Jaroslav Vávra

* 1933

  • „Začátkem května si pamatuji, že přijeli vlasovci. Byl jsem s tátou na pískovně na procházce a viděli jsme od Rané přijíždět tanky, auto i koně. Šli jsme se podívat k silnici pod Červeňákem a vidíme německé vojáky. Zastavili v Dobroměřicích, tak jsme tam šli a podle řeči jsme pochopili, že částečně něco rozumíme. To mi bylo divné, němečtí vojáci a že jim rozumím. Měl jsem zkušenost, že kolem nás chodily na střelnici do Lenešic z Loun celé čety vojáků. Jednou začalo pršet a četa vlezla k nám domů schovat se před deštěm, a těm jsem nerozuměl. A těmhle ano, tak mi to bylo divné. Pak jsem se dozvěděl, že jsou to Rusové v německých uniformách. V lenešickém cukrovaru, v dubnu, květnu, pracovali Arménci a ti byli taky v německých uniformách. Říkali, že pak předali flinty někomu na obci. Ta doba byla taková divoká.“

  • „To bylo tenkrát už v pětačtyřicátém roce. Přímo pochod smrti jsem neviděl. Šli z Postoloprt krajem Lenešic a pak zase na Ranou. Jen tak krajem Lenešic prošli. Bydleli jsme vedle hřbitova, tak jsem jako kluk koukal u márnice přes zeď. Viděl jsem asi pět zastřelených vězňů. Ještě v těch štráfkatých mundúrech je tam pochovával hrobník. Viděl jsem, že ho chytil za kabát a nesl ho v jedné ruce. Pochoval jich tam asi pět. Údajně, jak jsem slyšel, se jeden zachránil. Skočil někde u silnice do škarpy. U Postoloprt jich měli zastřelit snad osmnáct. U Bohosudova je upomínková deska, že tudy ten pochod smrti šel.“

  • „V pětačtyřicátém v dubnu šel přes Lenešice takzvaný pochod smrti. To byli lidé, kteří byli zavření v koncentračním táboře, takže přesouvali ten tábor odněkud z Německa. A ten tábor šel přes Postoloprty, Lenešice a stočil se nahoru na Ranou a tam odsud se dostali až k Bohosudovu. Přes Lenešice prošli tadyhle po Dlouhé ulici, hned se zatočili a hned šli přes trať jako na Ranou. Jenom cípem to tak vzali přes Lenešice a už zase nahoru a přišli k Rané, a to už byli zase v Sudetech, takže tady se dlouho nezdrželi, v Čechách. To jsem viděl, údajně se jeden z těch vězňů tady zachránil. Skočil někde do škarpy a zalezl do kanálu a tím si zachránil život. Jinak jsem viděl, za ten kousek cesty jich tady snad postříleli pět, těch lidí. Takže jsem byl právě u toho hřbitova, vždycky jsem byl zvědavý, tak jsem koukal přes zeď, ze zahrádky jsem koukal do hřbitova, tak jsem viděl, jak je hrobník pochovával. Drapnul ho za ty štráfaté hadry a nesl toho člověka v jedné ruce.“

  • „Byli jsme přiděleni do pohraničí. To byly takzvané Sudety, které byly zabrané – území. Němci zabrali takzvané Sudety a my tady jsme byli vlastně na hraně. Byly přímo po hranicích, Raná byla už německá, Břvany byly už německé, Sudety, Nečichy, vlastně ne, tady Břvany, to už byly také Sudety. Potom tady k Postoloprtům, to už byly všechno Sudety, to už sem k nám nepatřilo. My jsme byli Böhmen und Mähren, Čechy a Morava. Takže takhle to bylo. A v té době, když se vyklízelo, tak tihle lidé, co byli jako naši lidé, čeští lidé, když nechtěli takzvaně obcovat, když nechtěli podepsat příslušnost k Němcům, tak ti byli vylifrovaní takzvaně do Čech. Takže se k nám dostávali utečenci, to byla spousta lidí. Jako dneska utíkají z Ukrajiny, tak tenkrát utíkali z pohraničí sem do Čech. U nás ještě, my jsme měli tedy toho místa hodně málo, ale pamatuji si, že tam u nás také byl nějaký učitel, taky ho táta vzal do podnájmu, aby měl kde být.“

  • Full recordings
  • 1

    Lenešice, 16.11.2022

    (audio)
    duration: 01:14:43
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Louny, 18.09.2023

    (audio)
    duration: 01:25:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dětství prožil na hranici protektorátu. Viděl oběti pochodu smrti a poznal přeživšího postoloprtského masakru

Jaroslav Vávra
Jaroslav Vávra
photo: Archiv pamětníka

Jaroslav Vávra se narodil 7. února 1933 v Lounech, ale celý život prožil v Lenešicích, kde měli rodiče malé hospodářství. Po záboru Sudet Německou říší se Lenešice ocitly na hranicích Protektorátu Čechy a Morava a Vávrovi u sebe v domě pronajímali jednu místnost učiteli, který byl nucen ze Sudet uprchnout. V dubnu 1945 putoval přes Lenešice pochod smrti. Vávrovi bydleli hned vedle hřbitova a Jaroslav Vávra sledoval pohřbívání zastřelených vězňů. Stal se také svědkem náletů hloubkařů a osvobození Lenešic Rudou armádou. Od první třídy chodil do Sokola, po válce i do znovuobnoveného Junáka. Po měšťanské škole absolvoval jednoletý učební kurz a vyučil se truhlářem. V roce 1953 nastoupil na vojnu do Vysokého Mýta k protiletadlovému dělostřelectvu. Sloužil nejprve v kuchyni a později přešel k železničnímu vojsku, kde absolvoval potápěčský kurz. Pokládal kabeláže na nově budovaných přehradách nebo pomáhal odstraňovat podvodní překážky. Po vojně začal pracovat u geologického průzkumu, po sametové revoluci se věnoval truhlařině. Několik desítek let byl členem turistického oddílu v Lounech. V roce 2022 žil v Lenešicích.