Emilie Vančurová

* 1921

  • ,,Potkala jsem jednoho Itala. On s námi také dělal. Povídal mě: ‚Emi, válka brzy hotovo.‘ A já povídám, co to povídáš? – ,Válka hotovo.‘ On uměl hodně česky. Povídal: ,Já už tři dny nepracovat a dozorce ne.‘ Jinak pro nás chodil dozorce, když jsme nešli do práce. A on, že už tři dny nedělal. Měl nějakou kožní nemoc, tak byl v Plzni v nemocnici. Byl tam také nějaký učitel a on se naučil za měsíc hodně česky. Takže jsme se domluvili. A já povídám, já jedu domů. On mi odpověděl: ,Maminkou.‘ Povídám, ano. Měl plné oči slz. Bylo mu devatenáct let, klukovi.“

  • ,,V Holýšově rozstříleli lokomotivu. Průvodčí to vždycky odvezli za ves, za nádraží kousek a nechali to tam rozstřílet. A tak jsem si potom, když to tam rozstříleli, povídala, já domů pěšky nepůjdu. Tak jsem se spakovala a navečer jela domů. Vzala jsem si kufr, měla jsem jenom kufr a balíček. Šla jsem na vlak, propustku jsem měla. Musela jsem ji každý týden odevzdat. V pondělí odevzdat a v sobotu si pro ni přijít, tak jsem ji nevrátila, nechala jsem si ji. Dojela jsem do Plzně, ale v Plzni už vlak nejel. Kolem 10. hodiny vyjel z Plzně vlak na Strakonice, na Budějice. Tak jsem tam chvíli čekala. Potom přeci jen vypravili vlak, ale nedojel až do Strakonic, dojel jenom do Horažďovic. A v Horažďovicích jsme museli vystoupit, vlak tam končil.“

  • „Někteří nebyli špatní, jinak na nás nemohli. Potom tam přišel z Raichu z nějaké továrny mistr, protože i ti mistři, i když byli Sudeťáci, tak museli na vojnu. Ten jeden to byl Sudeťák a uměl česky, sice špatně, ale uměl. Tak ten nebyl zlý, on byl na jedno oko šilhavý a na druhé měl cink, takže špatně viděl, proto na frontu nemusel. Ale ti, co byli schopní, tak ti všichni šli a žádný se nevrátil.“

  • „13. února 1942 jsme musely nastoupit. Vezl nás jeden úředník z pracáku do Strakonic. Jely jsme vlakem. Bylo nás několik, bylo nás asi šest z Volyně. Ve Strakonicích potom přisedly ještě strakonické holky a holky z Písku. Tak nás vezl do Plzně a z Plzně potom do Holýšova. To byly Sudety.“

  • Full recordings
  • 1

    Čkyně, 20.02.2022

    (audio)
    duration: 01:15:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    Čkyně, 10.04.2022

    (audio)
    duration: 44:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Mladý člověk vydrží všechno

Emilie Vančurová
Emilie Vančurová
photo: Archív pamětnice

Emilie Vančurová, rozená Marková, se narodila 25. prosince 1921 v obci Bošice na Šumavě. Emilie Vančurová pocházela z chudých poměrů. Rodina Markových měla malé hospodářství, na kterém pracovala matka Marie Marková, rozená Narovcová. Otec pamětnice František Marek, vysloužilý rakouský dragoun, po první světové válce pracoval jako zedník a fasádník. Po ukončení základní školy v roce 1935 musela Emilie Vančurová nastoupit do služby k sedlákovi. V letech 1942 až 1945 byla totálně nasazena v německé muniční továrně MWH v Holýšově (Holleischen), kde se vyráběla letadlová a protiletadlová munice. V Holýšově se setkala s italskými a francouzskými zajatci. Na jaře 1945 na vlastní pěst opustila Holýšov a odešla domů do Bošic. Po osvobození byli u Markových na několik dní ubytováni američtí vojáci. V roce 1947 se vdala za Petra Vančuru, se kterým měla tři děti. V roce 2022 žila ve Čkyni.