The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Vašek (* 1922  †︎ 2012)

• narozen 30. 3. 1922 v Mlynově na Volyni

• útěk před nuceným nasazením

• ukrýval se u příbuzných - rodiny Šircových

• členem odbojové organizace Blaník

• 21. 3. 1944 – vstup v Rovně do 1. čs. armádního sboru

• sloužil jako průzkumník, 1. brigáda

• Machnówka, Karpatsko-dukelská operace

• převelení k tankové brigádě, řidičem a mechanikem

• duben 1945 - zajišťování bezpečnosti Edvarda Beneše během jednání v Košicích

• po válce opravářem kol, práce v komunálním odpadu, v autodílně aj.

• zemřel 30. dubna 2012

Mlynov před válkou

Antonín Vašek se narodil 30. března 1922 v Mlynově na Volyni v české rodině. V celém městečku bylo pouze několik českých rodin. Předci pocházeli z Plzeňska a snad z Malína u Kutné Hory. Otec Antonína Vaška Vladimír byl legionářem z první světové války, s maminkou Annou Šircovou se oženil v roce 1918 a zakoupili stavení v Mlynově, kde se jim v roce 1922 narodil syn Antonín. Otec pracoval jako švec a chmelař a od roku 1935 se živil jako zámečník a mechanik.

Antonína Vaška zajímala technika, vychodil sedmitřídní polskou měšťanskou školu, ale dále již z finančních důvodů studovat nemohl. Pomáhal tak svému otci se živností a ruskému právníkovi: „On měl problémy s polským pravopisem, takže jsem u něj dělal zapisovatele.“

Bombardování při napadení Sovětského svazu Německem

Po čtvrtém dělení Polska byl na západní Volyni nastolen režim Sovětského svazu, lidé byli odváženi na Sibiř, zakládaly se kolchozy a Češi trpěli kvůli rozkulačování. Antonín Vašek vzpomíná na další epizodu z dějin volyňských Čechů, na napadení Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. 6. 1941. Měl být mobilizován do Rudé armády, ruský důstojník Bogomolov ho odvedl na sovětské komisařství:

„Když jsme měli několik psacích strojů prohlédnuto a vyčištěno, tak jsme jen seděli. Pak jsme v dálce uslyšeli hluk leteckých motorů, jak se blížily. Tam u nás bylo poměrně veliké vojenské letiště. Blížila se eskadra bombardérů, a jak jsme byli v okně – hukot se přibližoval velice rychle – tak jsem na nic nečekal, zvednul jsem se a [běžel] k východu. Už jsem nešel ani po schodišti, přehoupl jsem [se přes] zábradlí a utekl do dvora. Tam bylo polenové dřevo vedle garáže, já jsem vklouzl mezi dřevo a stěnu garáže a už jsem slyšel, jak to začíná detonovat. Pak jsem se vysoukal, protože jsem byl překlenutý těmi poleny dřeva, a sotva jsem se postavil na nohy, už vedle mě byl ten sovětský velitel Bogomolov, chytil mě za rameno, zatřásl a ptá se: ,Kde Bagrij?‘ A to byl jeho pomocník. Já jsem mu řekl, že běžel za mnou. Ale když jsem ohlédl, tak za mnou byl akorát kráter od bomby.“

V paláci Chotkiewicze si Němci zřídili hlavní komisařství a začali vykonávat represe na bezbranném židovském obyvatelstvu: „Já jsem viděl akorát jeden případ[likvidace židovských dětí], to bylo v sousedství. Dítě tam usedavě plakalo, tak jeden Germán ho popadl za nožičky, roztřískal mu hlavičku o roh baráku a odhodil ho.“

Zapojen do odbojové organizace Blaník

Podobně jako řada dalších krajanů měl být i Antonín Vašek odveden na nucené práce. Z transportu se mu však podařilo utéct. Poprvé utekl německým vojákům na shromaždišti u okresního úřadu, ale i tak musel pracovat, aby nebyl odveden do Německa. Pracoval tedy pro německou firmu Krauss v Dubně, ovšem když měl být převeden do Todtovy organizace[1], rozhodl se pro útěk. Skrýval se u svého strýce Josefa Širce[2] ve Frankově, který jej také zapojil do odbojové organizace Blaník.

Češi museli Němcům odevzdat všechny rádia, ale pamětníkův bratranec Václav Širc (syn Josefa Širce) si jedno rádio ponechal. Antonín Vašek také přispěl svou dovedností, do skleněných lahví naskládal destičky ze zinku a mědi a vyrobil tak napájení pro přijímač i vysílač: „Udělali si takový kryt na poli. Myslím, že tam byla pšenice. Tam se chodilo poslouchat zahraniční rozhlas.“ Tato činnost byla nutná, neboť Blaník rozšiřoval zprávy z vysílání ostatním Čechům na Volyni.

