The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jana Veselá (* 1951)

• narodila se 16. prosince 1951 v Praze

• otec František Bejbl od rodiny odešel, později emigroval na Západ

• po maturitě na SVVŠ studovala lékařskou fakultu (1971–1976), kam ji nejdřív nepřijali z kádrových důvodů

• po škole nastoupila jako pediatrička do nemocnice v Příbrami

• v roce 1979 se přestěhovala do Dobříše

• v listopadu 1989 spoluzakládala Občanské fórum na tamní poliklinice

• po volbách 1990 radní města Dobříš

• v dalších volebních obdobích dvakrát členkou zastupitelstva

Jana Veselá, za svobodna Bejblová, se narodila 16. prosince 1951 v pražské Nemocnici Na Bulovce, kde jako lékařka pracovala její matka Olga Bejblová, rozená Schüllerová. Ta se později díky své vynikající odbornosti v oboru rentgenologie přesunula do prestižního zařízení IKEM. Otce Františka Bejbla pamětnice prakticky nezná, záhy od rodiny odešel a kontakt příliš neudržovali.

Významný podíl na její výchově měl dědeček z matčiny strany, masarykovec a bývalý vlastník malé textilky ve Vysokém Mýtě, který se do Prahy přestěhoval v těžkém období po smrti své manželky na samém konci války. Matka pamětnice, která se o něj tehdy starala, chtěla studovat medicínu a nebyla jiná možnost než vzít otce s sebou. Janě Veselé tak odmalička vštěpovali, že důležitější než majetek je vzdělání, dobré mezilidské vztahy, poctivost, důstojnost a čest. „Masarykovské heslo ‚nebát se a nekrást‘ používám často dodnes. Čapkovy Hovory s TGM jsem poprvé četla asi ve dvanácti letech,“ říká Jana Veselá ke své hodnotové orientaci.

Nikdo z rodiny také nebyl členem komunistické strany a ona později v této tradici pokračovala. O tom, že nebýt součástí oficiálních struktur může být z hlediska systému problematické, se ovšem přesvědčila velmi záhy: „Děda mi obstaral soukromou učitelku klavíru, byla to snad jakási bývalá ruská šlechtična, ke které jsem chodila na Žižkov na hodiny. V první třídě jsem se zúčastnila Soutěže tvořivosti mládeže, vyhrála jsem školní a pak i pražské kolo, porota byla nadšená. Když jsem dohrála Beethovenovu Elišku, ptali si mě, do jaké lidové školy umění chodím. V dobré víře jsem řekla, že do žádné, že mě učí paní profesorka – a oni mi nedali diplom, který měli připravený. Plakala jsem a maminka mi vysvětlovala, že to takhle někdy v životě chodí.“

Nejvyšší cena za bratrskou pomoc

Protože chtěla studovat žurnalistiku, po základní škole pokračovala pamětnice na střední všeobecně vzdělávací školu, tehdejší obdobu gymnázia. Tam ji také rok před maturitou zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Vztek na okupanty se mísil se strachem z jejich tanků, které stály na nedalekém Karlínském náměstí, tím vším zároveň prostupovala nebývalá vlna solidarity mezi lidmi. Od té doby až do sametové revoluce chodila vždy na výročí okupace Jana Veselá oblečená v černém a stejně jako řada dalších Pražanů ten den na protest nepoužívala městskou dopravu.

Dalším otřesem byla smrt Jana Palacha v lednu 1969: „Nedovedla jsem si představit, jak někdo může něco takového udělat. Cítila jsem k tomu člověku obrovský obdiv, soucit a lásku, protože umřel za nás za všechny. Proto, abychom se vzpamatovali. Strašně moc jsem si přála, aby ta oběť nebyla zbytečná, protože on zaplatil nejvyšší cenu. Nic dalšího, nic většího než svůj vlastní život člověk nemá. Bylo to hrozné…“

Založit rodinu a číst si

Její averze k Sovětskému svazu byla v té době tak silná, že pamětnice odmítla jako téměř jediná z ročníku maturovat z ruštiny a přes nátlak pedagogů si prosadila angličtinu, takže speciálně kvůli ní museli sestavovat další zkušební komisi. „Po okupaci můj sen, že budu žurnalistkou, padl. Bylo mi jasné, že buď skončím na Pankráci (nebo hůř), nebo to nebudu moct vůbec dělat,“ vzpomíná Jana Veselá na to, proč se nakonec vydala v matčiných stopách a přihlásila se na lékařskou fakultu.

