The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Urbanová (* 1932)

• narodila se 15. září 1932 v Chocni

• rodiče vlastnili obchod - koloniál

• Ludmilu vychovávala babička

• studovala gymnázium, pak přestoupila na Obchodní akademii v Chocni

• po válce vstoupila do skautské organizace v Chocni

• po únoru 1948 přišli Urbanovi o obchod

• namísto zrušeného Junáka Ludmila vstoupila do hudebně-tanečního souboru Proud

• v roce 1952 se vdala

• rodina byla aktivní ve skautském hnutí v Chocni v letech 1968-1970

• s manželem se věnovali vodáckému oddílu, turistice a průvodcovství

Ludmila Urbanová se narodila 15. září 1932 v Chocni jako jediné dítě Antonína Urbana a Marie, rozené Kropáčové. Rodiče se do Chocně přestěhovali v roce 1927 z Pardubic a brzy se zapojili do místního dění. Vstoupili do sboru Zvukobor, stali se členy obce Baráčnické, maminka hrála divadlo a tatínek stával každou neděli u vstupného na fotbalovém hřišti. Na Masarykově třídě, vedle řady jiných obchodů, vybudovali krásný, bohatě zásobený koloniální obchod, ve kterém oba pracovali. Mladá rodina bydlela za obchodem v přízemí, v prvním patře rodina řídícího učitele Plocka, ve druhém patře pan domácí Tikal a ve třetím patře bydlela babička a dědeček. Protože matka byla celý den v obchodě a neměla na výchovu dcery čas, starala se o Ludmilu babička s dědou. „Mám na to krásné vzpomínky. Babička denně brzy ráno vařila dědečkovi kávu ze žita, které nejprve umlela v ručním mlýnku. Já spala v kuchyni a cítila jsem tu krásnou vůni každý den. Dodnes mám schovaný ten hrnek, ve kterém ji babička vařila. Dědeček na balkoně pěstoval zeleninu, krmili jsme tam ptáčky a dvě želvy. Za války tam v zimě na balkoně v podsadách babička krmila dvě husy, abychom měli co jíst. To bylo nebezpečné, protože se žádné zvířectvo nesmělo chovat. Když husy kejhaly, babička je chytila za zobák, aby to nikdo neslyšel.“

Rodinný obchod a život za války

Když byla v roce 1938 mobilizace a Antonín Urban musel narukovat, měli strach, zda se rodina ještě někdy sejde pohromadě. Maminka Marie zůstala sama v obchodě a spolu s učněm odolávali nátlaku zákazníků, kteří ze strachu před válkou nakupovali potraviny do zásoby. Vyčerpaná a unavená běhala za pultem, vážila, nabírala a prodávala zboží netrpělivým lidem. Nikdy však neztratila vlídnost a úsměv. Otec se zakrátko vrátil a opět se zapojil do provozu obchodu. Zboží chodili v době války nakupovat s valníčkem nebo v zimě se sáňkami do mlýna Syrových pro mouku, k Lacinům, Kaňkům, Hájkům pro chleba a pečivo, do mlékárny pro máslo, sýry a tvaroh…

Doba války byla tísnivá pro všechny. Mezi lidmi byl strach a vnímaly to i děti. „Naproti nám bydlela paní s dvěma holčičkami, která k nám chodila také nakupovat. Znali jsme se dobře. Najednou se rozkřiklo, že pana Bouška odvezlo gestapo. Velmi nás to zasáhlo. Když pak hlásili v rozhlase mezi jmény popravených i pana Bouška, měli jsme z toho strašný smutek a hrůzu. Uvědomila jsem si, že ty holčičky už nikdy tatínka neuvidí.“

Koloniál Urbanových měl mnoho zákazníků a byl vedený na vysoké úrovni. Přehledně a vkusně zařízený, zásobený širokým sortimentem zboží od cizokrajného ovoce přes homole cukru, několik druhů chleba, velké tabule čokolády až po ořechy a syrečky. Jezdil k nim obchodní zástupce tmavé pleti z firmy Meinl vařit různé druhy kávy, což byla vždy událost nejen pro děti. Rodiče věnovali obchodu veškerý čas. Díky tomu, že v domě bylo vždy jídlo, pomáhali Urbanovi v době války mnoha lidem. Některým prodávali na dluh, často s vědomím, že nebude nikdy splacen. Některým pomáhali přímo stravou: „Chodilo k nám na jídlo asi pět rodin, které na tom byly špatně. Maminka s babičkou po večerech stále pekly a vařily, třeba jen obyčejné vdolky potřené povidly nebo posypané solí a kmínem nebo mákem, případně bramborové placky s povidly nebo tvarohem, které maminka někdy pekla až do noci. Pořád u nás byly nějaké návštěvy na oběd, na večeři, pořád se vařilo. A lidé přišli nejen se najíst, ale i popovídat si a ulevit si na duši…“ 

