The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Válek (* 1960)

• narozen 28. března 1960 v pražském Podolí

• prvních sedm let života strávil v Ústavu pro péči o matku a dítě, týdenních jeslích a mateřských školách a u babičky

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na dovolené u hranic s Polskem

• vyučil se s maturitou univerzálním obráběčem kovů v Technometře v Praze

• v roce 1979 nastoupil na Fakultu strojní ČVUT

• v hospodě U Zpěváčků ho několikrát zatkla StB

• na jaře roku 1981 se svou partnerkou emigroval během zájezdu do Rakouska

• usadili se v německém Bonnu, kde si dokončil vysokoškolské vzdělání

• pomáhal známým překročit hranice z Jugoslávie do Rakouska

• v roce 2024 žil v Praze

„Věděl jsem, že chci mít rodinu,“ tak vysvětluje Michal Válek svoje rozhodnutí emigrovat. Nechtěl totiž, aby se režim mstil na jeho dětech nebo ženě. Chtěl žít bez strachu a dát svým nejbližším to nejlepší. Za hranice nakonec odešel až na druhý pokus a sám později pomáhal svým známým emigrovat. Ačkoli žil tři desetiletí v Německu a získal i občanství, stále bylo jeho domovem Česko, a tak se po 32 letech vrátil do své rodné Prahy.

Zachovejte klid, ozývalo se z tranzistoráku

Michal Válek se narodil 28. března 1960 v pražském Podolí. Jeho matka byla v té době svobodná, byla teprve na počátku vysokoškolského studia, bydlela ve sdíleném pokoji na kolejích, a tak Michal Válek asi první dva roky vyrůstal v Ústavu pro péči o matku a dítě. Matka za ním chodila o víkendech a brala ho na procházky. Poté pobýval v týdenních jeslích a následně v týdenní mateřské škole – ve všední dny tedy spal tam a víkendy trávil s matkou. Když jeho babička prodala svůj dům a za získané peníze si koupila byt v Nuslích, vzala si ho k sobě. V jeho sedmi letech rodiče získali družstevní byt v Nuslích, a tak rodina konečně mohla bydlet pospolu.

Ačkoli mnoho lidí by jistě odloučení od rodičů v raném dětství poznamenalo, Michal Válek byl spokojený. „Nemám žádné špatné zážitky. Žil jsem takhle od narození, tak mi to přišlo normální,“ vysvětluje. Přese všechno tak prožíval šťastné dětství. Jeho rodiče Marie a Jaroslav se poznali v Praze, kam oba odešli studovat vysokou školu. Matka byla z Třebíče, otec pocházel z Ostravy. Marie Válková vyrůstala pouze s matkou. Její otec Josef Rapacz totiž pocházel z Hlučínska, byl české národnosti, vystudoval ovšem německé školy. Po mnichovské dohodě připadlo Hlučínsko Třetí říši a dědeček Michala Válka musel jít bojovat po boku wehrmachtu. Nejspíš padl u Leningradu. „Babička celý život věřila, že se vrátí. Bratr dědy jí pomáhal, dlouho jsem si myslel, že on je můj dědeček,“ vzpomíná. Návratu svého muže se však babička nikdy nedočkala.

Otec Michala Válka pocházel z konzervativní ostravské rodiny. Bydleli v činžovním domě na hlavní třídě a živili se opravou jízdních kol a šicích strojů. Po komunistickém převratu rodině podnik znárodnili.

Roku 1967 nastoupil Michal Válek na základní školu, o rok později zažil zlomový okamžik – invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Tenkrát v tom srpnu jsme byli v letním bytě u polských hranic. To byl takový malý statek přímo u silnice. Byl jsem tam já, babička a bráška. Rodiče pracovali, oni měli dva týdny dovolené za rok. A najednou v noci tam začaly okolo jezdit tanky,“ říká a pokračuje ve vyprávění: „Takže babička pustila tranzistorák na plné pecky. Tam furt vyvolávali: ,Zachovejte klid!´ Babička byla vyplašená, protože věděla, že máma pracuje na Václaváku, tak byla šílená. Telefony neexistovaly tenkrát – mobily nebo tak, takže ona vůbec nevěděla, co se děje. Tam furt hlásili, že se střílí v Praze a ať zachovají klid.“ Asi po čtyřech dnech pro tchyni s dětmi přijel Jaroslav Válek. Zpáteční cestou jeli autobusem přes Turnov, kde z okna Michal Válek viděl náměstí plné tanků. „Pak nás zastavili a museli jsme si vystoupit z autobusu, protože projížděla okolo ruská kolona. Bylo dobře, že nás nechali vystoupit, protože právě někdo tam nějak nečekaně přebíhal přes ulici. Jak ten tank zastaví, tak on se rozkýve, a jak se kýval, tak šup, drcnul do toho autobusu a ten se svalil do příkopu,“ vzpomíná. Po příjezdu do Prahy musel s bratrem zůstat doma a měli zakázáno koukat z okna, protože naproti přes ulici se usídlili vojáci.

