The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Větrovský (* 1931  †︎ 2019)

• narozen 9. února 1931 v Plzni

• rodina bydlela v Mariánských Lázních

• v září 1938 musela rodina opustit pohraničí

• do roku 1940 žil s matkou v Olšanech u Plzně, později ve Starém Plzenci

• v květnu 1945 se rodina vrátila do Mariánských Lázní

• v roce 1952 absolvoval pedagogickou fakultu v Plzni, obor matematika, fyzika a deskriptivní geometrie

• v letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu u 35. pluku v Domažlicích

• v letech 1954–1974 učil na hotelové škole v Mariánských Lázních

• od roku 1974 pracoval jako novinář

• zemřel 12. července 2019

Václav Větrovský se narodil 9. února 1931 v Plzni, brzy se však se svými rodiči přestěhoval do Mariánských Lázní, kde jako železničářské dítě prožil spokojené dětství spolu se svými českými i německými kamarády. O rodiny státních úředníků bylo postaráno jak po stránce kulturní, tak vzdělávací. V roce 1935 mohl proto začít chodit do mateřské školy, která se nacházela v suterénu tehdejší české školy (dnes ZŠ Jih). Spolu se svými spolužáky považoval za velký pokrok, když mohl v roce 1937 postoupit do prvního patra, kde se nacházela první třída obecné školy. Jeho školní docházku do mariánskolázeňské české školy však ukončily dramatické události v září roku 1938.

Ve dvě hodiny jede poslední vlak

Panika a strach z dalších událostí provázely obyvatelstvo pohraničí již několik dnů před samotným Mnichovem. „Otec byl železničář, který měl dvouhodinovou polední přestávku. Maminka byla v domácnosti, takže otec vždycky přišel, v klidu se naobědval, chvilku si zdřímnul a ve dvě hodiny pokračoval v práci. V tomhle kritickém dnu plném zmatků přišel jako obvykle ve dvanáct hodin a říkal: ‚Na oběd není žádný čas. Mám důvěrnou zprávu, že ve dvě hodiny odjíždí poslední vlak směrem Plzeň a za ním pojede souprava, která bude trhat koleje, abychom zkomplikovali Hitlerovi nástup jeho žoldáků sem k nám do Mariánských Lázní a sem do pohraničí.‘“ Museli si tedy velice rychle zabalit nejnutnější věci a před druhou hodinou již čekali na nástupišti na vlak.

„Teď si představte. Ve dvě hodiny jede poslední vlak. Nástupiště bylo plné. Z Chebu přijel plný vlak. Přijel se zpožděním. Otázka byla, jak se tam ti lidi dostanou. Budete se divit, ale dostali… Do Plzně jsme jeli asi pět hodin. Přijely další vlaky z celého pohraničí a ti lidé na tom byli stejně. Nádraží bylo zaplněné, nikdo neměl kam jít, slovo hygiena jsme zapomněli, nikdo nevěděl, co se bude dít dál.“ Zbytek rodiny pokračoval druhý den k maminčiným rodičům do Olšan u Plzně. Otec musel zůstat v Mariánských Lázních. Jako státní zaměstnanec byl po několika dnech přeložen do železniční stanice Klatovy. Pro zaměstnance nebyl příchod nových kolegů z pohraničí vítanou událostí. „Najednou ve stanici byli dva přednostové, dva skladníci, prostě všechny funkce byly obsazené dvakrát. Domácí neměli radost z toho, že se jim tam přihrnulo tolik lidí, protože měli strach o svá místa, klidně mohli někoho přeložit někam na vesnici, kde to bylo zapotřebí.“

Uprchlík

Rodina proto část války prožila odděleně. Maminka měla hodně sourozenců, a rodinný dům se proto zčásti pronajímal. Rodina obývala pouze dvě místnosti. Pár týdnů trvalo, než si všichni na novou situaci zvykli. Problém nastal ve škole v Pačejově: „Děti mě nepřijaly. Prostě byly zvyklé po generace žít tam pokorně v těch vesničkách a na nějakého, jak nám říkaly, uprchlíka nebyly zvědavé. A ten název uprchlík měl velice hanlivý přízvuk. Tak se nedivte, že tu moji touhu po Mariánských Lázních ještě zesilovaly.“ Otce nakonec přidělili na nádraží ve Starém Plzenci. Tam se rodina společně přestěhovala.

