„Prvního října jsem narukoval do Trnavy k první rotě a potom probíhal výcvik a všechno možné, co se týká pěších výcviků. A koncem, asi po čtrnácti dnech, jsme jeli na ostrou střelbu na Orenvás (?). Neznáte to? [Znám, znám.] Znáte to? [Znám, znám. Tam byla veliká letecká střelnice, že ano?] A byl tam i dělostřelecký i pěšáci tam byli. A ve čtrnácti dnech jsem říkal kamarádovi Tondovi Níčů: ,Tondo, co myslíš? Co kdybychom zdrhli ze slovenské armády?‘ Skutečně, uvědomte si, co říkám. On byl pro. Tu dobu se právě vypravovala rychlá divize, která šla na Sovětský svaz a jela na Kavkaz. Tak říkám: ,Hele, když tam bude přes tisíc lidí, tak dva se ztratíme.‘“
„Najednou se ráno kolem šesté hodiny objeví služka. Když nás viděla, začala řvát na plné [kolo] a utíkala za pantátou. Přišel pantáta a říká: ,A co jste zač?‘ Tak jsme říkali, že jsme utečenci z Německa. Taky. Ale nějak se mu to nezdálo, tak říkáme: ,Ale my jsme parašutisté, utíkáme ze Sovětského svazu. Jsme vyslanci ze Sovětského svazu.‘ Tak nás tam okamžitě pohostil. Nechal nás tam usušit, dal nám staré, zatím rezervní šaty a byli jsme tam asi dva dny. Prostě jsme byli utahaní jako kotě. Po dvou dnech jsme se sebrali a šli jsme dál. Dal jsem tomu sedlákovi ještě na památku pětidolarovku s podpisem.“
„Samozřejmě jsem potom žádné zaměstnání nesehnal, tak jsem musel pracovat buď u zemědělců, anebo ke konci jsem dělal v cihelně. V čtyřicátém prvním roce jsem byl nasazen do Německa na práci. A tam víte, jak to vypadalo. To nemá cenu ani hovořit, protože to bylo utrpení. Skutečně. [Kdepak jste pracoval?] Bylo to Malchow-Mecklenburg mezi Berlínem a Hamburkem. Víte, jak s námi Němci zacházeli? Nadávali nám do českých psů a všechno možné.“
„Tam byli samí Sověti [učitelé], tam z našich [učitelů] nebyl ani jeden. Ale bylo nás tam čtrnáct kluků. Každý den jsme až do desíti [hodin] byli zaměstnáni. Dřina, úžasná dřina. Večír, když se skončilo, tak ještě opakování v deset hodin večer. No dřina, skutečně dřina. Teď jak se budeme chovat my, když budeme shozený. To znamená, dostali jsme asi pět nebo šest, možná šest nebo sedm úkolů a první bylo co? Kde jsou Němci, jejich postavení a průmysl v Československu. Pak tam bylo, kde se dají zakládat partyzánské skupiny. Pak poslední bylo, jak Němci, ty úřady německé, zacházejí s civilním obyvatelstvem. Pak jsme měli i poznávání výbušnin. Kolik se dá [výbušnin], kdybychom chtěli vyhazovat.“
„Tak jsme dělali zákopy a všechno se připravovalo [na boje u Kurska]. A přišla potom, to bylo myslím v červnu, ta bitva? [V červenci, v červenci.] Co? [V červenci čtyřicet tři.] Jo, v červenci byla. To jsme dělali zase zákopy a [sovětští vojáci] z Rudé armády dělali první a my jsme byli až druhý sled. Nakonec začala bitva a Němci, to bylo hrozný, jak útočili, prostě stříleli vším možným, děla, kanony, všechno se tam mlátilo, tanky střílely, byly vzdálené jeden od druhého maximálně asi do kilometru. Ale Rusové byli v nevýhodě, že Němci měli právě tank Tiger? [Ano, Tiger tam byl.] A ty byly silnější, měly v té době [silnější] pancíř, kdežto Rusové měli kolem šesti nebo osmi centimetrů a proráželi.“
Full recordings are available only for logged users.
Memory of Nations AI Assistant Explore thousands of personal stories
Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.
Plukovník v.v. Jan Velík se narodil 2. srpna 1921 v Hodoníně, vychodil měšťanskou školu a gymnázium. V roce 1941 byl nuceně nasazen na práce do německého města Malchow v Meklenbursku, odkud se mu však podařilo utéct a přicestoval za matkou na Slovensko. Za trest 1. října 1941 narukoval do trnavské posádky slovenské armády a s rychlou divizí putoval do Sovětského svazu. Na Kavkazu zběhl a přes Krym se dostal k Rudé armádě, do které 1. března 1943 vstoupil a s níž se zúčastnil tankové bitvy u Kursku. V lednu 1944 vstoupil v Usmanu do tvořícího se 1. československého armádního sboru, byl zařazen do 2. paradesantní brigády a prodělal výcvik v Jefremově a v Proskurově. Poté byl vybrán do roty zvláštního útvaru, absolvoval v Moskvě zpravodajskou školu a byl zařazen do sovětského výsadku STAS. V únoru 1945 byl vybrán k výsadku do oblasti Devíti skal, byl však vysazen na Jindřichohradecku. Po příchodu na místo určení navázal spojení s partyzánskými skupinami a v těchto místech se také dočkal konce války. V roce 1949 byl vyhozen z armády, pracoval jako soustružník, v ČSAD, dělal skladníka, ekonoma a samostatného referenta. Na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vrátil svá sovětská válečná vyznamenání. Do své smrti 13. března 2016 žil ve Svrtace.