Ludmila dodnes vzpomíná na pana učitele z první třídy. „Pan řídící Ecler nás vedl k lásce k vlasti, abychom se chovali dobře. I když už začala válka, říkal, abychom se nenechali svést na jinou cestu.“ Stejně tak paní učitelka Luňáčková vedla děti nenásilně k vlastenectví. Ve válečné době byl nedostatek všeho – i paliva. „Když jsme neměli uhelné prázdniny, seděli jsme ve škole zmrzlí jako preclíky, spolužačka měla na nohách pytel z kožešiny. Mně babička taky ušila pytel, ale jen z deky, a tak mi stejně byla zima.“ Ludmila dále vzpomíná na pohřeb svých dvou spolužaček z druhé a třetí třídy. Jedna zemřela na podvýživu. „To bylo pro nás něco otřesného. Viluška seděla vedle mě, tak jsem jí pak dávala kytičku na lavici.“ 

Válečnou realitou byla povinnost zatemňování, obvykle černým papírem v dřevěném rámu, který se zasunoval mezi okna. Pamětnice chodila v té době cvičit do DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty) do budovy školy, kam ji doprovázel učeň, který u Urbanových v obchodě pracoval i spával. Všude panovala naprostá tma a bylo těžké se orientovat. Když náhodou někdo svítil, hned přišli četníci a hrozili pokutou.

Nevítané návštěvy četníků se obávali i z jiného důvodu. Babička totiž schovávala Masarykovy a Benešovy obrazy a knihy do kamen. Byla připravena v případě domovní prohlídky kdykoli kamna zapálit. „Za války to bylo kruté. Báli jsme se, ale nepamatuji, že by někdo někoho udal.“

Urbanovi také poslouchali londýnský rozhlas. „Každý den ve 23 hodin jsme naladili Volá Londýn a už u nás seděl pan Kyzlík, Štětina a Tikal, někdy i další, a poslouchali.“ Ludmila byla poučena, že o tom nesmí nikomu říkat, ani své nejlepší kamarádce. „To jsem rodiče obdivovala, protože naši se nebáli zapnout rádio. Na každém rádiu visely dvě cedulky: ‚Toto rádio nemá krátké vlny‘ a ‚Poslouchání cizích stanic zakázáno pod trestem smrti‘. Stěny byly venkovní, takže kdyby nás někdo odposlouchával, mohl nás udat.“

Urbanovi měli ještě z Pardubic dvě rodiny židovských přátel – Exnerovy a Seinerovy. Dědeček dělal u Seinerů v Pardubicích ševce a díky tomu měla také celá jejich rodina krásné boty. Přátelé je jezdili navštěvovat a scházeli se stranou pozornosti – na chatě, kterou Urbanovi postavili v roce 1939 v osadě Hradníky u Chocně. Do chaty chodily během války hlídky se zbraněmi, které nutily otevřít dveře, aby se podívaly, zda tam někdo neukrývá partyzány. Seinerovi zahynuli v koncentračních táborech, Exnerovi přežili, ale stejně brzy nato zemřeli. Po válce se snažili navázat na předválečnou dobu, ale všechno bylo jinak.

Pamětnice připomíná, že v jiné chatě v Hradníkách se ilegálně tiskly protinacistické letáky, které měly pravdivě informovat občany o aktuálním dění. Členové odbojové skupiny Mladá garda byli však v lednu 1942 zatčeni gestapem. Patnáct studentů bylo popraveno, z toho asi polovina byli lidé z Chocně. Pamětnice dobře znala Mirka Ella, kamaráda z ulice, a zběžně znala Bohuslava Bártu a Jaroslava Vodičku. Ostatní byli odsouzeni do vězení a koncentračních táborů. 

Z Chocně se Ludmila Urbanová pamatuje na židovskou rodinu Frischmannových. MUDr. Frischmann byl obětavý lékař, k němuž jako dítě s rodiči chodila. I tato rodina zahynula v nacistických koncentračních táborech. „I když by se mohlo zdát, že se nás to netýkalo, bylo pro nás psychicky těžké vydržet ten nápor.“

Zásobování bylo na přídělový lístkový systém. Na každý kousek jídla, mýdla, ošacení dostával každý měsíčně příděl v podobě malých ústřižků. Tyto lístky pak obchodníci museli lepit na velké předtištěné archy, aby proti předloženým archům dostali další příděly potravin. Každý večer byla tedy rodina zaměstnaná. Když se Urbanovi dozvěděli, že dívce ze sousedství hrozí nucené práce, zaměstnali Věru Tichou na toto lepení lístků, a totálnímu nasazení se proto vyhnula.