Závěr války má Václav Větrovský spojený především s bombardováním a strachem z toho, jak nakonec všechno dopadne. „To jsme byli pořád ve sklepě zalezlí jako krtci, no prostě hrůza hrůzoucí. Tam jsme měli připravené jídlo, až nás to zasype, tak abychom tam vydrželi nějaký den.“ Starý Plzenec byl osvobozen americkou armádou. „Byli ubytovaní ve škole. My jsme jako kluci za nimi chodili. Samozřejmě prvně v životě jsem viděl čokoládu, oříšky, takový ty suchý stravy, co oni měli. To byli tátové od rodin, oni nám to dávali jako svým dětem. Ještě tam přibalili cigarety pro tátu. Tihle američtí vojáci, totálně vyčerpaní válečnými boji a ztrátami svých kamarádů, ti se prostě rychle sžili s místním obyvatelstvem.“

Návrat do Mariánských Lázní nebyl samozřejmostí, rodiče uvažovali o tom, že se sem nevrátí, nechtěli znovu zažívat zklamání, které museli prožít po Mnichovu. Nicméně Václavovo přesvědčování a přemlouvání, aby se vrátili, nakonec vyhrálo a rodina se v září 1945 odstěhovala zpět do pohraničí. Původní nadšení ale brzy vystřídalo zklamání, protože většina českých rodin se do Mariánských Lázní nevrátila. Pamětník si velmi těžce hledal nové kamarády. 

Vědec, nebo učitel?

Po osvobození přicházeli do Mariánských Lázní noví osídlenci pomalu a několik obětavců se dalo zlákat i mezi pedagogy. Mezi nimi byl také tělocvikář z pražského gymnázia v Michli. V říjnu 1945 začal pamětník chodit na gymnázium. „Šli jsme se přihlásit dva i s mým novým kamarádem. Tenhle profesor stál na chodbě a třídil nás. A říkal tomu kamarádovi: ‚Odkud ty jsi přišel?‘ A ten se hrdě hlásil: ‚No, já jsem z gymnázia v Lounech.‘ Tak to prošlo. Chodil do tercie. ‚No, tak jdi do kvarty a budeš pokračovat.‘ Podíval se na mě a zeptal se, ze kterého jsem přišel gymnázia. ‚No, já jsem přišel z vesnické školy.‘ – ‚Kolik je ti roků?‘ Mně bylo patnáct let. ‚Tak jdeš do kvinty.‘“ O čtyři roky později se pamětník stal nejmladším maturantem.

Rozhodování, kam po gymnáziu, nebylo pro Václava nijak obtížné. Již v průběhu studia se po vzoru svého třídního učitele doktora Pospíšila rozhodl věnovat matematice a fyzice. Po maturitě se přihlásil na Karlovu univerzitu, obor matematika a fyzika, s vidinou akademické dráhy. Nicméně opět do jeho života zasáhly vnější události spojené s budováním lidově demokratického státu. „Studium bylo bezproblémové první dva roky, kdy jsme ještě žili v představě, že jednou budeme kráčet po stopách vědy, leč na konci druhého ročníku nám bylo oznámeno, že žijeme v situaci, kdy společnost nepotřebuje vědce, ale potřebuje pedagogy.“ Vzhledem k okolnostem se Václav nakonec rozhodl přestoupit na pedagogickou fakultu v Plzni, kterou zakončil promocí v červnu 1952.

Záhadný telegram na vojnu

Otázka uplatnění ho nemusela tolik trápit, protože šest týdnů po promoci dostal povolávací rozkaz a musel nastoupit na dvouletou povinnou vojenskou službu k 35. pluku v Domažlicích. Když se blížil konec vojny, zažil opět jeden z překvapivých momentů ve svém životě. Gymnaziální profesor Pospíšil vyhrál konkurz na šéfa katedry fyziky Vysoké školy zemědělské v Praze, ale jeho odchod z Mariánských Lázní byl podmíněn tím, že za sebe musel sehnat náhradu. „Doktor Pospíšil si uvědomil, že jsem šel v jeho stopách, že jsem na vojně, a tak běžel k nám domů, vzal si telegram a napsal mi: ‚Václave, přijeď. Chci do Prahy.‘ Podepsán doktor Pospíšil.“ Telegram neobvyklého znění vyvolal na posádce pozdvižení: „Tři dny ze mě kontráši nedostali tuhle šifru. Poněvadž já jsem tomu nerozuměl. Věděl jsem, kdo je profesor Pospíšil, věděl jsem, co je Praha, ale jinak jsem tomu vůbec nerozuměl.“

Učitel, reportér a fotograf

Díky nabídce profesora Pospíšila se mohl pamětník vrátit do Mariánských Lázní, kde od října 1954 celých dvacet let učil na hotelové škole. A nejen to. V průběhu své pedagogické činnosti začal fotografovat nejprve školní události a později o nich i psát do regionálního tisku. „Výhoda byla, že ta parta novinářů mě přijala mezi sebe.“ Do důchodu pak v roce 1991 odcházel jako šéfredaktor okresních novin. 

S Mariánskými Lázněmi spojil Václav Větrovský celý svůj život. Bydlel se svou manželkou Marií v domě, kam se v roce 1955 přiženil a kde společně manželé Větrovští vychovali svých pět dětí.

Zemřel 12. července 2019.