Věra Valentová

* 1929

  • „Došli Němci, vyvěsili vlajky, čeští učitelé se někam vytratili. To byly všelijaké německé dny. V Břeclavi byl dělnický dům. A my jsme s nimi museli pochodovat. Například z Lednice tam byli Němci, co to tam osídlili. Bílé punčochy měli, čepice a košile. Už ani nevím, jak to všechno vypadalo. Takže jsme museli (zpívat – pozn. ed.) Die Fahne hoch. Pořád jsme museli držet ruku nahoře. Tak jsem ji dala kamarádce na rameno. No, nemohli jsme jinak. To muselo být. A chodili tam i špiclové, kteří kontrolovali, jestli zpíváte a máte ruku nahoře. I za Ruska to tak bylo pak, tam byli také všichni ti, co se z toho měli dobře. No, těžko jsme to jako děti nesly, opravdu těžko.“

  • „To jsme nesměli, tam jsme museli mít propustku. Ani do Podivína jsme nemohli, ani nikam. Ale já jsem přeci jen do Brna… Od jedné kamarádky tam byla v Brně vdaná. Květa chtěla, že tam pojedeme za tou Julčou, ale jak? V Břeclavi u nádraží, tam nikdo nesměl. Tam musel vždy jen tak projít, takovou uličkou. Hlídali to tam. Nešlo to. Prostě do protektorátu se nešlo bez propustky. A teď šli manželé, Němci. A my jsme se s tou Květou k nim daly. A ten Němec povídá: ‚To jsou moje děti.‘ No, my úplně koukaly. Tak jsme šly dopředu. Sedly jsme si do toho samého kupé co oni a v Brně jsme vystoupily. Tak takovým způsobem jsme se dostaly jedinkrát do protektorátu.“

  • „My jsme měli psa Bobina, ale když jsem chtěla do Dyje… Já jsem ho tam nemohla nikdy dostat, abych ho omyla. Ale tehdy jsem na zahrádce cosi dělala a najednou slyším: ‚Věro.‘ No, tatínek ani mluvit nemohl, byl vyhladovělý, žíznivý. Zbystřím sluch, pes taky. Otevřela jsem branku. Pes se postavil, koukal na druhou stranu řeky a nedbal… Voda nevoda, poznal toho tatínka, přes tu vodu přeplaval, skákal na něho. Já popadla honem veslo od souseda, pádlovala jsem pro tatínka… Tak to bylo naše shledání… A ten pes, ten mě dojal… Jak říkám, vody se bál, ale toto že byl tatínek, tak se nebál, skočil na něj, olizoval ho. Tak si ho nevymazal z paměti… Takže to bylo naše shledání.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 03.05.2017

    (audio)
    duration: 03:52:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vždy je potřeba vstát a zase jít

Věra Valentová - po válce 1946
Věra Valentová - po válce 1946
photo: archiv pamětníka

Věra Valentová, dívčím jménem Pořízková, se narodila 30. července 1929 v obci Poštorná na Břeclavsku. Jako čtrnáctiletá hlídala Věra děti české rodiny, která se v roce 1939, se začátkem nacistické okupace Československa, přihlásila k Němcům. Věřin tatínek byl totálně nasazen a stal se členem Todtovy organizace. Ta postupně budovala síť železničních tratí a dostala se až hluboko do tehdejšího Sovětského svazu. Ve svých denících otec píše o otřesných podmínkách. Také dvě Věřiny sestry byly za druhé světové války totálně nasazené. Jedna z nich pracovala v továrně na výrobu bomb a munice blízko Vídně. Když se záměrně nevracela z dovolené, zatklo ji gestapo a hrozila jí práce v nejtvrdších směnách továrny, kde se umíralo. Poštorná se s příchodem nacistů stala součástí německé říše. Do protektorátu Čechy a Morava mohla rodina pouze na propustky. Žili v blízkosti Bořího lesa. Za druhé světové války stál nedaleko koncentrační tábor s továrnou Muna na výrobu munice. Pracovali zde nejen totálně nasazení, ale i zajatci z Belgie, Francie a Srbska. Poštornou výrazně zasáhlo bombardování na konci druhé světové války. V 70. letech se Věra se svým manželem dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. Bratr jejího manžela totiž emigroval a jeho příbuzní byli vystaveni tlaku ze strany tehdejšího režimu. Dnes pamětnice žije v Brně. Má jednu dceru a vnuka.