The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vašková (* 1941)

Těžké časy mě naučily, že člověk se má spokojit s tím, co má

  • narozena 13. května 1941 v Hrabyni

  • otec zemřel po úraze a na následky břišního tyfu v roce 1943

  • konec války přečkala s matkou a bratrem v Pusté Polomi

  • pamětnice odchodu německých vojáků a příchodu Rudé armády v dubnu 1945

  • jejich dům v Hrabyni byl při těžkých bojích zcela zničen

  • stýkala se s rodinou Karla Engliše

  • od patnácti do osmnácti let pracovala jako dělnice v textilce v Náchodě

  • poté v přípravě výroby v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě

  • po sňatku se přestěhovala do Šenova u Havířova

I když byly Marii Vaškové na konci druhé světové války teprve čtyři roky, z tohoto dramatického období, kdy se Hrabyně ocitla ve frontové linii, jí utkvěly v paměti mnohé zážitky. Třeba cestování na voze s koněm z Hrabyně do Pusté Polomi, kde jí, matce a mladšímu bratrovi poskytli azyl příbuzní. „Jeli jsme lesem. Je to skoro sedm kilometrů. Na hlavní cestě byli všude Němci a zátarasy. Místy jsme jeli po příkopech, abychom se jim vyhnuli,“ vzpomínala pamětnice při rozhovoru pro Paměť národa v červnu 2020.

Hrabyni opouštěli, protože jejich dům nebyl podsklepený a dospělí tušili, že tam nebude bezpečno. V Pusté Polomi, u matčiných sourozenců, spali na palandách ve sklepě, zatímco němečtí vojáci ještě obývali jejich jedinou ložnici. Rozhodnutí utéct z Hrabyně bylo prozíravé, protože obec byla během týden trvajících osvobozovacích bojů z osmdesáti procent zničena. „I z našeho domu zůstal jen komín a hromada suti.“

V Pusté Polomi byl oproti Hrabyni docela klid. I tam ale zažila, jak na zahradu strýcova hospodářství dopadla bomba a „vystřelila“ jabloň na střechu domu. Viděla hladové a špinavé sovětské vojáky, jak se vrhli na brambory, které dospělí připravovali v pařácích pro zvířata. „Davaj! Davaj!“ říkali jen a sypali si brambory z velkých hrnců do ruksaků.

 

Poloviční válečný sirotek

Marie Vašková se narodila 13. května 1941 v Hrabyni, odkud pocházel její otec Jan Eichler. S manželkou Otýlií bydlel v domě po rodičích, kde žili i jeho další dva sourozenci. Zřídil si tam také stolařskou dílnu a sklad nábytku, který pro své zákazníky opravoval a fládroval. O kus dál měli zahradu, stodolu a pole.

V roce 1943, když byly pamětnici necelé dva roky, si otec při práci na zakázce uřízl prsty na ruce. „Dostal tetanus a musel do nemocnice, kde byli také ranění vojáci. Tam se nakazil břišním tyfem a zemřel. Bylo mu 33 let,“ vypráví Marie. Její mladší bratr měl teprve půl roku. Na konci války našla vdova s dětmi útočiště před blížící se frontou u svého bratra, který se staral o hospodářství po rodičích v nedaleké Pusté Polomi. Žily tam i jeho dvě neprovdané sestry.

Strýc choval krávy a další zvířata. Obytné prostory domu, kde se museli všichni vejít, sestávaly jen z kuchyně a jednoho pokoje. Ten si navíc ke konci války zabrali němečtí důstojníci. „My jsme spali ve sklepě. Byly tam udělané palandy, měli jsme tam peřiny. A byla tam i voda,“ vypráví.

Na Němce nemá špatné vzpomínky. „Byli hodní a štědří. V pokoji měli ošatku plnou drobných feniků a my jsme si z ní mohli také brát. Pamatuji ale, jak jim maminka, která uměla německy, jednou pořádně vynadala. Chtěli opékat na zahradě husu, kterou někde chytili. A maminka měla strach, že všechno zapálí, protože kolem byly dřevěné ploty a stodoly.“

 

Maminka sama vykopala sklep

Na okolnosti odchodu nebo útěku německých vojáků si nepamatuje a nevzpomíná si ani na oslavy osvobození. Domů se vrátit nemohli, protože jejich hrabyňský dům už neexistoval. „Byl celý vybombardovaný. Než jsme tam přišli, lidé si rozebrali i cihly, které tam zůstaly,“ vypráví Marie. S matkou a bratrem zůstali až do roku 1949 u strýce.