Narazila ovšem na nečekanou komplikaci. Po přijímacích zkouškách jí oznámili, že není přijata z kádrových důvodů. Ukázalo se, že otec, kterého od dětství neviděla, později emigroval na Západ. Musela doložit, že s ním neudržovala žádný kontakt, a až poté byla ke studiu konečně přijata.

Když fakultu v roce 1976 absolvovala a jako čerstvě vdaná pediatrička s malou dcerou nastoupila do nemocnice ve středočeské Příbrami, byly už – jak sama říká – karty rozdané. Společnost sevřela tuhá normalizace. Přesto, když za ní v zaměstnání přišli s přihláškou do komunistické strany, odmítla vstoupit. Stejně tak nepodepsala nabízenou přihlášku do Svazu československo-sovětského přátelství. „Měla jsem strach. Ale nestalo se mi nic. Teď zpětně si myslím, že jsme se měli bránit víc. Báli jsme se. Atmosféra strachu byla všudypřítomná. Nebudeš souhlasit, neposlechneš – přijdeš o zaměstnání. Možná, že jenom vyhrožovali a že zase tak dlouhé prsty neměli, ale my jsme to nevěděli. V sedmdesátých letech se opravdu člověk stáhl do soukromí. Peníze jsme neměli, cestovat jsme nemohli, co člověk mohl? Založit rodinu a číst si,“ přemýšlí dnes pamětnice, která odmítla podepsat i požadovaný demonstrativní nesouhlas s Chartou 77. Emigrovat nicméně nechtěla – v Československu byla doma a také se cítila vůči své zemi zavázána tím, že tu vystudovala.

V zámku a podzámčí

V roce 1979 přesunula své působiště o dvacet kilometrů blíž Praze – do Dobříše, idylického maloměsta uprostřed brdských lesů, pozoruhodného snad jen tím, že v místním zámku odměnou za svou loajalitu režimu pobývali prominentní spisovatelé. Rodina se dvěma dětmi na tom nebyla ekonomicky nijak valně (manžel Jany Veselé Jindřich byl vystudovaný filozof a jako odborný asistent na fakultě bral měsíčně 700 korun hrubého), takže mladé lékařce příliš nevadilo, že musí ordinovat zároveň v Dobříši i v Příbrami, vždyť za noční a víkendové služby měla celých pět korun na hodinu! Dobříšská poliklinika také pediatričce poskytla slušný byt.

Když to zrovna komunistické rušičky vysílání dovolily, poslouchali Veselí zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Normalizační bezčasí si příležitostně krátili i četbou zakázané literatury, kterou od známých občas ve strojopisných kopiích přinesl Jindřich Veselý: „Pamatuju si třeba na Škvoreckého Tankový prapor. Měli jsme čtyřiadvacet hodin na to, abychom kopii poslali dál, takže jsem v noci ležela ve vaně a četla. Jak jsem se smála, strašně se to v koupelně rozléhalo.“ S disentem ale pamětnice žádné kontakty neměla, v Dobříši podle ní ani žádný neexistoval.

Se samopalem v zádech na Vystrkov

Práce dětské lékařky zavedla Janu Veselou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let i do veřejnosti tehdy zcela uzavřeného luxusního střediska Vystrkov u Orlické přehrady, kam se jezdily rekreovat komunistické politické elity. „Na pokyn vedení nemocnice jsem jednoho odpoledne musela okamžitě sednout do sanitky a jet na Vystrkov. Když jsme po asi tři čtvrtě hodině dojeli k závoře v lesích, přistoupil dozadu člověk se samopalem. Zažila jsem poprvé, že na mě někdo míří samopalem, a příjemné to opravdu nebylo,“ vypráví pamětnice. O kus dál si pak ve skladu měla nabrat léky, jaké bude potřebovat: „Tam byly léky, o kterých jsem sice věděla, že existují, ale pro normální lidi nebyly dostupné. Například brufen, který jsme potřebovali pro děti s revmatickou horečkou. Měla jsem sto chutí si něco strčit do kapsy. Ale neudělala jsem to.“

