Miroslav Valter

* 1941

  • „Bylo to na noční. Já jsem byl akorát ve službě půl roku. Já jsem na vojně nestřílel osmapadesátkou samopalem. Nevěděl jsem, jak se nabíjí, jak se natahuje, nic. A tak na noční službě máte dlouhou chvíli. Nic se neděje, koukáte do blba. Hrál jsem si se samopalem, abych zjistil, jak to funguje. Dvakrát jsem přebil, vzpříčil se mi náboj. Až potřetí jsem natáhl a ten závěr mi vyklouzl z ruky a ono se to nabilo. Zkusil jsem to ještě párkrát, zjistil jsem, že to musím pustit. Asi za čtrnáct dní byl útěk. No – ono to nejdřív nevypadalo jako útěk. Viděl jsem tři postavy, jak se blíží k tomu prvnímu pásmu, kde běhali psi. Kde byl ostnatý drát. Pak běhali psi, pak byl plot, ostřelovací pásmo… Ti psi na to nereagovali, běželi k nim, ale neštěkali. Tak jsem myslel, že to jsou psovodi. Dál jsem si po telefonu povídal s jinými věžemi. Vtom jsem zjistil, že oni skáčou přes plot, a psi zase nic. Běželi k tomu dalšímu plotu. To už jsem vylítnul ven a křičel jsem: ,Stůj! Stůj, nebo střelím!' A [střílel jsem] do vzduchu. Když už byl uprostřed cesty směny, střílel jsem už po něm. Takhle jsem se klepal. Ty moje náboje… Později, když dělali rekonstrukci, zjistili tu čáru, kde on se plížil, a ty moje náboje lítaly padesát centimetrů od něj. Prý jsem mu ustřelil podpatek. Utekl.“

  • „Když jsem tam byl asi půl roku, tak byl útěk. Ten se bohužel týkal i mě. Sloužil jsem na věži v úseku, kde odsouzený utíkal. Byl jsem nucen střílet. Když směna skončila, klepal jsem se jak osika. To víte, střílet. Ono je střílet a střílet. Já si pamatuju jen tu jeho hlavu s tou lodičkou, nic jiného jsem neviděl. A musíte střílet. To je jak vojna. Než mě vzali, musel jsem přísahat, že to a to. Kdybych nestřílel, šel bych do basy, možná jako on. Tak jsem teda střílel. Naštěstí jsem ho netrefil, utekl. Prý jsem mu ustřelil jenom podpatek.“

  • „Bylo tam asi šest vrahů. Ale… abych řekl pravdu, já… jak bych to řekl… Za ta léta, co jsem tam sloužil, těch pár desítek let, co jsem tam byl, jsem si na ty lidi zvykl. Vídali jsme se každý den, řešili jsme spolu pracovní problémy. Nevnímali jsme to tak, že on je vězeň a já jsem bachař. Měli jsme prostě úplně jiné problémy. Třeba se rozbil kotel – jak to spravit? Nebo vypadla elektrika – jak ji spravit? Prasklo topení v kanále – jak ho spravit? Takové věci. Když jsem dělal kontroly, když jsem přišel na kontrolu a viděl jsem třeba sklenici od kompotu plnou kafe, tedy čaje, toho jejich ,magoráku’, jak tomu říkali, tak jsem jim to nerozbil. Jenom jsem řekl: ,Chlapi, schovat. Příště vám to rozbiju.’ Dali mi toho magoráku i napít. Já jsem se napil, říkám: ,Fuj, to je hořký.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 22.03.2022

    (audio)
    duration: 01:16:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Složil jsem přísahu, musel jsem střílet

Jako dozorce ve věznici Vykmanov, 1975
Jako dozorce ve věznici Vykmanov, 1975
photo: archiv pamětníka

Miroslav Valter se narodil 7. prosince 1941 v Praze v rodině automechanika. Během Pražského povstání ztratil svého otce, Miroslava Valtera staršího, kterého 7. května 1945 zastřelili příslušníci jednotek SS. Matka si záhy našla nového partnera, Ukrajince Michala Popoviče, který přišel do Prahy se Svobodovou armádou. Již na podzim 1945 rodina odešla do západočeských Sudet, kde vystřídala několik různých bydlišť, mj. v Teplicích, v Kyselce u Karlových Varů a v Radošově. Miroslav Valter se vyučil nástrojařem v Nejdku a absolvoval základní vojenskou službu u radiotechniků v Božicích a v Chrudimi. Pracoval jako údržbář v Západočeských zřídlech v Kyselce a u Vojenských lesů a statků. Roku 1973 nastoupil jako dozorce ve věznici Vykmanov. Půl roku po nástupu, v době, kdy měl službu na strážní věži, došlo k pokusu o útěk. Miroslav Valter po vězni střílel, tomu se však přesto podařilo uprchnout. Ve věznici pracoval až do roku 1996, většinu času jako dozorce nad prací vězňů v kotelně. Podle svých slov měl s odsouzenými dobré vztahy a choval se k nim slušně. Díky tomu mu projevili důvěru během vězeňské vzpoury po listopadu 1989 a prošel také polistopadovými prověrkami. Po svém odchodu do důchodu pracoval v zámečnictví v Ostrově nad Ohří a jako vrátný ve Škodovce.