MUDr. Jana Veselá

* 1951

  • „Jednou jsem jako lékař byla na Vystrkově. To bylo středisko izolované od okolního světa, kde měli vily a krásné paláce komunističtí potentáti, členové vlády nebo politbyra. Krásný kraj, nad řekou, lesy, ale normální smrtelník tam nesměl. A já jsem jednou měla sloužit noční v nemocnici, byla tam se mnou ještě zástupkyně primáře, a najednou se ve tři odpoledne ozvali z ředitelství, že potřebujou pediatra na Vystrkov. A paní doktorka, která tam se mnou ještě byla, protože na oddělení byl nějaký těžký pacient, mi řekla, ať si vezmu občanku a jedu. Já se bránila, že nemám ještě ani atestaci, ale ona říká, že tam nepojede, ať si vezmu občanku a jedu. Já se ptala, proč ji potřebuju, a ona jen mávla rukou a řekla, že uvidím. Tak mě naložili do sanitky, tenkrát to byly dvanáctsettrojky, mělo to kobku mezi řidičem a spolujezdcem a vzadu byl prostor pro pacienty oddělený okýnkem se zašupovacím sklem. Jeli jsme, na Vystrkov to bylo tři čtvrtě hodiny cesty, bylo to docela z ruky. Ta paní doktorka, co měla jít domů, tam za mě hlídala oddělení a já jela na Vystrkov. Dojeli jsme k závoře, k takové bráně už v těch lesích, tam přistoupil chlap se samopalem, odstrčil to okýnko, opřel si ten samopal a já ho měla za zády, nebylo to příjemné. Zažila jsem poprvé, že na mě někdo míří samopalem, a teda dobré to nebylo. Popojeli jsme pár minut lesem k takové moderní budově. Vystoupili jsme a on mi říká: ‚Vyber si léky, který budeš potřebovat.‘ Já na to, že nevím, jaké léky budu potřebovat, vždyť jsem ještě pacienta neviděla. Ale vešli jsme dovnitř a tam byly léky, o kterých jsem sice věděla, že existujou, ale pro normální lidi nebyly dostupné. Například brufen, který jsme potřebovali pro děti s revmatickou horečkou. Tam byl. Měla jsem sto chutí si něco strčit do kapsy. Ale neudělala jsem to. Zpětně už nedokážu říct, jestli ze strachu, nebo protože se nekrade, ale neukradla jsem tam nic. Zase jsme popojeli sanitkou se samopalem za hlavou, pak jsme vystoupili a lesní cestičkou jsem přišla do takové vily. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění. Na zemi perský koberec, kožená sedací souprava, krb, fontánka, obrovský prostor, sedělo tam asi čtyři nebo pět dospělých. ‚Posaďte se, paní doktorko.‘ A taková malá soukromá revoluce, já jsem řekla, že postojím. Nabízeli mi kávu nebo čaj nebo skotskou: ‚Co pijete, paní doktorko?‘ Já řekla, že nepiju nic, že chci vidět pacienta. Takže nastalo trapné ticho, asi po čtyřech pěti minutách přivedli asi čtyřletého chlapečka, který měl průjem. Koukla jsem na něj, sáhla mu na bříško, řekla jsem jim, že hlavně nemá nic jíst, poučila jsem je, že léky kromě paralenu nebo acylpyrinu na teplotu nepotřebuje, a zase jsem s tím samopalem v zádech odjela. Připadala jsem si na jednu stranu jako uklízečka, jako kus hadru. Měla jsem být na oddělení. Tam byla moje práce, tam jsem měla být, ne tady. Oni ho přece mohli naložit do auta a do nemocnice přivézt. Chovali se takovým způsobem, že všechno mohou. Taky mohli, že jo. Ale příjemné to nebylo. A zase na druhou stranu jsem si připadala trochu jako hrdina, že jsem si od nich nic nevzala. Je to směšné, já vím, taková malá směšná vzpoura… Na vrátnici mi vrátili občanku, ten člověk se samopalem vystoupil, mně už se volněji dýchalo, ale strávila jsem tím nějaké tři hodiny. Ta paní doktorka mohla být dávno doma. Tohle je myslím dost výrazná vzpomínka. Pak jsem zjistila, že to byl ministr průmyslu.“

