The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Valter (* 1941)

• narozen 7. prosince 1941 v Praze

• otec Miroslav Valter starší byl 7. května 1945 zastřelen příslušníky SS

• s matkou a jejím novým partnerem se na podzim 1945 odstěhoval do západočeských Sudet

• v letech 1949 až 1952 navštěvoval zvláštní školu pro děti s poruchami řeči na Národní třídě

• v letech 1955 až 1958 se vyučil nástrojařem v Nejdku

• v letech 1959 až 1961 absolvoval základní vojenskou službu v Božicích a v Chrudimi

• pracoval jako údržbář pro Západočeská zřídla a Vojenské lesy a statky

• v letech 1973 až 1996 byl dozorcem ve věznici ve Vykmanově

• v roce 1973 během služby na strážní věži střílel na prchajícího vězně

• po listopadu 1989 úspěšně prošel prověrkami dozorců

• po odchodu do důchodu pracoval v zámečnictví v Ostrově nad Ohří a jako vrátný ve Škodovce

• žije v Ostrově nad Ohří

Jako malý chlapec přišel o otce, kterého zastřelili příslušníci jednotek SS během Pražského povstání. Jako dospělý se dostal do situace, kdy on sám střílel na prchajícího člověka – stal se totiž dozorcem ve věznici ve Vykmanově. 

Miroslav Valter se narodil v Praze 7. prosince 1941. Jeho rodina žila na Pekařce na tehdejším okraji Prahy. Otec Miroslav pracoval jako automechanik, matka Věra, za svobodna Steinová, po svatbě opustila zaměstnání v tiskárně Cíl a byla v domácnosti. 

Jeho první útržkovité vzpomínky se týkají dramatických dnů na konci války. „Pamatuji se, že jsme byli s mámou na Pankráci a jakýsi pán nás přesvědčoval, ať jdeme do krytu. Máma ho neposlechla. Druhý den jsme viděli, že dům, kde se onen kryt nacházel, byl od půdy až po základy celý rozbombardovaný,“ vypráví Miroslav Valter. I další vzpomínky se týkají útěků do krytu. Matka, která ho vedla za ruku, jednou ve tmě o něco zakopla a oba upadli. Za svítání zjistili, že to byla mrtvola místního listonoše. Jindy během ostřelování utíkal s matkou Dvorskou ulicí, která je v jeho vzpomínkách plná žen s dětskými kočárky. Běželi podél vysoké zdi, jež oddělovala ulici od zahrady. „Najednou to s námi švihlo o zem. Máma měla vytřeštěné oči, po zemi se rozsypal cukr, který nesla. Až později jsem pochopil, že vedle nás, v té zahradě za zdí, zřejmě vybuchl dělostřelecký granát.“ Od té doby začal malý Miroslav zadrhávat v řeči. Tato vada ho provázela řadu let, téměř se mu podařilo se jí zbavit díky docházce do speciální základní školy, ale jemné zadrhávání je znát i v dramatických okamžicích jeho vyprávění pro Paměť národa. 

S útěkem do krytu je spojena i jeho poslední vzpomínka na otce, který ho nesl na zádech a posléze se shrbení plížili úvozem do kopce na Pekařku. „Tehdy jsem viděl tátu naposledy,“ konstatuje pamětník. 

Sedmého května 1945 se rodina spolu se sousedy ukrývala ve sklepě jejich domu na Pekařce. „Babička ležela na uhlí, ve kterém měla být údajně schovaná puška. Němečtí vojáci začali sklep prohledávat a chtěli nás postřílet. Máma a babička ale uměly německy a snažily se s nimi vyjednávat. Nakonec odvedli jenom muže. Pan Švec padl na zem dřív, než ho trefili, a dělal mrtvého. Tátu trefili jenom do ruky a také padl na zem. Potom zastřelili našeho domácího, pana Myslivce. Když vojáci odešli, táta se zvedl a začal se plazit okolo našeho domu. Našel okénko do sklepa, kde jsme byli schovaní. Jenže ti vojáci se vrátili, a když uviděli, že táta je naživu, dodělali ho.“ Miroslav Valter se přesné okolnosti otcovy smrti dozvěděl z vyprávění souseda, pana Švece, který masakr přežil. On sám později uviděl otcovo tělo, roztrhané kulkami, ležet u pumpy před domem. Otec byl pohřben na hřbitově v Ďáblicích. 

