starší sestrou. Do základní školy chodil do Hlušic, po ní se vyučil nástrojařem. Fotbal hrál za žáky Nového Bydžova, v dorosteneckém věku přestoupil do Spartaku Hradec Králové. Kvůli složitému dojíždění se vrátil do Nového Bydžova, kde hrál v mužstvu dospělých krajskou 1. A třídu. Díky Dáše Kockové, dceři předsedy prvoligové Dukly Praha, která měla chalupu blízko Vízkových, se na začátku vojny dostal na výběr mladých fotbalistů do vojenských oddílů. Zaujal funkcionáře VTK Žatec, kde nastupoval rok ve třetí lize. Pak přešel do prvoligové Dukly Praha, kde se rychle prosadil do základní sestavy. S Duklou vyhrál třikrát titul mistra republiky, dvakrát se stal československým Fotbalistou roku. S Duklou hrál pravidelně evropské poháry. V sezóně 1978/79 se Dukla probojovala do čtvrtfinále Poháru UEFA, v sezóně 1985/86 do semifinále Poháru vítězů pohárů. V roce 1977 debutoval v československé reprezentaci, za devět let si připsal 55 zápasů a vstřelil v nich 13 branek. V roce 1980 získal bronz na mistrovství Evropy v Itálii a zlato na letních olympijských hrách v Moskvě. V roce 1982 reprezentoval Československo na mistrovství světa ve Španělsku. V roce 1986 přestoupil z Dukly do francouzského prvoligového klubu AC Le Havre. V 61 zápasech dal 11 branek a během dvou let si vydělal miliony korun, díky nimž si mohl po pádu komunistického režimu koupit výnosnou restauraci. Závěr kariéry strávil v rakouském Gmündu. V československé a ve francouzské první lize nastřílel dohromady 126 branek a stal se členem prestižního Klubu kanonýrů. Po roce 1989 dělal několik let delegáta na prvoligových zápasech, v roce 1996 se stal jeho zetěm československý reprezentant Vladimír Šmicer. Kromě fotbalu se věnoval rekreačně dalším sportům – tenisu, stolnímu tenisu, hokeji, golfu a kulečníku. Zamiloval si rovněž karetní hru mariáš a kurzové sázky. Zkoušel i ruletu, ale prohrával, a tak s ní skončil. Začal psát fotbalové komentáře pro Deník Sport, spolupráce trvala i v roce 2022, kdy žil v Praze. Byl tehdy podruhé ženatý a se svou ženou měl devítiletou dceru.