Poslouchání zahraničního vysílání bylo ovšem tvrdě trestáno, Antonín Vašek a další členové Blaníku unikli zatčení náhodou: „Němci někde vyčenichali, že v těch místech pracuje nějaký vysílač, tak to ze všech stran obsadili a hlídali. Nakonec byly signály nepravidelné a slabé, tak to nedokázali vypátrat.“

V 1. československém armádním sboru

Po osvobození Volyně Rudou armádou se Antonín Vašek rozhodl vstoupit do československých vojenských jednotek. Spolu s dalšími budoucími vojáky se shromáždil v Českých Novinách, odkud branci putovali do Rovna, kde již byla připravena odvodní vojenská komise. Antonín Vašek byl vybrán do smíšeného předzvědného oddílu (SPO) jako průzkumník. Velitelem byl štábní kapitán František Hynek. Ještě během mobilizace zažil bombardování Rovna, poté útvar odjel směrem do Černovic, kde Antonín onemocněl: „V Černovicích jsem dostal malárii, to mnou klepala zima i na slunku.“

Antonín Vašek málem přišel o život už cestou na frontu kvůli muničnímu vozu, který najel na minu: „Zajímavé [bylo], že to nechytlo plamenem a celý náklad na náklaďáku nevybouchl. [A nějací mrtví tam byli?] Ta kolona se roztrhla, takže já ani nevím, co tam vpředu bylo. Ale určitě nějaké oběti musely být, jenomže v té době se to nepočítalo.“ Úkolem průzkumu bylo také chytat německé zajatce-jazyky: „V jednom případě jsme narazili na spojovací kabel a šli jsme podle něj po hřebeni. Pak jsme ho přestřihli a čekali, co se bude dít. Německá hlídka to přišla kontrolovat. A oni se vzdali bez odporu.“

Antonín Vašek byl posléze přeřazen k tankové brigádě armádního sboru. Uměl řídit vozidla a jako mechanik zvládal vozidla i opravovat. „To se nejdřív musela dokola zajistit obrana a pak se muselo něco dělat.“ V tankové brigádě později dělal instruktora nováčků v autoučilišti. Dne 15. 3. 1945 byl povýšen do hodnosti četaře. Když už byl u Ostravy a měl směřovat ku Praze, byl s tankisty odvelen do Košic, aby zajišťoval ochranu prezidenta Beneše během zasedání Národní fronty. Byl tak u vyhlášení Košického vládního programu dne 5. dubna 1945. Dokonce měl i nabídku dělat prezidentu Benešovi osobního řidiče, což však odmítl s tím, že nechce dělat panského kočího. Ani slavnostního defilé v Praze se účastnit nemohl, jelikož tanková brigáda byla rozmístěna na Ostravsku a Těšínsku kvůli Polákům, kteří si na toto území činili nárok.

V Broumově po válce

Antonín Vašek byl po válce přemístěn do Žatce, kde volyňští Češi utvořili Vojenskou skupinu Žatec. Stejně jako další krajané měl být i Antonín Vašek „osídlen“: „Dostali jsme zařazení někde v oblasti Šumperka, nakonec to bylo někde v Zábřehu, ale někde na severu. Tam se mi nechtělo usadit. [Tak jste jel do Broumova? Jak jste se dozvěděl o Broumově?] To byla nabídka osídlovacího úřadu. V Broumově nám přidělili byt a živnost.“ 

V roce 1947 přijeli v rámci reemigrace volyňských Čechů rodiče i se sestrou a společně se odebrali právě do Broumova. Přidělená budova i živnost byla téměř na spadnutí, navíc chybělo veškeré vybavení, které ukradli Češi z vnitrozemí. I práce byla zpočátku špatná, Antonín Vašek pracoval v opravně jízdních kol, ale aby se uživil, přešel do komunálního odpadu. Poté pracoval v autodílně a v závodě Strojtex ve Dvoře Králové nad Labem. Dodělal si maturitu na Střední průmyslové škole strojírenské v Novém Městě nad Metují a stal se vedoucím učňovského střediska. Poté se stal vedoucím technické přípravy výroby a vedoucím řízení jakosti. Do důchodu odešel v roce 1983, v současnosti žije v Broumově.

[1] Polovojenská pracovní organizace, kam byli mj. odváděni i mladí lidé z okupovaných území.

[2] Jeho syn byl Ing. Václav Širc (4. 12. 1919 České Dorohostaje – 14. 8. 2002 - Jimlín) – 21. 3. 1944 vstoupil v Rovně do 1. československého armádního sboru, kde pracoval jako redaktor v týdeníku Naše vojsko. Ještě na Volyni vystudoval tříletou hospodářskou školu ve městě Dubno, po válce vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze a působil jako pedagog na Střední zemědělské škole v Žatci. Je významným spisovatelem volyňských Čechů, mezi jeho publikace patří Minulost zavátá časem, Kronika Českého Malína, Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Dále přispíval do periodik Věrná stráž, Hlas revoluce, Národní osvobození a do Zpravodaje Čechů z Volyně a jejich přátel.