  • „Mě nakonec na tu školu přijali, a než jsem v roce 1976 absolvovala, byla už tuhá normalizace. Nastoupila jsem do práce v době, kdy už byly rozdané karty. Jasně že za mnou přišli s přihláškou do komunistické strany, tak jsem říkala, že to nechci. Pak přišli s přihláškou do Svazu československo-sovětského přátelství, tak jsem říkala, že to nepodepíšu, že prostě nejsem přítel. A oni mi říkali: ‚To ale musíte, my jsme všichni.‘ Já říkám: ‚Buďte, ale já nejsem, já to prostě nepodepíšu.‘ Měla jsem strach. A nestalo se mi nic. Teď zpětně si myslím, že jsme se měli bránit víc. My jsme měli strach. Atmosféra strachu byla všudypřítomná. Nebudeš souhlasit…, nestaneš se…, neposlechneš…, přijdeš o zaměstnání. Možná že jenom vyhrožovali a že zase tak dlouhé prsty neměli, ale my jsme to nevěděli. V 70. letech se opravdu člověk stáhl do soukromí. Peníze jsme neměli, cestovat jsme nemohli, co člověk mohl? Založit rodinu a číst si.“

  • „To bylo hrozné. Nedovedla jsem si představit, jak někdo může něco takového udělat. Cítila jsem k tomu člověku obrovský obdiv, soucit a lásku, protože umřel za nás za všechny. Proto, abychom se vzpamatovali. Strašně moc bych si byla přála, aby ta oběť nebyla zbytečná, protože to, co obětoval a jakým způsobem to obětoval, to je nejvyšší cena, nic dalšího, nic většího člověk nemá než svůj vlastní život. Bylo to hrozné... Bylo to jako ve snu, to byl tak dramatický zážitek, jako trans. Konkrétní vzpomínku mám jedinou, že jsem mluvila s panem Pachmanem, to byl šachový velmistr, který se pokoušel dohledat další ‚pochodně‘, aby jim to rozmluvil, aby jim nějak pomohl. Ale já o nikom nevěděla. Ani si nepamatuju, jak se ke mně dostal, kde na mě dostal kontakt. A pak si velice živě a dramaticky vzpomínám na pohřeb Jana Palacha. Tam bylo obrovské shromáždění lidí, kteří šli Mezibranskou a přes Václavák, a bylo tam absolutní ticho. Bylo slyšet jenom krok davu po dláždění, občas vzlyk. A trvalo to strašně dlouho, opravdu celou cestu panovalo ticho a bylo to... byla to jedna z nejdramatičtějších událostí té doby.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.09.2019

    (audio)
    duration: 01:21:15
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Měli jsme se bránit víc, možná nás jen strašili

Jana Veselá (ještě jako Bejblová) na maturitní fotografii, 1970
Jana Veselá (ještě jako Bejblová) na maturitní fotografii, 1970
photo: archiv pamětnice

Jana Veselá se narodila 16. prosince 1951 v Praze. Její matka Olga Bejblová byla lékařka-rentgenoložka, otce Františka Bejbla moc nezná, protože od rodiny záhy odešel. Spolu s dědečkem z matčiny strany, masarykovcem a bývalým vlastníkem malé textilky, žili v pražském Karlíně. Nikdo z rodiny nebyl členem KSČ. Původně chtěla studovat žurnalistiku, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která ji zastihla rok před maturitou na střední všeobecně vzdělávací škole, se rozhodla pro lékařskou fakultu. Tam ji nejdřív z kádrových důvodů nepřijali – ukázalo se, že otec v době, kdy se nestýkali, emigroval na Západ. Po absolvování medicíny nastoupila jako dětská lékařka do nemocnice v Příbrami a poté se přesunula na polikliniku v Dobříši. Během normalizace se věnovala především práci a rodině. Poslouchala zahraniční rozhlasové vysílání a příležitostně četla zakázanou literaturu, kterou od známých přinesl manžel. Po zásahu proti demonstrantům na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989 napsala otevřený protestní dopis. Spoluzakládala Občanské fórum na dobříšské poliklinice a po volbách v roce 1990 se stala radní města. V zastupitelstvu Dobříše pak byla zastupitelkou. Po osmileté přestávce se do zastupitelstva ještě jednou vrátila. V současnosti je v důchodu, stále jednou týdně ordinuje.