„Bylo to tam docela kruté. Strýc všechny hrozně honil do práce. I před odchodem do školy jsme museli vždycky udělat nějakou práci. Třeba přivezl z pole, které bylo asi dva kilometry daleko, brambory nebo řepu, a my jsme nemohli odejít do školy, dokud jsme to neuklidili,“ říká. Matka toužila po vlastním domě. Postavila ho na zahradě, která jim i se stodolou a kouskem pole zůstala po manželovi v Hrabyni.

„Maminka nejdřív sama vykopala sklep, aby měla kde skladovat brambory, řepu a další plodiny. Na vyzděném sklepě se pak postavil dřevěný barák. Říkali jsme mu nouzový. Bylo to tam malé a stísněné. Do jediného pokoje se tak akorát vešly postele pro nás tři a sekretář. Úkoly jsem psala v kuchyni u petrolejky, protože zpočátku jsme neměli elektřinu. Bylo tam jedno okno, a i ve dne tam bylo málo světla,“ vypráví Marie. Když se přestěhovali, nastoupila v Hrabyni do čtvrté třídy.

 

Žili jsme z knedlíků a husté omáčky

Matka nebyla ničím vyučená. Před válkou pracovala jako pomocná ošetřovatelka v opavské nemocnici. Důchod po manželovi podle pamětnice nedostala žádný, protože byl soukromník. „Žili jsme zpočátku ze čtyř set korun, které dostávala na nás. Živilo nás ale hospodářství. Chovali jsme kozy, které maminka uměla sama i zabíjet. Měli jsme slepice, husy, kačeny a později také králíky. Pole bylo malé, něco přes půl hektaru, takže nám ho ani nevzalo jednotné zemědělské družstvo, ale protože na to byla maminka s námi sama, práce bylo hodně a museli jsme pomáhat,“ vypráví.

Dokud se Hrabyně nekolektivizovala, spolupracovala Otýlie Eichlerová s tamními sedláky. Nechala si od nich poorat a zasít, na oplátku chodila pomáhat na jejich pole. „Měli jsme i obilí a sami ho sklízeli. Maminka kosila kosou a my děti jsme dělaly snopy. Potom přijel sedlák s vozem, naložilo se to a odvezlo na mlátičku,“ popisuje Marie.

Nejčastějším jídlem jejího dětství byly chlupaté knedlíky s omáčkami. „Knedlíky ze syrových brambor a mouky maminka uměla výborně. A různé omáčky, které nám k tomu vařila, byly tak husté, že v nich stála lžíce. Vždycky říkala, že je to jídlo, které nás zasytí. A hlad jsme opravdu neměli, i když peněz nebylo.“

Podle pamětnice matka jednu dobu nedostávala jako nezaměstnaná ani lístky na potraviny. „Měli jsme jen příděly na nás děti. Později maminka dělala uklízečku na lesní správě, aby měla nějaké peníze. Obdivuji ji, jak všechno zvládala. Dřela jako kůň. A my s bratrem jsme byli šťastni, že ji máme.“

 

Na zahradě u Englišů

Když se na začátku padesátých let vrátil do Hrabyně tamní rodák Karel Engliš, matka pamětnice k nim chodila uklízet a dceru často brávala s sebou. Engliš byl za první republiky opakovaně ministrem financí, spoluzakládal univerzitu v Brně, do února 1948 byl rektorem Univerzity Karlovy v Praze. Komunisté ho pak zbavili funkcí a vykázali z Prahy. Útočiště našel právě v Hrabyni, kde v roce 1961 také zemřel.

„Manželé Englišovi bydleli v Hrabyni kousek od nás. Když tam maminka uklízela, chodila jsem jí pomáhat. Domácnost měli oproti té naší velmi pěknou, takovou panskou. Oba byli příjemní a nebyli namyšlení. Pan Engliš, tehdy už šedivý pán s hůlkou, většinou přebýval ve své pracovně, jeho paní spíše v kuchyni. Pamatuji, že jsem u nich poprvé v životě jedla zelnou buchtu, která mi strašně chutnala,“ vzpomíná. V takzvané chaloupce na zahradě bydlela sestra Karla Engliše Anna Viková. „Byla nemocná a velmi špatně chodila. Někdy jsme jí pomáhali nebo ji doprovázeli do kostela.“

Na léto jezdila za Karlem Englišem dcera Vlasta, provdaná Plhoňová. S jejími dětmi Františkem a Vlastou Marie kamarádila. „František chodíval v Hrabyni někdy i do školy. Stýkali jsme se hodně a vídáme se dodnes. Většinou jsme dováděli u nich na zahradě. Měli tam také bazén, který byl vyzděný kameny. Byl dost velký i hluboký. Neuměla jsem plavat, ale jezdila jsem tam na lodičce. Jednou se se mnou převrhla a já se topila. Domů jsem přišla mokrá jako vodník,“ vzpomíná Marie. O potížích Karla Engliše s komunistickým režimem, který ho šikanoval i v Hrabyni, nic nevěděla.