Život po válce

Když válka končila a Praha hlásila osvobození, v Chocni ještě byli Němci a z ulic se ozývala střelba. Dne 9. května 1945 městem otřásl výbuch vagonu s municí na nádraží. Za války bylo důležité mít v domě kryt. V domě, kde bydleli Urbanovi, byl úkryt pro všechny nájemníky ve sklepě. Stále se tam vyměňovala voda a určité potraviny, aby v případě delšího pobytu ve sklepě bylo co jíst a pít. Měli tam deky, masky, ustrojení, lavice na sezení, aby bylo pro každého místo. V domě bylo dvanáct obyvatel a jeden učeň. Několikrát se tam uchýlili, svítili svíčkami a baterkami, a utekli tam i 9. května. „Všichni jsme utíkali do úkrytu a čekali jsme, co bude. Táta vyběhl ven první – měl strach, aby mu někdo nevykradl obchod. Byla vyražená okna, dveře i se zárubněmi a z celého skla výlohy zbyly jen střepy na chodníku. Tatínek pak nikde nemohl sehnat tak velké a silné sklo na opravu…“

Válka skončila a lidé se nadechli ke svobodě a k novému životu beze strachu. Nikdo naštěstí nevěděl, že je to jen nakrátko. Brzy se obnovila skautská organizace v Chocni, kam Ludmila vstoupila do I. oddílu Včel, družiny Kopretin. Oddílový pokřik zněl: „Náš vzor včela, heslo práce, jasná čela, chutě smát se. Pravdu hájit, věrni být, vlast svou chránit, čestně žít.“ O tři roky starší rádkyně, Zdena Poláčková, se stala jejich velkým vzorem. Učila své světlušky milovat přírodu, mít úctu ke všemu živému a pomáhat druhým. „První dívčí tábor se konal v roce 1945 ve Studánce u Rychnova nad Kněžnou. Naše vedoucí tábora Vlasta Bártová ráno vybíhala ze stanu a svolávala nás na rozcvičku (někdy se jí to podařilo i v natáčkách). V noci jsme chodily hlídat tábor (světlušky od 22 do 24 hod., skautky od půlnoci do rána). Zažily jsme krásné sesterství. Skauting nás velmi zaujal a skautkami zůstaneme navždy.“

Když bylo Ludmile čtrnáct let, zemřela její milovaná babička. Byla u ní s rodiči až do chvíle, kdy vydechla naposledy. Ani její oblíbený skauting netrval dlouho, v roce 1948 byl nejprve přičleněn ke Svazu československé mládeže a následně opět zrušen. Pamětnice v té době chodila na gymnázium do Vysokého Mýta, odkud přestoupila na Obchodní školu v Chocni. „V Chocni ve škole jsme měli různé oslavy a při nějaké oslavě jsme zpívali lidové písničky, které asi nebyly v tehdejší době vhodné. Jedna byla: ‚Náš pán nemůže…‘ Našeho profesora Vonostránského z Litomyšle, který měl tuto oslavu za úkol uspořádat, ihned kvůli tomu propustili ze školy. Druhý den už učit nepřišel a byl vláčen po výsleších u StB.“

Objevil se Svaz mládeže a různé zájmové kroužky v něm. Byla to jediná možnost, jak se oficiálně scházet a něco dělat. „Skoro všichni jsme se ze Skautu přehlásili do souboru Proud. Začalo se s vodáckým oddílem a později jsme chodili do pěveckého, tanečního nebo hudebního souboru. Tam jsem vydržela až do své svatby v roce 1952. Byla to pěkná doba. Zpívali jsme, tančili národní tance, zejména z Litomyšlska.“ Hudební a taneční soubor vedl Milan Toušek, pěvecký Lubor Bárta. Pamětnice uvádí, že v souboru se nijak nepolitizovalo, ale snažili se žít dál svorně a v junáckém duchu i v této době. „Skautskou košili mám dodnes, ale svazáckou jsem nikdy neměla.“

Několik měsíců po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala do svých rukou komunistická strana, Urbanovi přišli o obchod. Najednou byl konec tomu, čemu do té doby věnovali veškeré úsilí. Nevěděli, co s nimi bude. Z bytu, do nějž vedl stejný vchod jako do obchodu, je zatím nevyhnali. „Tátu převeleli do kanceláře Jednoty do České Třebové a pak na dráhu, máma zatím zůstala v obchodě jako vedoucí. Zůstali jsme tam až do roku 1958, kdy jsme dostali uvolněný baráček, kam jsme se přestěhovali. Maminka pak dělala vedoucí v jiných prodejnách. A já s manželem jsme do té doby bydleli ve třetím podlaží místo babičky.“  

