Ing. Darja Vágnerová

* 1933

  • „Já jsem se potom také jednou táty ptala, když už jsem byla vdaná, a dozvěděli jsme se o procesech (z 50. let pozn. ed). ‚Prosím tě a tobě nebylo divné to všechno, co se odehrávalo? Že to nebylo divné mně – tak co, já jsem byla malá holka, ale ty takovej starej mazák a ještě k tomu partajník?‘ A on říkal: ‚Víš, svým způsobem nebylo.‘ Protože on funkcionařil v místě bydliště, v uliční organizaci. A říkal, že tady shodou okolností na úrovni okresu byla nějaká defraudace s příspěvkovými známkami a já nevím s čím. A ono se to nějak prolínalo se jménem toho Reicina, nebo já nevím koho. ‚A ono mi to přišlo, že jim asi na něco nakonec přišli, asi je to pravda.‘ On do toho zas až tak neviděl, jen měl takové nepřímé náznaky, že by na tom něco mělo být. Začal otevírat oči až v nějakých 60. letech.“

  • „Když (manžel pozn. ed) přijel jednou z práce se slovy ‚já mám jet do Kolumbie‘, tak to bylo nadšení. Pochopitelně, kdo by se zdráhal jet do světa? Ze země, odkud se nedalo celkem nikam než do Bulharska. A na to jsme ani neměli, abychom jezdili k moři. No tak to bylo něco. Já jsem potřebovala dostudovat, a že koncem léta vyrazíme. Jenomže teď to ještě obnášelo, že jsem začala chodit na Zamini (Ministerstvo zahraničních věcí pozn. ed) na školení pro manželky. Tam nás seděla celá třída manželek, které se chystaly vyjet na všechny možné směry do světa. A teď jsme tam museli dostat takovou nalejvárnu: kolem oblíkání, kolem stolování a já nevím co všecko. Mezitím jsem dělala státnice, starala se o dítě a chodila po doktorech, protože jsme museli mít v pořádku zdravotní stav, zuby a takové věcí. Dostali jsme nějaký finanční příspěvek, abychom si nakoupili oblečení, abychom také k něčemu vypadali. No a v srpnu jsme letěli.“

  • „Protože v tom ústavu tam vám byla taková parta vesměs mladších lidí, kteří se v běžném hovoru projevovali ve směru, který potom narůstal v tom šedesátém osmém (pražské jaro pozn. ed). Ty lidi měli informace a do ledasčeho viděli. Nebyli tak oblblí nějakými statistikami Rudého Práva, viděli do toho zblízka. A byli kritický. Mezi námi bylo víceméně věkově dost blízkých lidí, takže tam byla taková príma parta. A narůstalo mezi námi, že je potřeba tu partaj nějak zreformovat, něco s tím udělat, takhle to nejde. A já jsem v nich viděla potenciál lidí, kteří by to byli případně schopni dělat, nebo se o to starat, zasazovat se o to. Takže víceméně [jsem se rozhodla] pod jejich vlivem.“

  • „Kromě toho, že jsme měli kvalitní potraviny, jsme měli takové výhody, které nikdo neměl. My jsme nevěděli, že je válka, aby se tak řeklo. Protože jsme měli od sedláků mouku. Sedláci měli podle nějaké povinnosti a podle výměry, počtu dobytka a slepic, určené kvóty, co museli odvádět rovnou v naturáliích. To, co jim přebývalo to si mohli spotřebovat sami. Čili, oni měli nárok na to, že si dodali vlastní mouku do pekárny, a upekli jim chleba z kvalitní mouky. Protože chleba, který byl na lístky, co to se fakticky nedalo jíst. To byla taková hnusná matlanina, to se nakrájelo pro kačeny. Takže my jsme měli samozásobitelský chleba, měli jsme ze statku mlíko, měli jsme vlastní slepice, králíky – tohle všecko. K nám si jezdili příbuzní z Hradce a ze Třebové pro proviant.“

  • Full recordings
  • 1

    Eye Direct, 28.03.2022

    (audio)
    duration: 01:46:11
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Eye Direct, 11.04.2022

    (audio)
    duration: 01:56:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem režimní dítě

Darja Vágnerová v březnu 2022
Darja Vágnerová v březnu 2022
photo: Eye Direct

Darja Vágnerová se narodila 12. listopadu 1933 Marii a Zdeňkovi Hyským v Praze. Rodina se během Darjina dětství často stěhovala, druhou světovou válku prožili v Orlických horách v obci Javornice. Pamětnice vzpomíná, že díky sousedské pomoci a vlastním zdrojům potravy o válce téměř nevěděla. Otec po válce prožíval euforii, jako člen KSČ se hned hlásil v Praze s vizí budovat republiku, a rodina se následně stěhovala do Děčína, kde dostal práci správce pily. V roce 1952, už v Praze, složila maturitu a s čistým kádrovým profilem začala studovat VŠE. V roce 1954 se vdala za Zdeňka Vágnera, kterého poznala na vysoké škole a narodila se jim dcera Dita. Manžel dostal brzy po škole práci na konzulátu v kolumbijské Bogotě, kam se rodina přestěhovala v roce 1957, těsně po Darjiných státnicích. Rodina se v Kolumbii rozrostla o syna Martina. Po návratu do Prahy v roce 1961 začala Darja Vágnerová pracovat ve Výzkumného ústavu národohospodářského plánování. V roce 1965 vstoupila do KSČ s vizí přidat se k reformistům, podepsala i Dva tisíce slov. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byla ze strany vyloučena a přišla o práci. Našla si nové místo ve výzkumném ústavu, který se zabýval transportními zařízeními, a do roku 1989 žila se škraloupem v kádrovém profilu. V roce 2022 žila v Praze.