Kateřina Večeřová

"Naproti kinu Oko byla vyšetřovna a posléze zase na nynější Lidické ulici je velká robotárna. A tam vlastně už byli další vězni, třeba několik roků, taky vlastně proti zřízení, kteří byli třeba, já nevím... Jeden pán přišel rok po osvobození odněkud z Kocandy, to je už vlastně, jak se jede na Čechy, a vyprávěl nám, že strýc mu vlastně zachránil život. Už byl vězněný tři léta, oni tři dostávali...no mlátili je strašně obušky, vytahovali za ruce, ta kladka je tam dodnes zdokumentovaná. A když nosili splašky ven na dvůr, tak strýc, protože maminka okamžitě podplatila dozorce a posílala mu potají takové věci, samozřejmě, že ne chleba, ale trvanlivé - uzené nebo salámy vyuzené. A on se s ním právě dělil, hodil to do těch pomejí, vyměnili si kýbly a tím mu vlastně pomohl, že se mohl najíst. I tak byl nervově úplně vyšinutý, chlapec."

"Strýc přišel jednou pozdě večer ze zemědělské schůze, to bylo ten den zatčení, že. Maminka už spala, já taky, ve vedlejší místnosti. Měli jsme velký pokoj a strýc měl menší pokoj za námi, a protože my jsme byli blíž tomu oknu, na které zaklepal pan František Kovář, jeden z těch bratrů, a úplně klidným hlasem říkal: 'Paní Jurková, nezlobte se, ale já nutně potřebuju mluvit s Mirem'. Tak maminka nic netušíc otevřela, na ni se vyvalila horda vojáků i gestapáků a s bajonety ji hnala špalírem přes tu dlouhou kuchyni. Mě tam jeden držel, já jsem plakala, to je jasné, že, protože jsem byla rozespalá. No a strýc se musel rychle ustrojit a odvedli ho v poutech."

„Strýc koupil, to byla chlouba dědiny, dvě krásná hříbátka. Úplně černá, jenom jedna měla lysinu. Jedna byla Vrana, druhá byla Kača, s tou lysinou. On je koupil, nevím v kterém roce, potom už se učily chodit vedle našich koní, ale ještě samy netahaly. Teď přišel ruský vojenský velitel a řekl, že chce naše hříbata. Pan farář si ho vzal na faru a rozmlouval mu to tam, že ještě nejsou způsobilé k tahu. Ne, on má kočár, on se chce vozit po okolí. Tak je sebrali a až je uhonil, věčně ožralý, tady po okolí, tak je zastřelil a šel pro další, ale už ne k nám.“

„Byl to Angličan a [strýc] ho schoval do stodoly, kam jsme chodili denně sbírat vajíčka, kam jsme se chodili houpat na takovém velkém řetízkovém houpadle a pořád se do té stodoly chodilo. Ten člověk musel být strašně nervózní z toho, jak jsme tam všichni chodili. Protože se tam chodilo pro slámu, něco se tam ukládalo, dělala se tam na stroji taková míchanina pro drůbež a pro prasata. A strýc mu tam potajmu nosil jídlo a pití, asi vycházel jenom v noci, to je jasné, to nevěděl nikdo, ani maminka. Ale podařilo se mu dostat ho do bezpečí. Nevím, jakým způsobem, k partyzánům, kteří ho zas poslali zřejmě dál. O tom se nemohlo mluvit.“

„S maminkou jsme spaly ve světnici, jak se říkalo, a strýc měl pokoj vzadu za kuchyní. Byl na nějaké zemědělské schůzi a sotva si lehl, někdo tloukl na okno v kuchyni a maminka to slyšela, tak ho otevřela a říkala: ‚Co se děje?‘ A ten František Kovář [soused] říkal: ‚Paní Jurková, nebojte se, to jsem já, Franta Kovář. Ale potřebuju nutně mluvit s Mirem.‘ Tak mu šla otevřít, vyvalila se horda gestapáků a vojáků, matku otočili a musela špalírem těch vojáků projít až do světnice toho strýce. Já jsem řvala na jedné straně, brečela jsem, nesměla jsem k ní, jeden z nich mě tam držel. Počkali, až se obleče, a potom ho zatkli. Když ho potom zatkli [Wilhelma Prellberga], tak maminka [strýce] poznala už podle toho, že měl takovou čepici…“