V luxusní vile pak na ni čekalo několik neznámých lidí. „Odmítla jsem se posadit a nevzala jsem si ani nic k pití, chtěla jsem jen vidět pacienta, kvůli kterému mě zavolali,“ říká Jana Veselá. Nakonec vyšetřila chlapce s průjmem, v doprovodu muže se samopalem zase nasedla do sanitky a odjela. „Připadala jsem si na jednu stranu jako kus hadru. Měla jsem být na oddělení, tam byla moje práce. Oni ho přece mohli naložit do auta a do nemocnice přivézt. Dělali si prostě, co chtěli. A zase na druhou stranu jsem si připadala trochu jako hrdinka, že jsem si od nich nic nevzala. Je to směšné, já vím, taková malá směšná vzpoura…“ Později prý zjistila, že šlo o rodinu tehdejšího ministra průmyslu.

Nechci žít jako předtím

Když se k pamětnici na začátku listopadu 1989 dostaly zprávy o pádu berlínské zdi, oživilo to v ní naději na zlepšení poměrů. Během víkendu po 17. listopadu ji ve vysílání Svobodné Evropy šokovala informace, že během zásahu proti demonstrantům na pražské Národní třídě zahynul jeden ze studentů. Právě tato později vyvrácená fáma ji – stejně jako řadu dalších – uvedla do pohybu: „Byla jsem z toho hrozně rozčilená, k tomuhle už se přece nedá mlčet. V pondělí jsem přišla do práce, sepsala jsem otevřený dopis ve smyslu, že nesouhlasíme s postupem bezpečnostních složek a že mlátit studenty není možné, a sbírala jsem podpisy.“

Brzy poté na dobříšské poliklinice spoluzakládala Občanské fórum. Z hektické doby si výrazně vybavuje třeba besedu s disidentem a novinářem Janem Petránkem, při které diskutovali o tom, jak by měla vypadat demokracie. „Ono se to nezdá, ale když člověk nežije v demokracii, tak ten pojem je pro něj prázdný. Nedovede si představit, jak to ve skutečnosti vypadá, že by mohl spoluurčovat, co se s ním bude dít, co se bude dít se společností,“ vzpomíná Jana Veselá. „Při první generální stávce 27. listopadu nás na náměstí nebylo moc. Ale už jsem se nebála. Řekla jsem si: Teď, nebo nikdy. Bylo mi třicet osm a už jsem nechtěla žít jako předtím. Říkat vlastním dětem: ‚Bylo to takhle a takhle, ale nesmíš to nikde vykládat.‘ To bylo ponižující.“

Poctivost, láska a empatie

V prvních československých komunálních volbách v roce 1990 drtivě vyhrálo Občanské fórum. Pamětnice byla zvolena zastupitelkou a stala se členkou rady města. Stále ordinovala jako pediatrička, sama se starala o dvě děti, do toho ale měla spoluzodpovědnost za řízení města a po večerech znovu a znovu pročítala zákony, které chrlil tehdejší parlament. Dodnes si vybavuje nadšenou atmosféru, ale nechápe, jak mohli takové nasazení zvládnout. Pyšná je zpětně především na to, že se jim povedlo do Dobříše zavést kvalitní pitnou vodu, která místním dlouho chyběla.

Po dalším volebním období v roli zastupitelky už cítila potřebu si od politiky odpočinout, byla podle svých slov otrávená čím dál větším politikařením. Po osmi letech se ještě jednou na kandidátku a do dobříšského zastupitelstva vrátila. Posledních pět let je v důchodu a stále jednou týdně ordinuje.

Při otázce, co by chtěla zanechat jako poselství, se Jana Veselá pečlivě zamyslí. „Mít určitý žebříček hodnot, kde bude někde nahoře poctivost, láska a empatie, je možná nemoderní, ale dobrá věc,“ řekne po chvíli a pro jistotu ještě jednou připomene své oblíbené masarykovské heslo, kterým se řídí celý život.