Kamna byla ještě teplá

O dva dny později přijela do Prahy Rudá armáda. Miroslav Valter vzpomíná, že sovětské vojáky poprvé uviděl po cestě do Michle, kam šli na návštěvu k tetě, a dostal od nich spoustu čokolády. Jeho matka se brzy nato seznámila s novým partnerem: Michal Popovič byl Ukrajinec z Mukačeva, který přišel do Prahy se Svobodovou armádou. Již na podzim 1945 všichni tři odešli do pohraničí, kde si našli čerstvě opuštěný dům po Němcích. „Kuchyňská kamna byla ještě teplá,“ vzpomíná Miroslav Valter. Zpočátku měli německou služebnou, která tu zůstala po původních majitelích domu, ale i ta musela později do odsunu. 

Před zahájením školní docházky se Miroslav načas vrátil do Prahy, kde bydlel u babičky. Do první třídy nastoupil ve škole na Pekařce, od druhé třídy potom navštěvoval zvláštní školu pro děti s vadami řeči na Národní třídě. 

Od pátého ročníku už opět žil s matkou a jejím manželem v pohraničí, kde se často stěhovali: žili v Teplicích, v Perštejně, v Radošově a na dalších místech. Do sedmé třídy chodil v Kyselce u Karlových Varů a Miroslav zde často vídal řecké děti, které byly do Československa evakuovány během občanské války v Řecku. 

Po absolvování základní školy se Miroslav vyučil na nástrojaře v Nejdku. V roce 1959, ještě před osmnáctými narozeninami, nastoupil na vojnu. Nejprve ho poslali do poddůstojnické školy, ale protože se při politickém školení mužstva vyjádřil, že ho výuka „nezajímá“, vyloučili ho a hodnost nezískal. Působil u radiotechnického bojového útvaru v Božicích, kde na planžety zakreslovali trasy letadel. Závěrečnou část vojny strávil u útvaru v Chrudimi. S jistou pýchou konstatuje, že jednou prostřednictvím speciálního lokátoru naváděl letadlo, ve kterém letěl na inspekční cestu po státech Varšavské smlouvy tehdejší Chruščovův náměstek Alexej Kosygin. 

Po vojenské službě pracoval tři roky jako údržbář v podniku Západočeská zřídla v Kyselce, posléze sedm let u Vojenských lesů a statků ve Velichově. Tam zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Starší syn byl na táboře v Mostově u Chebu. V rádiu četli výzvu, že si máme děti vyzvednout, že to tam není bezpečné. Jeli jsme pro něho se švagrem, a když jsme se vraceli, vojáci nám z pole zničehonic vjeli do cesty. Měli jsme co dělat, abychom zabrzdili.“ Později se se sovětskými vojáky setkal znovu, když si koupil ve vojenském prostoru rozvalinu domu jako zdroj stavebního materiálu: „Ti mladí kluci byli takoví vykulení. Jejich dědové jim vyprávěli, že když k nám přijeli, vítali je lidé květinami. A když přijeli oni, házeli po nich kamení. Byli z toho zmatení.“ 

Musel jsem střílet

V roce 1973 kývl na nabídku svého kamaráda, aby šel sloužit jako dozorce do věznice ve Vykmanově. „Musím přiznat, že mně se vždycky líbily zbraně a uniformy. Když mi řekl, že budu sedět na strážní věži a sloužit se samopalem, tak jsem to vzal,“ říká Miroslav Valter. 

Na věži měl každý dozorce na starosti svůj úsek, který měl hlídat. „Byly tam tři ploty, záchytné pásmo, ostřelované pásmo, pak byla cesta směny a hlavní blok,“ popisuje systém ostrahy. Zhruba po půl roce, co Miroslav Valter na věži pracoval, došlo k pokusu o útěk. „Nejprve to jako útěk nevypadalo. Viděl jsem tři postavy, jak se blíží k prvnímu pásmu, kde běhali psi. Ale ti na ně nereagovali, běželi k nim, ale neštěkali. Takže jsem si myslel, že to jsou psovodi, a dál jsem telefonoval s dozorci z jiných věží. Jenže najednou jsem zjistil, že oni skáčou přes plot. A psi zase nic!“ Miroslav Valter se přesně držel předpisů, podle kterých měl nejdříve vykřiknout: „Stůj!“, potom varovat: „Stůj, nebo střelím!“, dále varovně vystřelit do vzduchu a až poté střílet na prchajícího vězně. „Pořád mám před očima jeho hlavu s čepicí-lodičkou. Nic jiného jsem neviděl. A musel jsem střílet, to je jako na vojně. Složil jsem přísahu. Kdybych nestřílel, možná bych šel do basy stejně jako on,“ ohlíží se za dramatickým okamžikem. Vězni se přesto podařilo uprchnout. Při pozdějším vyšetřování se Miroslav Valter dozvěděl, že jeho náboje minuly vězně o padesát centimetrů, prý mu ustřelil podpatek jedné boty. Uprchlý vězeň byl dopaden až o týden později. 