U Zpěváčků hráli Kryla a přednášely se zakázané básně

Po invazi mnoho vysokoškolských profesorů muselo opustit svá místa, jak vzpomíná Michal Válek, někteří z nich se ocitli i na jeho základní škole. Učilo ho tak mnoho výborných a vzdělaných lidí, kteří mu hodně předali do života. V té době měl jasný životní cíl – chtěl se stát konstruktérem letadel. Jenže na strojní průmyslovou školu s oborem letectví ho nevzali. “Bylo to z kádrových důvodů, ale i proto, že jsem byl tak trochu grázl,“ vysvětluje. Nakonec se učil univerzálním obráběčem kovů v Technometře v Praze. „Vyráběly se tam součástky do letadel, takže jsem se přece jen k letectví trochu dostal,“ říká. Nakonec se vyučil s maturitou. Ve studiu chtěl dál pokračovat na vysoké škole, přihlásil se na Vysokou školu ekonomickou v Praze, na obor zahraniční obchod. Myslel si, že by se díky tomu mohl lépe dostat za hranice, jenže ho nepřijali. Nakonec tedy roku 1979 nastoupil na Fakultu strojní ČVUT.

Už na střední škole ho zajímala hudba – převážně hard rock. Lákaly ho ale i další žánry. Asi třikrát jel s kamarády na koncert The Plastic People of the Universe. „Ani jednou jsme je ale neviděli. Buď náš vlak odstavili, nebo jsme tam přijeli a řekli nám, že Plastiky už sebrali,“ vypráví. S kamarády se scházel v legendární hospodě U Zpěváčků na pražském Novém Městě, kde byla atmosféra poněkud uvolněnější – podle vzpomínek Michala Válka se tam hrály písně Karla Kryla a dalších umělců, kteří byli na indexu. Přednášely se taky básně zakázaných autorů. Několikrát se prý stalo, že ke vchodu přijel policejní anton a do něj nahnali všechny hosty. Ocitl se pak na výslechu v úřadovně Státní bezpečnosti (StB). „Byli jsme v takové velké hromadné cele a po jednom si nás brali. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem tam odešel, teď mě tam posadili jak v těch detektivkách, svítili mi do očí. A dali takzvaný albíčko a já jsem tam jako měl říct, jestli někoho neznám,“ popisuje, jak probíhal jeho první výslech, a pokračuje: „Já takhle otáčím ty stránky a tam bylo fotek snad padesát šedesát. Já furt: ,Neznám, neznám,´ no, a najednou bum – rána, tak jsem se svalil dozadu. ,Co jsem udělal?´ A on: ,Vždyť jsi nepoznal sám sebe!´ Oni tam šoupli moji fotku, ale já jsem s tím nepočítal a přišel jsem do té hromadné cely takhle oteklý, zlomený. ,Ty ses nepoznal, blbečku, viď?´ Říkám: ,To jste mě nemohli varovat?´“

Michal Válek si čím dál více uvědomoval, že v Československu nechce žít. Plánoval totiž, že bude mít rodinu, a nechtěl, aby ho skrz ni režim mohl vydírat. „Nechtěl jsem je mít jako rukojmí, musel jsem pryč,“ vysvětluje. V té době měl v Praze přítelkyni. Když dostal na začátku roku 1981 možnost odjet na lyžařský zájezd do Jugoslávie, přihlásil se. Svou partnerku seznámil se svým plánem – tedy že za hranicemi zůstane. Jenže nedlouho po příjezdu do Jugoslávie mu volali přátelé z Prahy, že je jeho přítelkyně nejspíš těhotná. Rozhodl se proto vrátit do Prahy. Ukázalo se, že většina zájezdu byla také rozhodnuta pro emigraci – zpátky se namísto 30 osob vraceli jen dva. Na hranicích je proto oba vyslýchali – pohraničníci se ptali, jestli o jejich plánu věděli a podobně. Po nějaké době s partnerkou zjistili, že šlo o planý poplach a potomka spolu nečekají. Oba byli ale odhodlaní ze země odejít.