 

Štěstí při měnové reformě

Začátkem padesátých let byla její matka pár let trafikantkou. Stánek v Hrabyni odkoupila od válečného invalidy. Marie s ní jezdila pravidelně s lodním kufrem do Opavy nakupovat tabákové výrobky. Shodou okolností matka udělala velký nákup zboží do trafiky, asi za dvacet tisíc, těsně před měnovou reformou československé koruny v červnu 1953, která obyvatelům znehodnotila úspory. „Pamatuji, že nám zůstalo devět stovek. Vyšlo nám to akorát na povolené tři stovky na osobu v kurzu 5:1. Jinak už se měnilo 50:1. Takže jsme měli štěstí.“

Když byla Marie starší, trochu se styděla za poměry, ve kterých žije. „Měli jsme méně prostoru než ostatní lidé. Neměli jsme otce, neměli jsme peníze. Začala jsem chodit do kurzu šití, abych si uměla na sebe aspoň něco ušít, protože jsem se taky chtěla někdy hezky obléknout a někam jít. Maminka stejně moc nedovolila, protože doma byla pořád práce,“ vypráví. Vzpomíná, že si s kamarádkami ze školy vylepšovaly vzhled podomácku dělanými trvalými ondulacemi. „Dneska se tomu divím. Měla jsem na hlavě takové houští, že v kině přes ně nebylo vidět.“

 

Dělnicí v textilce

Marie chtěla jít na zemědělskou školu, ale matka jí to zakázala. Jako patnáctiletá se přihlásila na inzerát do textilky Tepna Náchod, kde brali i tak mladé dělnice. „Maminka byla opět proti, protože mě potřebovala na práci v hospodářství, ale já si prosadila svou. Zůstala jsem tam tři roky a domů jsem jezdila jen na dovolené a na svátky,“ vzpomíná.

V Náchodě pracovala jako dělnice v přádelně. Chodila i do učení, ale po čase školy nechala. Důležitější pro ni bylo vydělávat. S děvčaty z celé republiky bydlela na internátu. „Na pokoji nás bylo deset. Když jsme měly volno, jezdily jsme s kamarádkami na výlety po okolí. Líbilo se mi tam,“ říká. Když ale matka onemocněla, vrátila se do Hrabyně.

Práci našla v Nové huti Klementa Gottwalda (NHKG) v Ostravě. Nejprve se půl roku zaučovala v přípravě výroby v mostárně ve Vítkovických železárnách. „Překreslovala jsem kopie výkresů z konstrukce pro dílny,“ vysvětluje. Po přestupu na NHKG ji zaměstnavatel poslal na tříletou večerní ekonomickou školu. „Bylo to náročné hlavně kvůli cestování z Hrabyně. Do práce jsem jezdila o půl páté. Škola v centru Ostravy začínala o půl třetí a končila před půl osmou. Pokud jsem neutekla trochu dřív, nestihla jsem autobus, který jel do Hrabyně po sedmé hodině. Další jel až v jedenáct, takže doma jsem byla o půl dvanácté. Tak to bylo třikrát týdně, takže jsem se moc nevyspala.“

 

Sověti za humny

V roce 1963 si vzala kolegu z huti Stanislava Vaška, se kterým měla tři děti. Odstěhovala se za ním do rodinného domu v Šenově u Havířova. Měli tam i záhumenek, na kterém pracovala. Po první mateřské se do NHKG nevrátila. Nastoupila na poště v Šenově. V Šenově zažila v srpnu 1968 chvíle strachu, když se dozvěděla, že Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Manžel byl v práci, byla jsem sama s malými dětmi. Nebyla to příjemná situace. Tanky jsme přijíždět neviděli, ale zjistili jsme, že ruští vojáci táboří kousek od nás v lese. Měli tam postavené i zemljanky. Od lidí, kteří bydleli hned u lesa a vojáci k nim chodili na návštěvu, jsem slyšela, že byli velice překvapeni, jaké to mají doma hezké. Obdivovali hlavně koupelny,“ vypráví.

Marie nebyla členkou komunistické strany, ani její příznivkyní. Do střetu s režimem se ale nikdy nedostala. „Akorát byly trochu nepříjemnosti ve škole kvůli tomu, že naše děti chodily do kostela. Velký šok jsem zažila, když mi syn řekl, že chtějí s kamarádem utéct na Západ. Naštěstí to neuskutečnili,“ říká Marie. V době rozhovoru pro Paměť národa jí bylo sedmdesát devět let. Pochvalovala si, že je stále soběstačná a ještě má sílu pomáhat dětem s vnoučaty.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (Petra Sasinová)