Ing. Dagmar Váchová

* 1938

  • „Byl typické ‚Žídě‘, takže celý barák to musel vědět. Nikdo ale mámu neudal, což považuji za zázrak. Přišel k nám se žlutou hvězdou na kabátě a máma mu ji hned odpárala. Takže jsme spolu chodili ven. Oni jinak nikam nesměli, samozřejmě... Prostě se u nás jednou objevil a celý barák to přijal. Dodnes je úžasné, že přece jen Češi nebyli takoví, že by hned udávali. Muselo jim být jasné, že to není žádný příbuzný.“

  • „Máma byla do té doby v domácnosti, nedělala. Jakožto žena politického vězně neměla šanci dostat nějaké místo. Dokonce se pamatuji, že ji přijal nějaký zubař jako techničku. Nějakou dobu u něj pracovala – a pak jí nedal ani korunu, protože věděl, že si stěžovat nebude. Bylo to dost složité. Díky příbuzným a známým, kteří něco občas přinesli k jídlu. Měli jsme také pomocnici v domácnosti, která byla totálně nasazená a z jejích příjmů se dalo částečně žít. Bylo to složité. Máma tehdy prodala kdeco.“

  • „Jednu z nejzazších vzpomínek mám na to, když k nám přišlo gestapo a hledalo nějaké materiály, aby mohli tátu zavřít. To vidím jako dnes. Seděla jsem na nočníku před kamny a oni tam přilítli a hrabali se ve všem. Pak je napadlo hrabat se v našich hračkách. Takže lítaly všechny hračky po celém bytě. Nenašli nic, táta nebyl tak blbej, aby si to schovával mezi hračkami. Bylo mi necelých pět let.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.10.2022

    (audio)
    duration: 02:55:11
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Maminka mu odpárala žlutou hvězdu a chodil s námi ven

Dagmar před odjezdem do Švýcarska, 1946
Dagmar před odjezdem do Švýcarska, 1946
photo: pamětnice

Dagmar Váchová se narodila 13. února 1938 v Praze do rodiny Prokopa a Stelly Domorázkových. Měla o čtyři roky starší sestru Janu. Tatínek byl zemědělský inženýr, vysokoškolský pedagog a člen Československé akademie věd. Maminka byla v domácnosti. Oba rodiče byli umělecky zaměření. Otec ve volném čase maloval a sochařil, maminka navštěvovala kurzy sochařství. Domorázkovi bydleli v Praze na Vinohradech. Rodová linie ze strany otce má židovské předky, ale rodinu za války před transportem uchránil farář František Dobiáš, když pozměnil křestní listy. Prokop Domorázek za války působil v odbojové skupině napojené na berounskou komunistickou buňku a v roce 1943 ho zatklo gestapo. Jen díky mnoha šťastným okolnostem nedostal trest smrti a přežil kruté zacházení v německých věznicích až do koce války. Stella Domorázková po čas věznění svého manžela zůstala se dvěma dcerami bez prostředků, přesto si v roce 1945 vzala do péče desetiletého židovského chlapce ze smíšené rodiny, který se na několik měsíců ocitl bez rodičů. Po válce Dagmařin otec vstoupil do KSČ v dobré víře ve spravedlivější společnost. V 50. letech byl ale ze strany vyloučen, protože odmítl uznat myšlenky sovětského agronoma Lysenka jako vědecké, dle tehdejší politické objednávky. Přišel také o práci pedagoga na vysoké škole zemědělské a byl vyloučen i z Akademie věd. Dagmar vystudovala střední zemědělskou školu v Mělníku. V den maturity, v roce 1957, pod vlivem oblíbené učitelky vstoupila do KSČ. Dálkově pak při práci vystudovala vysokou školu zemědělskou v Praze. V polovině 60. let se provdala a v roce 1968 porodila syna. Začátkem 70. let neprošla prověrkami, když nesouhlasila se sovětskou okupací, a byla vyhozena ze strany. Profesně se jí to naštěstí nedotklo. Po čtyřleté mateřské dovolené nastoupila do Ústředního kontrolního a zkušebního zemědělského ústavu na post kvalitářky. Po revoluci 1989 začala navštěvovat křesťanské společenství a následovala cestu víry. Dvacet pět let pracovala jako dobrovolnice pro lidi, kteří přežili holokaust. Byla jim duchovní a psychickou oporou.