V roce 1950 Ludmila ukončila střední školu a nastoupila na povinnou půlroční brigádu. Měla na výběr buď zemědělství, nebo fabriku. Pamětnice nastoupila do Tesly Pardubice k vrtačce. Líbilo se jí tam. Pak šla na dráhu. V roce 1952 se vdala za Rudolfa Urbana (1924–2011). Rudolf přišel s rodiči a sestrou, která byla spolužačkou pamětnice, koncem války ze Semil do Vysokého Mýta. Jeho otce, který byl vrchním četnickým strážmistrem v Semilech, už v roce 1939 uvěznili v koncentračním táboře. Před koncem války byl ze zdravotních důvodů propuštěn, ale krátce po válce, 11. srpna 1945, na následky týrání zemřel. Rudolfova sestra chodila s Ludmilou do třídy, a tak se spolu poznali. „Manžel pracoval jako právník v Karose Vysoké Mýto. Jednou dostal za úkol jet do Norimberka, aby dojednal obchody. Když se vrátil, byl několikrát předvolán k výslechu do Ústí nad Orlicí na StB. Ptali se ho pořád dokola, co tam viděl, co se tam dělo a s kým mluvil. Přišel vždy úplně vyčerpaný, byl tam nejmíň pětkrát.“ 

V roce 1955 se Urbanovým narodil syn a o tři roky později dcera. Ludmila byla deset let doma s dětmi a poté pracovala jako vedoucí školní jídelny v Obchodní akademii Choceň.

Rok 1968

V roce 1968 se Urbanovi, už se svými dětmi, podíleli na znovuzaložení Junáka v Chocni. Pamětnice vedla světlušky a Rudolf skauty. Než byl na podzim roku 1970 Junák opět zakázán, stihli tři tábory – tři roky plné nadějí na svobodný život, plné skautských ideálů a touhy pomáhat druhým. „Byly to úžasné tři roky. Učili jsme děti žít v přírodě, mít k ní úctu a pokoru. Příroda nám dává život. Každá rostlina a každý živý tvor mají svoji duši. V přírodě nejsem pánem já, ale ona. Trvalo to krátce, než nás zase zrušili, ale dali jsme dětem hodně. Ti naši svěřenci pak byli schopni obnovit Junáka v roce 1990.“

V srpnu 1968 dělali manželé Urbanovi průvodce Polákům, kteří byli zaměstnáni v automobilovém průmyslu stejně jako Rudolf. Pobývali s nimi na týdenní dovolené na Milovech a 20. srpna absolvovali nákupy v Brně s prohlídkou města. „Všechno probíhalo dobře. Šli jsme spát a před půlnocí mě manžel budí, že se něco děje, že létá spousta letadel. Pustili jsme rádio a slyšeli, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice našeho státu.“ Druhý den ráno se radili, co udělají. Rodiny s dětmi nechtěly zpět do Polska, rodiny bez dětí chtěly zpátky domů. Nakonec se rozhodli, že Poláky dovezou zpět na polské hranice. „Jeli jsme proti tankům, které směřovaly od Mladkova a Lichkova do vnitrozemí. Na hranice jsme přijeli vyčerpaní, všude tanky… Na celnici měla službu moje kamarádka-celnice. Říkala mi, že Poláci jim před půlnocí odstřihli telefony a elektřinu. Vůbec nevěděli, co se děje. A tohle jim udělali kamarádi-celníci!“ Urbanovi předali na hranicích polské turisty a vrátili se domů. „Bylo to hrozné jet proti tankům a dívat se jim do laufů…“

Pamětnice prožila s manželem padesát devět let krásného, naplněného života, jak sama říká: „S manželem jsme pořád dělali něco pro druhé. Vedli jsme vodácký oddíl, skauty, hráli loutkové divadlo, trampovali, dělali turistiku. Ještě v době pracovního nasazení jsme dělali průvodce po Tatrách, v důchodu pak průvodce po Itálii, Francii, Německu, Rusku… Důležité je dodávat lidem odvahu, když jsou sami na pokraji sil. Kamarádky, které jsou nemocné, se snažím navštívit a říct jim, že život nekončí špatně. I když máme už v těchto letech problémy, stejně musí člověk děkovat za to, že jsme tady a že můžeme takhle žít.“

Ludmila Urbanová říká, že pro ni byla a je důležitá rodina – děti, vnoučata, pravnoučata – všechny se snaží vést správným směrem, vychovávat je k dobru a vzájemnosti. „Teď ještě svolávám junácké srazy, pracuji ve Svazu invalidů a stále se snažím někde pomáhat, dokud můžu. Spojovat lidi a pomáhat tam, kde to jde. Milovat přírodu a veškeré naše dění, být prospěšný svému okolí a pomáhat druhým, seč můžeme. Ano, důležité je pomáhat druhým. Tak nás vychoval Junák.“