Přeplavali jsme řeku a byli jsme v Německu

Na jaře téhož roku si Michal Válek všiml v novinách inzerátu, že se hledají zájemci o zájezd na vzpěračský pohár v Rakousku. On ani jeho přítelkyně Zuzana Rozhonová neváhali a přihlásili se. Nakonec získali všechna potřebná povolení a mohli odjet do Ebensee. Tam se ani neohřáli a při první možné příležitosti se od skupiny odpojili. „Šli jsme na nádraží a odjeli jsme prvním vlakem do Vídně. Chtěli jsme do Bonnu, kde jsem měl kamaráda, který tam emigroval. Nedostali jsme ale vízum, a tak jsme museli přejít hranice načerno. U Salcburku jsme přeplavali řeku a byli jsme v Německu,“ vzpomíná. Za hranicemi už na ně čekal jejich kamarád z Bonnu, který je tam odvezl. Jejich konečným cílem ale měly být Spojené státy americké. V Německu si oba požádali o azyl, který získali asi po roce. Michal Válek přemýšlel, jak by se legálně mohl dostat do USA. Při jednom telefonickém hovoru s matkou zjistil, že jeho dědeček byl vojákem wehrmachtu, což do té doby netušil a díky čemuž by prý mohl získat německé občanství. Nakonec se tak opravdu stalo, a to ačkoli dědeček měl české občanství. Protože však padl jako voják za Německo, jeho příbuzní měli některé výhody. „Pak jsem si uvědomil, že babička dostávala za dědu důchod z Německa. Mně to nakonec taky pomohlo a za chvíli už mi na úřadě slavnostně předávali německé občanství,“ vzpomíná.

Poté se svým kamarádem odjel do USA, kde měl najít vhodné místo pro život se svou přítelkyní. Půl roku cestovali po celých Spojených státech, ovšem z tamních poměrů byl zklamaný. „Představovali jsme si to jako z knih Kerouaca, ale přece jen už byla osmdesátá léta, ne padesátá. Byli jsme tam jediní stopaři. V hlavě tam měli kulturní prázdno. Lidi se tam nikam nepodívali, žili jen na jednom místě,“ říká. Zažil tak rozčarování a po návratu do Německa se rozhodl, že tam zůstane. Oženil se se Zuzanou, se kterou měli později dvě dcery – Marii a Barboru. V Kolíně nad Rýnem si dokončil vysokoškolské vzdělání – studoval strojírenství.

V emigraci byl v kontaktu s mnoha svými krajany – byli jimi například Karel Hvížďala, Václav Bělohradský nebo Jiří Gruša. Mimo jiné pomáhal svým známým dostat se přes jugoslávsko-rakouské hranice. „Já jsem Jugoslávii znal, znal jsem to u té Kranjske Gory. Když jsem věděl, že tam někdo jede a měl zájem, tak jsem tam zajel, koupil jsem tam mapu – tam se prodávaly bez problémů úplně detailní mapy –, došel jsem s ním pod ten poslední kopec, kde byla pak serpentina na hranici,“ popisuje a dodává: „Když to byl někdo, kdo si nebyl jistý, tak jsem s ním kus ještě šel do toho kopce, do půlky třeba, a pak jsem šel dolů k autu, řekl jsem: ,Běž nahoru a pak zas půjdeš dolů. Já tam počkám na tebe.’ Takže on přes tu čáru šel sám a já jsem jel s jeho věcmi autem. On měl nařízeno, že když ho zastaví, což mě tenkrát taky zastavili, tak řekne, že zabloudil, což není problém.“ Michal Válek takto pomohl do sametové revoluce asi šesti lidem.

Dění v Československu na podzim 1989 sledoval na dálku s nadšením. Poprvé se do rodné země na návštěvu vydal v lednu 1990. Po deseti letech manželství se rozvedl. Později se znovu oženil s ženou německo-španělského původu, se kterou měl syna. Pracoval jako vedoucí konstrukčního oddělení. V Německu žil do doby, než se všechny jeho děti osamostatnily. Natrvalo se do České republiky vrátil v roce 2013.

Michal Válek byl za nepovolené opuštění republiky v nepřítomnosti v Československu odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody a byl mu zabaven majetek.[1] Po sametové revoluci o zproštění obvinění nežádal, podle jeho slov byl zproštěn i bez toho. V roce 2024 žil ve svém rodném městě Praze.

 

[1] Svazek s archivním číslem V-35017 MV. Výňatek ze svazku dostupný v sekci Dodatečné materiály.