Vězni? Vycházel jsem s nimi dobře

Během práce ve věznici byl Miroslav Valter přesvědčován ke vstupu do komunistické strany, ale odmítl. „Hájil jsem se tím, že už mi bylo třiatřicet let. Platil takový předpis, že v uniformovaných složkách se má do KSČ vstupovat jenom do třiatřicet let. Takže jsem tvrdil, že nechci zabírat místo mladším.“ To byl zřejmě jeden z důvodů, proč za třiadvacet let ve službě dosáhl pouze hodnosti nadpraporčíka. Svou roli však hrálo i to, že nechtěl studovat vysokou školu.  

Po třech letech na strážní věži byl Miroslav Valter převelen do týlu, kde dohlížel na odsouzené pracující v kotelně. Ve Vykmanově v té době podle jeho slov už nebyli političtí vězni. Přinejmenším on sám měl na starosti pouze vězně kriminální, odsouzené převážně za krádeže, vraždy, ale i zavinění dopravních nehod. „Vycházel jsem s nimi velice dobře. Za ta léta, co jsem tam sloužil, jsem si na ně zvykl. Řešili jsme praktické pracovní problémy – jak spravit kotel, elektřinu nebo prasklé topení.“ Podle svých slov byl k vězňům tolerantní a přehlížel i drobné prohřešky, jako například vaření čaje „magoráku“ nebo přípravu alkoholického kvásku z chleba. „Já razím heslo: ,Co se nelíbí tobě, nedělej druhému.‘ K vězňům jsem se choval vždy slušně, oslovoval jsem je jménem, nepovyšoval jsem se. Jeden výchovný náčelník mi dokonce vytknul, že nevyžaduju, aby mě odsouzení zdravili smeknutím čepice. Řekl jsem, že to nemusí, já si na to nepotrpím.“ 

Díky tomu měl s vězni dobré vztahy a přátelsky se k němu hlásili, i když je později potkával na svobodě. „Jednou se mi v kotelně stal úraz. Špatně jsem šlápl na uhlí, strhl jsem si nohu a bolestí jsem omdlel. V tu chvíli mě mohli zlikvidovat, nacpat mě do průduchu komína a nikdo by mě dlouhou dobu nenašel. Místo toho mě doprovodili na ošetřovnu,“ vzpomíná. Dobré vztahy s vězni se mu vyplatily i během vězeňské vzpoury po listopadu 1989, když on a ještě jeden dozorce byli jediní, které vězni vpustili do areálu. 

Před prověrkovou komisí

Po listopadu 1989 probíhaly ve věznici prověrky dozorců. V komisi zasedli jeho nadřízení, ale také bývalí vězni. „Musel jsem povídat, proč tam sloužím, co se mi na tom líbí a co se mi nelíbí.“ 

Po amnestii roku 1990 se věznice z velké části vyprázdnila. „Kotelna ale pořád musela zůstat v provozu. Takže jsme topili my, příslušníci. Někteří odsouzení, kteří amnestii nedostali, z toho měli legraci, i když sami byli povoláním topiči. Ale jiní se dobrovolně přihlásili, že budou topit. I mezi nimi byli takoví, přestože spáchali třeba vraždu.“ 

V roce 1993 se ve věznici vyměnilo vedení a nový ředitel rozhodl, že Miroslav Valter má být propuštěn. Nakonec ale ještě tři roky pracoval „ve výchově“. „Vodil jsem odsouzené k lékaři, pomáhal jsem s vycházkami. Ale to už byla jiná kategorie vězňů: mladí kluci, kteří rádi provokovali. Jeden si třeba stoupl přede mě a ukázal, že má v ústech schovanou žiletku. Čekal, jak budu reagovat. Tihle kluci skutečně byli schopni člověku ublížit, to už byl úplně jiný level.“ 

V polovině devadesátých let Miroslava Valtera zažaloval onen bývalý vězeň, po kterém střílel při útěku v roce 1973. „Před soudem jsem vysvětlil, co a jak, a zprostili mě viny,“ konstatuje bývalý dozorce. 

V roce 1996 odešel do penze, ale dál si přivydělával v zámečnictví v Ostrově nad Ohří a později jako vrátný v pobočce Škodovky. 

„Co nemáš rád, nedělej druhému,“ shrnuje Miroslav Valter své životní krédo. „Lidi by se k sobě měli chovat slušně. Nemám rád hulvátství. Jsme tu jenom na skok, život uteče jako voda. A lepší je, když si vás lidi pamatují v dobrém.“